Článek
Mladá rodina na černobílé fotografii se tváří spokojeně. Jsou tu dvě svátečně oblečená děvčátka předškolního věku a jejich rodiče. Tatínek a maminka drží v náruči po jednom nemluvněti v peřince a všichni se na pana fotografa celkem přirozeně usmívají. „To je Hanička.“ Malá tmavovlasá dívenka zatím neví, o kom to maminka mluví. Po chvíli pochopí. Hanička byla miminko, které umřelo a ona se narodila místo ní, aby rodiče nebyli smutní. Slabé děťátko odešlo po několika týdnech života úplně tiše a zůstalo po něm prázdno.
„Když jsem tady místo Haničky, měla bys být veselá,“ řeklo dítě a pohladilo mamince ruku. Ale už když ta slova vyslovilo, vědělo, že svou sestru nemůže a ani nechce nahradit. Hanička nikdy nedostala šanci běhat, mluvit, smát se, nebo zlobit. Její život byl příliš krátký na to, aby mohla ukázat, co v ní dříme. Nenamalovala jediný obrázek, nerozbila hrnek, nepoznala kamarády. Někdo by mohl říci, že odešla jako nepopsaný list. Ale ne tak docela. Byla milována. Děvčátko se zamyslelo a řeklo: „Já ale nejsem Hanička. Já jsem jiná holčička a jsem už veliká…“ Maminka se jen pousmála a s povzdechem zasunula fotografii zpátky do alba.
V oné rodině se postupně narodilo sedm dětí, ale ani jedno z nich nemohlo svým bytím vyplnit prázdnotu, která po Haničce zbyla. Svůj úděl si z velké míry neurčujeme sami, protože mnoho věcí je dáno již okolnostmi našeho zrození. Ale právem každého člověka je žít život sám za sebe. To pochopilo i drobné tmavovlasé děvčátko, které se rádo stavělo na hlavu.
Tento příběh byl sepsán na památku Haničky, která žila jen krátce, ale v srdcích rodičů nikdy nebyla nahrazena.
