Článek
Na poutích a trzích Pavlovi nejvíce vadí hluk a nedostatek osobního prostoru. Své rodině v podobných kratochvílích nijak nebrání, nicméně sám se jim vyhýbá jako čert kříži. Děti i manželka naštěstí dávno pochopily, že tatínek je už zkrátka takový a nic na světě ho nezmění.
Nedávno došlo k události, která mého dobráckého kamaráda vytočila do nepříčetna. Zatímco jeho blízcí na náměstí nasávali vánoční atmosféru a on si na odlehlém parkovišti četl, dostala se do jeho zorného pole asi pětatřicetiletá těhotná žena se třemi malými dětmi. To nejmenší si stěžovalo na únavu. Když si sedlo na obrubník, smýkla s ním matka tak prudce, že mu málem utrhla ruku. Potom ho začala bít hlava nehlava:„ Proč musíš vždycky všechno zkazit?! “ Ostatní dvě děti se pokusily o útěk, ale jedno z nich bylo odchyceno a krutě zpohlavkováno. Vůbec ničím se neprovinilo. Snad jen tím, že se nechtělo nechat bít.
V tu chvíli můj kamarád otevřel okénko a vylil na vzteky rudou ženu veškerý svůj vulgární slovník. „Co se do toho pletete?“ bránila se a kvapně přidala do kroku. Uplakaní caparti utíkali za ní.
„Bylo mi úplně jedno, že byla těhotná. To malé dítě tak křičelo, že se ani nemohlo nadechnout a ty starší moc dobře věděly, proč utíkají,“ vyprávěl kamarád. „Myslím, že pokud to na ni neřekne někdo ze sousedů, bude je bít dál.“
Obávám se, že v tomto ohledu měl Pavel pravdu. Dokud budeme k utrpení těch nejmenších nevšímaví, nikdy nedojde k nápravě. Jsme zvyklí nestrkat nos do cizích věcí, ale v případě týrání dětí bychom měli udělat výjimku. Vždyť komu z nás by se líbilo být v moci velkého zlého obra?
