Článek
Bylo to jasné. Všichni doma jsme se shodli na tom, že je tady myš. Tu a tam se mihne šedý stín a zpoza knihovny se ozývá drzé chroupání. „Tak dobře, máš to mít,“ řekla jsem rozhodně a ačkoli jsou mi veškeré hubící praktiky nepříjemné, začala jsem se shánět po pastičce. Někde tady je. Nemůžu přece připustit, aby se nám tu rozmnožili hlodavci.
Malý syn postává opodál, a zatímco se přehrabuji v krabici, důrazně pronese: „Jenže já mám tu myšku rád. Je to můj mazlíček a dávám jí najíst.“ Jeho doširoka rozevřené oči mluvily jasně. Tady se lovit nebude.
V příštích minutách jsem zjistila, že myš se jmenuje Kleopatra a že je to ten nejkrásnější tvor pod Sluncem. Na určené místo za skříní dostává v pravidelných dávkách sýr a v posledních dnech i ořechy. Proto to chroupání. To mi vyrazilo dech. „Tu myšku tady ale nemůžeme nechat běhat, měli bychom jich brzy plný dům,“ vysvětlovala jsem dítěti. „To by mi vůbec nevadilo. Já bych se o ně staral,“ pravil syn. Přitáhl si mou hlavu blíž k ústům a pošeptal mi do ucha tak, aby to Kleopatra neslyšela: „Když ji nezabiješ, splní ti tři přání.“ Co na to říct? Pastička zůstala v krabici.
V příštích několika dnech se doma nakupilo hned několik důmyslných zařízení na odchyt hlodavců. Myšce nesměl být zkřiven ani chloupek. Nějakou dobu nám unikala, ale nakonec byla lapena klasicky pod skleněnou lahev.
Syn měl pravdu. Byla opravdu hezká. A jelikož byla královského původu, našli jsme jí pohodlný domov v jedné opuštěné stodole u lesa. Tam byla obřadně vypuštěna. „Teď si něco v duchu přej,“ řekl slavnostně můj chlapeček. „Buď šťastná, myško a k nám se už nevracej. A ty zůstaň pořád stejný,“ pohlédla jsem na své spokojené dítě.
Dvě přání se mi vyplnila. Syn nadále statečně chrání každého živého tvora a Kleopatra zůstala bydlet ve stodole. Jestli se má dobře, nevím. Ale věřím, že ano. Byla to přece kouzelná myš.
