Článek
Mnoho obcí a měst pojmenovává své naučné stezky podle svých významných rodáků. Okruh vedoucí městečkem Miletín a jeho okolím je věnován životu a dílu spisovatele Karla Jaromíra Erbena, autora básnické sbírky Kytice. Od minulého víkendu, kdy jsme s rodinou prošli obě dvě trasy, se náš domov stal dějištěm prapodivných událostí.
Náš syn rozhodně není žádným velkým milovníkem poezie. Proto mě překvapilo, že si po návratu z výletu dal tu práci a vyhledal mezi knihami zažloutlý svazek balad, který jsem já osobně četla naposledy někdy před maturitou. Ponořil se do četby s takovým zápalem, že jsem ho skoro nepoznávala.
Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.
Tyto verše ze Svatební košile na mě vybafly při vstupu do koupelny. Nebylo možné je přehlédnout, neboť se táhly přes celé zrcadlo. Zasmála jsem se a smazala je.
Když jsem se kolem deváté večer chtěla osprchovat, vypínač na světlo nefungoval. „Asi praskla žárovka,“ napadlo mě a posvítila jsem si baterkou. Do očí mě praštil další nápis.
Pohnul se obraz na stěně -
i vzkřikla panna zděšeně.
Lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Utáhla jsem povolenou žárovku a narovnala nakřivo pověšený obrázek. Věděla jsem, že syn ještě nespí a čeká na mou reakci. „Ááá,“ vzkřikla jsem jako ta zděšená panna. „Co tady řveš?“ přišel se podívat manžel. Když si přečetl verše na zrcadle, rozesmál se stejně jako já. Vzal telefon a zajistil nám na druhý den speciální překvapení.
Kolem poledne zastavilo před domem auto, z něhož se vysoukala podezřelá postava zabalená do těch nejhorších hadrů, co se dají na půdě objevit.
Malá, hnědá, tváře divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!
Zasloužilá divadelnice - babička byla jako Polednice skvostná. I tu berlu si někde opatřila. „Dej sem dítě!“ zaskuhrala u branky. Kupodivu byla vpuštěna do domu a byl jí naservírován oběd.
„Co bych tak udělala k večeři,“ uvažovala jsem nahlas. Syn se krátce zamyslel, ukázal směrem ke spíži a zarecitoval:„Jděte, mamičko, do komory, jsou tam ty nohy naší Dory.” Nejdříve mi nedošlo, co tím chtěl básník říci, ale po chvíli jsem měla jasno. Budou klobásy.
Kdyby nás Karel Jaromír viděl, měl by dozajista radost. Vždyť jeho dílo nám obohatilo život i v době, kdy klasické romantické balady moc nefrčí. Já osobně vřele doporučuji sáhnout do knihovny a zapomenutou Kytici oprášit. Věřte, že to stojí za to.
