Článek
Marie svá dvojčata vychovala v podstatě sama. Poté, co se jejich otec osudově zhlédl v tmavovlasé krásce, jež ho k sobě připoutala rozkošným přízvukem a následným těhotenstvím, dokázala i bez manžela svým dětem vytvořit hezký domov plný lásky.
Spokojenou rodinu před dvěma lety zasáhla zlá zpráva, jež všem jejím členům v jednom dni obrátila život naruby. Marie onemocněla rakovinou prsu. Duchem nezlomena za podpory svých dětí nastoupila léčbu, během níž se statečně, leč marně, svému osudu vzpírala. Nebylo jí ani padesát let, když po dlouhém boji kruté nemoci podlehla.
Když se řekne rakovina, zbabělci odvracejí zrak a nemocný člověk se ocitá v nezáviděníhodné pozici jedince s nejistou budoucností. Někteří starší členové rodiny se naprosto neopodstatněně bojí nákazy a mladší si zase nechtějí do života pustit znepokojující fakt, že ani oni nejsou nesmrtelní. Návštěvy přátel jsou čím dál vzácnější, a nakonec zcela vymizí, neboť pohled na chátrající tělo umírajícího není nic pro slabé povahy. To se stalo i Marii. Ve finální fázi nemoci se celá široká rodina držela v uctivé vzdálenosti a sotva zvedla telefon, aby zjistila, jak se pacientce daří. Jediný, kdo při slábnoucí ženě stál, byly její dvě děti.
„Až umřu, nechci žádný pohřeb. Slibte mi to,“ prosí maminka a jen stěží zadržuje slzy. Je ještě příliš mladá na to, aby bez mrknutí oka přijala nevyhnutelnost smrti. Doufala, že její život teprve začne a místo toho ji čeká cesta, o jejímž konci se vedou tisícileté spory. „Všichni kromě vás se na mě vykašlali, nestojím o věnce a falešné slzy.“ Libuška a Miloš berou s mírným přikývnutím maminčino poslední přání na vědomí a slibují, že žádné divadlo pro příbuzné a známé se konat nebude. Když bylo potřeba jejich podpory, nikdo se neukázal, proto není třeba obřadného loučení. Takovou neupřímnou frašku si maminka nezaslouží.
„To snad nemyslíte vážně,“ rozčiluje se do telefonu teta Růža. „Sluší se uspořádat poslední rozloučení, a potom na smuteční hostině na zemřelého zavzpomínat.“ „Ale maminka si to tak nepřála,“ vysvětluje Miloš. „Ne, tohle nedopustím. Maruška si zaslouží slušný pohřeb.“ Růža zlostně pokládá telefon. Neuběhne ani čtvrt hodiny a na domovní dveře klepe napružená teta Olga, která se s buldočím výrazem domáhá karu v místní restauraci. “ To si maminky nevážíte natolik, abyste ji naposledy uctili? Nevíte, že každého zemřelého je třeba zapít?“ Po srdceryvném výstupu zakončeném teatrálním pláčem se teta hroutí do křesla a sípavým hlasem žádá o sklenici vody. Když Miloš ze svého stanoviska ohledně pohřbu neustoupí, dostává se mu nenávistného pohledu a upřímné výhrůžky: „Takhle se odvrátit od rodiny! Uvidíte, že jednou zapláčete!“
Děti se bez ohledu na zlostné příbuzenstvo se svou maminkou rozloučili tak, jak si přála. Její popel nasypali do jámy na zahradě a na podzim na to místo zasadili útlý ovocný stromek. Ten rok od roku víc a více sílí a svými voňavými květy těší každého, kdo projde kolem. Pokud jde o rodinné vztahy, onen pohřební incident zapříčinil jejich trvalý krach. Libušce ani Milošovi to však ani v nejmenším nevadí, neboť neupřímné slzy smutku by maminčinu památku jen zneuctily.
