Článek
Dobře si vybavuji dobu, kdy Hanka plánovala své první dítě. Ve svých šestatřiceti letech byla poslední dívkou z ročníku, která zatím nezaložila rodinu. Již tehdy váhala, zda dělá správnou věc. Nakonec podlehla okolnímu tlaku a přijala myšlenku, že mateřství je pro ni tou jedinou správnou volbou.
Krásné děvčátko vneslo do Hančina života nejen ryzí lásku, ale i spoustu starostí a probdělých nocí. Když během kojení podruhé otěhotněla, byla tak vyčerpaná, že zvažovala interrupci. Tu nakonec zavrhla a krátce po dceřiných prvních narozeninách přivedla na svět plačtivého chlapečka. Tehdy přepnula na pomyslného autopilota.
„Věděla jsem, že to bude náročné, ale nikdo mi neřekl, jak moc, “ povzdychla si Hanka během našeho setkání v parku. Dva rozverní předškoláci se právě pokoušeli vyšplhat na pokroucený tis, a tak jsme se posadily na lavičku. „Nejsem schopna děti svěřit někomu jinému. Já jsem jejich máma a zbavovat se zodpovědnosti není fér.“ „Ale každý někdy potřebuje vypnout,“ namítám. „To já nedokážu,“ pokrčila rameny kamarádka.
„Nechci, aby to vyznělo špatně. Svoje děti miluju a kdybych o ně přišla, můj život by v tu ránu skončil. Pokud bych ale mohla ve své minulosti něco změnit, zůstala bych bezdětná.“ „Tak to raději nikomu neříkej, lidi by tě ukamenovali. “ „Já se tím taky veřejně nechlubím,“ usmála se Hanka.
Moje kamarádka má děti jen proto, že ji rodina natlačila do kouta. Od třiceti let byla masírována poznámkami o tikajících biologických hodinách a příběhy sobeckých žen, kterým nakonec ujel vlak. Manžel čím dál častěji pokukoval po malých rošťácích a matka s tchyní jí zkrátka nedaly pokoj. Po čase všichni dosáhli svého.
Maminek jako je Hanka, žije mezi námi spousta. Občas sice uroní slzu nad ztracenou svobodou a zadupanými sny, ale nic to nemění na tom, že svým dětem by snesly modré z nebe. To, že měly původně se životem jiné plány, se nikdy nikdo nedozví.
