Článek
Když jsem byla malá, zkoušela jsem luštit nápisy na zašlých náhrobcích lesního hřbitova, kde odpočívá i několik generací mých předků. Jednoho dne jsem narazila na prastarý hrob obrostlý břečťanem. Vedle něj stála socha plačícího anděla a všude kolem se červenaly drobné jahůdky.
Přečetla jsem si, že je zde pohřbeno osm malých sourozenců, kteří zemřeli v červnu roku 1901. Můj objev byl natolik šokující, že jsem se zeptala tatínka, zda o tom dávném neštěstí něco neví. Položil konev vedle hrobu, posadil se na lavičku a vyprávěl mi smutný příběh, z něhož tuhne krev v žilách.
V rodině místního řídícího učitele bylo veselo, neboť každé narozené dítě znamenalo pro rodiče dar. Po epidemii záškrtu však nezůstalo naživu ani jedno z nich. I v jiných domech se plakalo, ale nikde nebylo tak zle, jako ve škole. Bylo to doslova jako výsměch osudu.
Ujištění pana faráře, že děti jsou teď andělíčky v nebi, manželům nijak nepomohlo. Dočasně přišli o rozum a s tragédií, jež je postihla, se nikdy nevyrovnali. Poslední dcera Matylda se jim narodila až po mnoha letech. Měla veliký jazykový talent a v dospělosti se stala učitelkou.
„A ty jsi tu paní znal?“ zeptala jsem se. „Byla hodná a nikdy nás nebila,“ usmál se tatínek a ukázal na poměrně nový náhrobek s fotografií starší ženy. Matylda našla místo svého posledního odpočinku v těsné blízkosti sourozenců, které nikdy nepoznala. Byla jsem příběhem natolik dojata, že jsem toho dne již na nic jiného nemyslela.
„A existuje ještě nemoc, na kterou ty děti zemřely?“ zajímalo mě při cestě domů. „Neměj strach, tobě už se nemůže nic stát,“ uklidnil mě tatínek. „Záškrt, černý kašel nebo pravé neštovice ze světa dávno zmizely.“ „Tak to je dobře,“ oddychla jsem si a přidala jsem do kroku. Maminka na nás totiž čekala s obědem.
