Článek
Křížové výpravy byly vyhlašovány jako vojenská tažení s cílem dobýt zpět Svatá místa od nadvlády Turků, tedy muslimů. V polovině 11. století začaly pronikat ze střední Asie na Blízký východ turecké kmeny, které drancovaly Byzantskou říši. V bitvě u Mantzikertu, v roce 1071, byli Byzantinci Turky na hlavu poraženi. Turci tak pronikli do Anatolie, centra byzantské moci. Byzantský císař Alexios I. požádal papeže o pomoc. Aby mu pomohl osvobodit východní křesťany z područí tureckých muslimských barbarů, kteří okupují svatá místa křesťanství. Zejména prosil o vyslání dobrovolníků, kteří by pomohli dobýt ztracená území Anatolie zpět. Papež Urban II. chtěl po velkém schizmatu zlepšit vztahy s východní církví, která se roku 1054 oddělila od katolické církve.
Celkem proběhlo v letech 1095 až 1291 osm hlavních křížových výprav s cílem osvobodit Jeruzalém z muslimské nadvlády. Evropští křesťané pořádali tyto vojenské výpravy s cílem osvobodit svatá místa křesťanství. Před začátkem každé výpravy skládali vojáci řeholní slib a byli označení křížem. Odtud název křižáci. Byli pod ochranou církve a za účast na výpravě měli církevní příslib odpuštění svých hříchů. Na Blízkém východě zakládali křižáci křižácké státy - Jeruzalemské království (1099-1291), Antiochijské knížectví (1098-1268), Edesské hrabství (1098-1141), Tripolské hrabství (1104-1288). Rytíři Kristovi se zbraní v ruce měli za úkol bránit svatá místa a ochraňovat poutníky na pouti do Jeruzaléma. Účastníkům církev přislíbila nejen odpuštění hříchů, ale i materiální výhody ve smyslu odpuštění dluhů a vymanění nevolníků z područí svých pánů. Kromě obvyklých řeholních slibů se rytíři zavazovali k ochraně svatých míst před nevěřícími a k službě nemocným a vyčerpaným poutníkům ve Svaté zemi.
Tyto křížové výpravy se do dějin zapsaly jako nejkrutější události středověku, pod záštitou západní křesťanské církve. Praktiky středověkých představitelů církve v mnohém naprosto popíraly evangelijní poselství Ježíše Krista, jehož učením bylo křesťanství zaštítěno.
1. křížová výprava 1096-1099
Vyhlásil ji papež Urban II. v roce 1095 na koncilu v Clermontu, kde vyzval západní křesťany ke křížové výpravě. Poprvé tak křesťané přešli do ofenzivy. Kazatelé na celém západě agitovali k boji ve jménu Boha. Po žních, roku 1096, se shromáždily tisíce křesťanů, převážně venkovanů (přicházely celé rodiny s celým svým majetkem), kteří chtěli putovat do Svaté země. V této pouti viděli předzvěst budování Božího království na zemi. Věřili, že Pán sestoupí z nebes, aby soudil živé, a oni budou mezi prvními. Lidová křížová výprava však nabrala zcela jiný směr než papež očekával. Výprava se vyznačovala velkým krveprolitím a drancováním. Hned po cestě začaly pogromy na židovském obyvatelstvu. Nejdříve v Porýní. S Židy bylo zacházeno jako s Božími vrahy. Byly vyhlazovány celé židovské obce. Pogromy postihly i Prahu. Byly to první pogromy na Židech v dějinách. Papež Urban II. tyto židovské pogromy důrazně odsuzoval. Nakonec lidová výprava dorazila do Konstantinopole, kde ji rozprášili Turci. Poté křesťané dospěli k přesvědčení, že zkáza, která postihla lidovou křížovou výpravu, je božím trestem za zločiny spáchané na Židech. Přesto se však začala organizovat již oficiální křížová výprava. Papež agitoval jak u šlechty, tak u všech, kteří uměli zacházet se zbraněmi, aby šli do boje proti nevěřícím. Dospělo se k poznání, že samotný náboženský zápal nestačí. V oficiálně organizované výpravě tak již byli zastoupeni rytíři z Francie, Německa, Sicílie. Křižácká výprava postupovala do Konstantinopole v několika proudech, které se spojily až v hlavním městě byzantského říše. Mezi hlavní představitele výpravy patřili Raimund hrabě z Toulusu a Provance - velitel výpravy, dále pak Gedofrey z Boulonu, Bohemund z Tarentu nebo normanský vévoda Robert (syn Viléma Dobyvatele). Všichni museli přísahat věrnost byzantskému císaři Alexiovi, který si stanovil podmínku, že všechna získaná území připadnou zpět Byzanci. Celkem se sešlo cca 