Článek
Saša si kouše nehty. Začala s tím už ve školce a už si ani nepamatuje, kdy tomu bylo jinak. Během dětství prošla několika neúspěšnými odvykačkami, během kterých maminka zapojila veškerý svůj důvtip, aby jí zlozvyk znechutila. Marně. Zoufale se pokusila i o pozitivní motivaci: „Koukej, teď ty nehtíky pěkně nalakujeme a budeš parádnice!“ Po čase své úsilí vzdala.
Holčička vyrostla a je z ní pohledná mladá maminka. Nehty si stále tajně kouše. Většinou, když je nervózní, ale někdy jen tak. Párkrát se sice pokusila svou slabost překonat, ale je to jako droga. Stydí se za to.
„Kájo, co to děláš?“ diví se Saša, když přistihne svého malého syna s prstem puse. „Ty si okusuješ nehty?“ Chlapec přikyvuje. „Tak to nedělej, nebo ti to zůstane,“ spustí matka výchovnou lekci. Kája se krátce zamyslí a s vážnou tváří tne do živého: „Ale ty si je, mami, taky koušeš.“ V ten moment se Saša pevně rozhoduje, že se svým ohavným zlozvykem skoncuje.
Aby si zachovala tvář, musí přiznat barvu: „Ano, máš pravdu. Ale teď, když jsme na to dva, můžeme se domluvit a společně toho nechat. Co ty na to?“ „Tak jo,“ kývnul Kája a odběhl zpátky na pískoviště.
Saša zatím svému zlozvyku statečně vzdoruje, ačkoli lehké to pro ni není. Chlapec také dohodu dodržel. Pro své děti jsme vzorem a jen stěží po nich můžeme žádat chování, s nímž se osobně neztotožňujeme. Nebylo by to fér.
