Článek
Paní učitelka Hanka má jasno. Tak andělsky čistý hlas jako má malý Jirka, se v mateřské škole neobjevil již dlouhá léta. A jelikož se žádná z dívenek do hlavní role vyloženě netlačí, opatrně ji nabízí talentovanému chlapci s jemnou tváří: „Jiříku, co kdybys na vánoční besídce zpíval Panenku Marii? Je to taková krásná písnička.“ Chlapec se kupodivu své příležitosti ujímá s nadšením, neboť tuší, že tohle představení bude velká zábava.
Maminka je trochu zaskočena: „A nechtěl bys raději dělat nějakého andělíčka nebo pastýře?“ „Ti zpívají ve sboru,“ vysvětluje Jiřík. „A co Josef?“ nevzdává se matka. „Toho hraje Pepa a ten skoro pořád mlčí. Ale neboj se, my budeme mít stejné hábity, takže ono je to jedno, že budu holka.“ Na to už maminka nemá co říct.
Hanka nemůže být spokojenější, neboť nácvik vystoupení postupuje přesně podle plánu. A když na generální zkoušce Jiřík v roli Panny Marie podá tak suverénní výkon, že všem zaměstnancům školky spadne čelist, není pochyb o tom, že letošní vánoční besídka bude více než úspěšná. Teď už jen stačí sezvat rodinné příslušníky.
Maminka si naplno uvědomuje, že problém, před nímž stojí, nemá uspokojivé řešení. Největší fanynkou jejího hudebně nadaného syna je totiž babička Klára, jejíž konzervativní názory jsou pevnější než žula. „Co myslíš, Fando,“ váhá žena. „Já bych jí o té besídce raději vůbec neříkala.“ Manžel je však opačného názoru: „Já nevím, proč se jí pořád všichni tak bojíte. Jestli chce vidět Jirku zpívat, ať přijde.“ „Ona se určitě zblázní,“ konstatuje maminka, když bere do ruky telefon.
Za oponou je živo. Z tváří dětí, které se za asistence učitelek převlékají do kostýmů, přímo sálá vzrušení a sváteční nálada. Jsou tu kudrnatí andílci, pastýři s holemi a do orientálních hávů zahaleni tři králové. Jiřík, jenž si uvědomuje důležitost své role, nenechává nic náhodě a ochotně si nechává upravit hábit tak, aby si po něm nešlapal. A už je to tady. Představení začíná.
Stalo se to, co vůbec nikdo nečekal. Babička po skončení besídky oproti očekávání upustila slzu dojetí, načež si Jiříka v kostýmu Panenky Marie obřadně vyfotila. „Moc se ti to povedlo, broučku,“ pohladila vnuka po střapatých vlasech. Potom se naklonila k jeho uchu a zašeptala tak, aby to nikdo jiný neslyšel: „Ani jedna holčička by to tak krásně nezazpívala.“
I když si myslíme, že své blízké dobře známe, můžeme se ve svém úsudku mýlit. A to je velká škoda. Někdy je totiž pod tvrdou slupkou skutečně měkké jádro a za hradbou slov se skrývá prostě jenom babička.
