Článek
Heleně je dvaašedesát let. Loni přišla o manžela a od té doby krade. Tedy alespoň podle jejích slov s tím začala těsně po pohřbu, ale zda mluví pravdu, můžeme jen hádat. Rozhodně nikdy dříve při činu přistižena nebyla. Nyní se však její koníček přetavil v závislost a žena bez uzardění zostuzuje jak sebe, tak svou zoufalou rodinu.
Dcera Radka se snaží situaci řešit v domácím prostředí: „Mami, dneska mě zastavil pan vedoucí v samoobsluze a říkal mi, že jsi tam sebrala olejovky. A minulý týden tě prý chytil mezi dveřmi se zubní pastou. Nikde to nehlásil jen kvůli nám. Prosím tě, proč to děláš?“ Matka mávne rukou: „A tobě se nikdy nestalo, že jsi zapomněla dát zboží na pás? Já nevím, proč tě do toho ten chlap zatahuje! “ Radka se nevzdává: „Sousedka mi naznačila, že kdykoli k ní přijdeš na návštěvu, pokaždé se jí ztratí nějaká maličkost. Myslím, že máš problém.“ Helena rázně vstává od stolu: „Všichni jste se zbláznili!“
Místní cestovní kancelář připravila pro účastníky zájezdu do Vídně klasický program zakončený oblíbenými nákupy. V autobuse se skoro všichni znají. Je tu i Helena a její švagrová Dana, která má dnes v plánu koupit svému synovi něco hezkého k narozeninám. Nemůže se dočkat, až si odpoledne zašmejdí po obchodech. I Helena se těší. Ale její nadšení pochází z úplně jiného soudku.
Přeplněné regály jsou pastvou pro oči a naše kleptomanka se ocitá ve svém živlu. Potřebuje získat kradený suvenýr tak naléhavě, že v jednu chvíli využije tlačenice v oddělení parfumerie a jednoho růžového flakónu se hbitě zmocní. Následky na sebe nenechávají dlouho čekat. Pracovník ochranky se objeví téměř okamžitě a diskrétním způsobem Helenu odvádí do místnosti, kde jí předvede důkazní materiál z bezpečnostní kamery. Žena nerozumí ani slovo německy, ale chápe dobře, že je v maléru. Situace se vyřeší až poté, co organizátor zájezdu vykomunikuje podmínky Helenina propuštění. Na astronomickou pokutu se skládá celý autobus.
Dana kolabuje. Neunese pomyšlení, že už zítra bude celé městečko vědět, že mají v rodině zlodějku. Je celým incidentem natolik otřesena, že celou zpáteční cestu není schopna jediného slova. Následujícího rána se však rozhodným krokem vydává do bytu své neteře Radky:"Holčičko moje, máme z ostudy kabát. Musíme to řešit!"
Helena si uvědomuje, co způsobila a v kruhu rodiny si poprvé připouští problém. „Mami, tohle už je nemoc a ty se musíš jít léčit,“ říká Radka. Tuto možnost ale žena tvrdě odmítá: „Nebudu ze sebe někde dělat blázna! Prostě si poručím a nechám toho.“ Dcera se snaží matce ještě několikrát domluvit, ale nakonec rezignuje.
Žena sice nějaký čas drží svou vášeň na uzdě, ale po pár týdnech začíná krást znovu. Místní obchodníci o jejím problému vědí, ale s ohledem na Radku a její rodinu do věci nikdy nezapojí policii. To však nic nemění na skutečnosti, že si o tom povídají i vrabci na střeše.
Malý Honzík přišel ze školky s pláčem: „Mami, Jakub mi dnes řekl, že jsem mu ukradl autíčko.“ „Jak na takový nesmysl přišel? diví se maminka.“ Prý jsem to byl já, protože když je moje babička zlodějka, já jsem taky zloděj." Tak a dost. Chlapci nebude nikdo ubližovat. Radka dala matce ultimatum: „Buď se půjdeš léčit nebo se stěhujeme!“ V tu chvíli Helena snad poprvé pocítila stud a slíbila, že udělá vše pro to, aby se svého problému zbavila.
Nevím, zda byla léčba stoprocentně úspěšná, ale jisté je, že žena po jejím ukončení již nikdy nebyla přistižena s odcizeným předmětem v kapse. Její rodinné vztahy se urovnaly a malému Honzíkovi už nikdy nikdo neřekl, že je zloděj.
