Článek
Je naprosto neuvěřitelně, jakou zábavu si hledají některé odrostlé děti, aby zahnaly nudu. Bloumají bezcílně ulicí, posedávají v parku a vymýšlejí rošťárny, které ve výsledku způsobují druhým lidem škodu. Svým obětem se přitom vysmívají, protože vědí, že jim stejně žádný trest nehrozí. Příběh ukradených hrábí měl však dohru, jaká bývá k vidění snad jen ve filmech.
Nikoho by nenapadlo, že staré nářadí opřené o pergolu může být ukradeno. Přesto k tomu došlo. „Zloději!“ vykřikla teta, když se oklepala z prvního šoku. Její volání zaslechl soused, který byl tou dobou venku za domem. „Kradou mi hrábě, pane Sobotka,“ vysoukala ze sebe teta a konsternovaně ukázala na malé darebáky mizící v dáli.
Mladý muž neváhal ani chvíli. Obratně skočil na kolo a závodní rychlostí vyrazil za zloději. Těm došlo, že neutečou, a proto lup okamžitě zahodili do nejbližší zahrady. „Koukejte ty hrábě vrátit!“ spustil jejich pronásledovatel. „Jaký hrábě? My žádný nemáme,“ smál se mu do očí jeden z chlapců. „Co lžete? Teď jsem viděl, jak jste se jich zbavili!“ zrudnul soused. Reakce dětí byla šokující.
„A pane, proč nám vůbec nadáváte? Ve škole říkali, že dospělí nemají právo obtěžovat děti. Všichni jsme si rovni!“ pravil vůdce party. „Co to zkoušíš? Vraťte hrábě a té paní se omluvte!“ vypěnil muž. „Au!“ vykřiknul nečekaně jeden z chlapců a teatrálně si zakryl obličej. „Proč mě bijete, pane?“ zavřeštěl. Potom se obrátil k ostatním:„Kluci, že jste viděli, jak mě mlátí?“ Kamarádi horlivě přikyvovali. „Kdo tě bije, ty zloději!“ rozkřiknul se pan Sobotka, jemuž právě ruply nervy. Drzoun nasadil ublížený výraz:„Tloukl jste mě do hlavy a teď mě ta hlava bolí.“ V té chvíli si šokovaný muž uvědomil, že proti partě kluků hluboko pod zákonem nemá žádnou šanci. „Počkejte za pár let,“ řekl mrazivě a přelezl zídku, aby sebral ukradené hrábě. „Jdeme, chlapi! “ drsně zavelel kápo. Partička vyrazila k blízkému parku.
Cítíme, že v tomto případě se již o běžnou klukovinu nejedná. Proto si klademe otázky:„Kdo jsou rodiče oněch bezprizorních dětí? Je možné, že o jejich výtržnostech vědí, ale vůbec se jimi netrápí?” Máme zlost a je nám úzko z toho, že jako jedinci nic nezmůžeme, i kdybychom stokrát chtěli.
„Rostou pro kriminál,“ povzdechla si teta, když jí pan Sobotka převyprávěl rozhovor s malými výtržníky. Myslíme si to všichni, ale radost nemáme. Vždyť v deseti letech je každý člověk na úplném startu a není možné nad ním definitivně zlomit hůl. Pokud tedy někdo znáte recept, jak ony nešťastné kluky zachránit, sem s ním. Pomohlo by to nám všem.
