Článek
Alkohol metla lidstva, nebo nápoj Bohů?
„Při prvním poháru člověk pije víno,
při druhém poháru víno pije víno,
při třetím poháru víno pije člověka.“
(japonské přísloví)
Alkohol je nejstarší a nejvíce užívanou psychoaktivní látkou na světě. Skoro ve všech státech světa je legální a jeho konzumace je tolerována.
Alkohol je stár jak lidstvo samo. Fermentované nápoje se pravděpodobně vyráběly již v neolitu (10 000 př.n.l.). Svědčí o tom nálezy pivních džbánků. Fermentace (neboli kvašení) je biochemický proces, při kterém mikroorganismy (bakterie, kvasinky, plísně) přeměňují organické látky, zejména cukry, na jednodušší sloučeniny, jako jsou alkoholy, kyseliny nebo plyny. Tento proces se využívá k výrobě potravin a nápojů (např. pivo, víno, jogurt, kysané zelí). První alkoholické nápoje se vyráběly fermentací medu a lesních plodů. Víno se začalo vyrábět později. První zmínky o pěstování vinné révy pocházejí z Mezopotámie (6000 – 5000 př.n.l.). Z ní se o 500 let později pěstování vinné révy rozšířilo do celého středomoří, kde byly výhodné klimatické podmínky pro pěstování. Naproti tomu pivo, podle archeologických nálezů, vařili již Sumerové, Babylóňané a Asyřané kolem roku 2800 př.n.l.
Jak se na alkohol dívaly jednotlivé kultury?
Ve starověku byl alkohol převážně užíván k desinfekčním účelům, jako prostředek na posílení krve, podporu kojení i jako úleva při onemocněních. Rovněž se používal jako obětina bohům nebo předkům.
Ve starověké Mezopotámii nalezneme zmínky o vínu a pivu v Chamurappiho zákoníku (2000 př.n.l.). Nalezneme zde informace o produkci a prodeji obou alkoholických nápojů, včetně předpisu standardních měr i ochrany konzumentů. Pro zajímavost v Mezopotámii se pivo vyrábělo z tzv. „pivních chlebů“, které se pekly v hliněných nádobách. K výrobě piva se chleby rozmělnily, smísily s vodou a vzniklá směs se nechala prokvasit. Jako ochucovadla se používaly různá koření, třeba šafrán. No nevím, nevím, jestli by nám takové pivo dnes chutnalo.
V starověkém Egyptě se alkohol, zejména tedy pivo, používal pro potěšení, pro výživu, i k lékařským i náboženským účelům. Zároveň však Egypťané považovali pivo jako dar od boha Rea, jehož znalost přišla skrze boha Osírise. Dělníci při stavbě pyramid dostávali k dennímu přídělu jídla také určité množství piva. Egypťané znali také víno. Míchali jednotlivé druhy ve velkých amforách, ze kterých pak nalévali. Co říkáte, chutnalo by nám takové dohromady smíchané víno?
Naopak starověcí Řekové a Římané ohrnovali nad pivem nos a věnovali se radši pěstování vinné révy a z ní vyráběného vína. Pivo pro ně bylo málo chutné a málo alkoholické. Vcelku zajímavý poznatek. Musíme však uznat, že v Řecku a na apeninském poloostrově jsou lepší klimatické podmínky pro pěstování vinné révy než obilovin. Víno považovali za nápoj bohů. Podle jedné z antických bájí bylo víno božskou krví a pít zkvašenou šťávu z hroznů se rovnalo vdechování božského ducha. Řekové víno užívali při náboženských obřadech, v léčitelství, ale i v každodenním životě. Víno je pro Řeky úzce spojeno s kultem boha Dionýsa, boha vína. Podle pověsti byl Dionýsos syn Dia a lidské ženy Semely. Jednou takhle kráčel se svou družinou zemí a spatřil krásného satyra Ampela, který mu učaroval. Přesvědčil ho, aby se připojil k jeho skupině. Tak spolu putovali krajem, když jednou satyr Ampel spadl ze skály a zabil se. Dionýsos velice lkal a plakal nad jeho smrtí. Zeus se slitoval nad synem a proměnil Ampela v keř vinné révy, který dává nektar a voní ze všech květů nejlépe. Tento keř začal Dionýsos pěstovat a víno z něj dávalo jeho družině slastné nadšení. (ampelos = vinná réva).
