Článek
„Brácha prodává byt a stěhuje se do Itálie,“ oznámila mi babička. „A co tam bude dělat?“ nestačím se divit. „Já nevím. Asi pěstovat olivy.“ To je mi novina! Můj blízký příbuzný balí kufry a jede tam, kam ho srdce táhne. Musím přiznat, že mu tu jeho odvahu trochu závidím.
Malé přímořské městečko je místem, kam teta se strejdou jezdí celé roky. Mají tam již spoustu známých a italsky se slušně domluví. Jejich krok byl tedy celkem předvídatelný. „Co na to říkají kluci?“ zajímám se. „Přejou jim to.“ Tak to klobouk dolů. Ne každý umí dát svým rodičům volnost.
Nikoho v dnešní době nepřekvapí, když dospělé dítě bydlí daleko od rodičů. Vždyť svět je veliký a plný možností. U seniorů se však s něčím podobným nepočítá. Ale proč? Nemusíme přeci kopírovat cizí životy. Ten má rád velkoměsto, jiný zase chalupu a rybaření. Přestěhovat se na důchod do jiného státu je však stále dost nezvyklé.
Od malička se učíme cizí jazyky, abychom se ve světě neztratili. Vedeme k tomu i své děti, neboť připouštíme, že jednoho dne vyletí z hnízda hodně daleko. Ale i starší lidé mají své touhy a přání. A když už konečně splní všechny své pracovní závazky, mají právo rozhodnout, jak se svým časem naloží.
Mí příbuzní jsou důkazem toho, že i ve zralém věku je možno nastolit převratné životní změny. Lze pokořit jazykovou bariéru i koupit dům s výhledem na moře. „Když budeš něco doopravdy chtít, dokážeš cokoli,“ říkáme dětem. Ale i své rodiče bychom měli v cestě za jejich sny podpořit. Je totiž dost možné, že jen čekají na naše požehnání.