Římané zase měli svého boha vína jménem Bakchus a slavnosti bakchálie. Zpočátku byli Římané v užívání vína střídmí, ale nakonec mu propadli a konzumace se zvýšila tak, že senát v 1. století n.l. postavil bakchálie mimo zákon.
Naproti tomu mezi starověkými národy severní Evropy (Galy, Kelty, Germány), ale i Slovany bylo oblíbené pivo, cider (zkvašený jablečný mošt) a medovina. V severní Evropě byly lepší podmínky pro pěstování obilovin a jabloní než vinné révy. Velmi oblíbená byla medovina, který uměla dobře zahřát. Podle staré německé báje naučil Germány vařit pivo Gambrinus, jehož učitelem byl sám egyptský bůh Osiris, proto němečtí sládci dodnes uctívají Gambrina jako svého patrona a ochránce.
Naopak ve starověké Číně užívali alkohol především při náboženských obřadech a při oslavách významných životních událostí - vítězství v bitvě, narození dítěte či při svatbách. Mimo jiné Číňané považovali střídmé pití alkoholu jako dar z nebe. Čili alkohol běžně pili v každodenním životě. To si to někdo umí zařídit, že? Hezká myšlenka dar z nebe. Ale měli aspoň zakotveno střídmé pití.
Pro vznikající křesťanskou kulturu se stala vinná réva symbolem Ježíše Krista a církve. Vždyť jedním ze zázraků Krista bylo přeměnění vody ve víno na svatbě v Galilei. Při svátosti oltářní eucharistii je víno vnímáno jako krev Ježíše Krista. Všichni známe ..“ toto jest tělo mé…. toto jest krev má…..“ Nekvašený chléb je přeměněn v tělo Ježíše Krista a víno je přeměněno v krev Ježíše Krista. Svatý Pavel považoval víno za výtvor Boha, čili nemůže být špatné. Ale zároveň vyzývá k střídmému užívání.
Jak tomu bylo ve středověku? Víte, co je jedním “ největších vynálezů středověku“ ? V oblasti výroby alkoholu to byla destilace. Její znalost přinesli do Evropy arabští lékaři. Destilaci znaly jen úzké náboženské kruhy, které ji využívaly při náboženských obřadech. Toto tajné umění předávali učitelé žákům ústně. Hrubý popis destilace od sběru hroznů, přes lisování, kvašení a destilace nalezneme v alchymistických spisech z 2. a 3. stol. n. l. Albertus Manus poprvé popsal proces destilace, který umožnil manufakturní výrobu alkoholu. Získanému destilátu se přisuzovala zázračná moc. V té době byl nazýván jako „aqua vitae“ neboli voda života a používal se téměř výhradně k léčbě zdravotních obtíží. Až do konce 13. století měli lékaři, lékárníci a alchymisté jako jediní právo na přípravu destilátů.
Slované, Keltové, Germáni, Anglosasové rádi konzumovali medovinu, lidové pivo, víno z divokých plodů. Naproti tomu románské kmeny holdovaly vínu. Až ve 13. století se začal do piva přidávat chmel, který zajistil lepší chuť a trvanlivost. Pivo se začalo blížit naší chuti. První zmínku o pěstování chmele najdeme v listině Pipina Krátkého z roku 768 n.l. U Slovanů je chmel doložen až v 10. a 11. století. Velkými producenty piva a vína se staly kláštery, kde se receptury neustále zlepšovaly. Ve 13. století převzaly úlohu klášterů města. Měly monopol na vaření piva. V souvislosti s morovými ranami vzrostla konzumace alkoholu. Mnozí obyvatelé měst si mysleli, že konzumací alkoholu se uchrání před morem. Současně s vínem a pivem se začal pít destilovaný alkohol. Znamenalo to novou éru, protože na dosažení stavu opilosti stačilo mnohem menší množství destilátu, než fermentovaného alkoholu. Destilát měl také mnohem delší trvanlivost.
Každá země objevila postupně svůj oblíbený nápoj, ale všude se postupovalo podle stejného výrobního procesu pomocí destilačních přístrojů. Skotové vyráběli svou whisky, skandinávští venkované měli svůj aquavit - alkoholický nápoj na bázi neutrálního alkoholu z obilí a brambor, do kterého se přidávají byliny a koření (koriandr, fenykl, skořice, kopr, badyán či hřebíček). Jeho nejdůležitější složkou je kmín. Němci měli zase bränntwein – z něm. destilát a schnaps – z něm. kořalka, pálenka. Rusové měli svoji vodku, ve střední Evropě a na Balkáně to byla slivovice, ve východní oblasti Středozemního moře se těšil oblibě nápoj zvaný arak - arabský výraz pro pálenku, kořalku a raki - čirá anýzová pálenka ze zkvašených vinných hroznů.
S počátkem průmyslové revoluce začal být alkohol dostupnější pro široké vrstvy obyvatel. Díky destilaci byl trvanlivější a skladnější a tím lépe dostupný. Nikdy dříve nebyl alkohol dostupnější, levnější, a silnější. Alkohol velmi pronikl mezi pracující industriální třídu. Začal být spojován s chudobou. Levná kořalka byla k dostání hlavně ve městech, mezi dělníky továren. Začal se měnit pohled lidí na alkoholismus, který se stával stále negativnějším jevem. Např. v Anglii na přelomu 17. a 18. století se odehrála tzv, ginová aféra. V té době se sklidilo nadměrné množství obilí (základní surovina ginu) a zároveň platil zákaz dovozu alkoholu z kontinentu. Nadměrná výroba levného ginu, vedla k jeho masivním spotřebě, na což musel reagovat i parlament. K nejznámějším zákazům alkoholu patří prohibice v USA v letech 1920-1933. Ovšemže ihned po jejím zavedení se rozbujel černý trh s alkoholem. Prohibice byla nakonec zrušena ne proto, že by opatření neměla úspěch, ale z důvodu vzniklé hospodářské krize se změnily priority. Vláda si od znovuzavedení prodeje alkoholu slibovala posílení státního rozpočtu z daní z alkoholu a také zvýšení pracovních míst. Však státní rozpočty z daní z alkoholu žijí dodnes
Je zajímavé, že se alkohol dlouhý čas používal v lékařství jako léčebný prostředek. V 18. a 19. století byl masivně předepisován na nejrůznější nemoci. Např. na horečky různého původu, zápal plic, chřipku, malárii či tyfus. Byl také běžným lékem na různé zhoubné nemoci. Např. tyfová horečka byla léčena častým podáváním Brandy nebo Whisky a to v dávce až 400 ml během 24 hodin. V případě nehojící se rány se doporučovalo každodenní pití skleničky portského. Teprve v průběhu 19. století se začaly v lékařské literatuře objevovat zprávy, že časté předepisování alkoholu vede k jeho závislosti. Alkohol se v lékařství používá dodnes. Třeba při desinfekci nebo jako rozpouštědlo. Např. jódová tinktura.
Zdroje:
Marie Beranová. Jídlo a pití v pravěku a středověku. Praha 2005.
Petra Holcerová. Alkohol – Historie. Výukový text centra adiktologie dostupný z https://www.adiktologie.cz/file/418/alkohol-uvod-historie.pdf