30 000 křižáků. Nejprve křižáci dobyli město Nikea, což byla brána do Malé Asie (napomohlo jim rozdrobení tureckých držav) V roce 1098 se jim podařilo dobýt Antiochii, o rok později obsadili Betlém a v červnu 1099 stanuli před hradbami Jeruzaléma. Tu celou výpravu popadla masivní hysterie, protože uviděli na vlastní oči, že se nad svatým městem tyčí, jako dominanty, mešity. Křižáci se začali modlit, neboť spoléhali na Boží pomoc. Dle jejich mínění muslimové, s jejich falešnou a záhadnou vírou, špinili Svatou zemi. Křižáci ji proto přišli očistit a osvobodit od nevěřících. Koncem června 1099 opravdu Jeruzalém dobyli. Ve jménu Krista vyvraždili téměř všechny muslimské a židovské obyvatele. Samotné město dracovali 2 dny. Křižáci tak splnili svůj cíl - byl zajištěn Boží hrob a křesťanští poutníci měli znovu otevřenou cestu. Dobytím Jeruzaléma se splnila náboženská předsevzetí a většina křižáků se začala vracet domů. Ale část si přála sloužit Kristu i nadále, vznikly tak rytířské řády johanitů, templářů a německých rytířů. Gedofroi z Bouillonu byl jmenován ochráncem Božího hrobu. Křižáci na dobytém území založili své vlastní křižácké státy - Jeruzalemské království, Tripolské hrabství, Antiošské knížectví, Edesské hrabství.
2. křížová výprava 1146-1148
Vyhlásil ji papež Evžen III. v roce 1146, jako reakci na dobytí Edessy Turky, v roce 1144. Edesské hrabství byl první křižácký stát založený v průběhu první křižácké výpravy. Vyvrácení edesského hrabství šokovalo křesťanskou Evropu. V čele výpravy stanuli evropští králové - německý král Konrád III., francouzský král Ludvík VII. a velké množství evropských feudálů, včetně českého knížete Vladislava II. Výprava skončila velmi neúspěšně. Německá část byla poražena u Doryleoni, kde král unikl jen z hrstkou svých nejbližších. Poté křižácké vojsko vedené Konrádem III., Ludvíkem VII. a jeruzalemským králem Baldwinem III. zaútočilo na Damašek, kde bylo katastrofálně poraženo. Hlavní příčinu této katastrofální porážky lze hledat ve velké rivalitě mezi německou a francouzskou částí výpravy. Ta vedla k nejednotnému vedení a také k chamtivosti, komu by měl připadnout Damašek.
3. křížová výprava 1189-1192
Vyhlášena papežem Řehořem VIII. za znovudobytí Jeruzaléma, který roku 1187 dobyl turecký sultán Saladin. Sultán zahájil válku proti křižákům, když roku 1187 zvítězil v bitvě u Hattinu a dobyl Jeruzalém. Papež na to reagoval vyhlášením třetí křížové výpravy, do které se přihlásili nejmocnější panovníci křesťanského světa - římský císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II, anglický král Jindřich II. a po jeho brzké smrti jeho syn Richard Lví srdce a mnoho dalších evropských feudálů. Německá armáda v roce 1188 prošla přes Uhry a Byzanc a v květnu roku 1190 porazila tureckou armádu u Iconia. Bohužel císař Fridrich Barbarossa se utopil v říčce Salef. Jeho výprava se tak rozpadla a vrátila se do Evropy. Až v roce 1191 připluli do Svaté země Francouzi a Angličané. Anglický král Richard Lví srdce nejprve dobyl Kypr. Společně s Francouzi poté dobyl mocné přístavní město Akkon, které se na dalších 100 let stalo hlavním městem Jeruzalemského království. Francouzský král Filip II. se poté vrátil zpět do Francie, Richard Lví srdce ve Svaté zemi zůstal ještě rok. Jeho tažení mělo několik úspěchů, roku 1192 dobyl Jaffu a s ní téměř celé pobřeží, ale ze strategických důvodů se nemohl příliš vzdálit od přístavu. Musel se proto zastavit pár kilometrů před Jeruzalémem, který se mu dobýt nepodařilo. Avšak se sultánem Saladinem se mu podařilo uzavřít příměří na pět let. Zaručovalo svobodný průchod ke Svatému hrobu pro všechny křesťany.
4. křížová výprava 1202-1204
Vyhlášena papežem Inocencem III., s cílem znovu dobýt Jeruzalém od muslimské nadvlády. Papež odmítal světské vedení výpravy. Chtěl ji velet sám. Zpočátku byla jeho výzva bez odezvy, až koncem roku 1199 přislíbilo účast několik francouzských velmožů. Velitelem byl zvolen hrabě Theobald ze Champagne. Až o 2 roky později (1202) se Francouzi dohodli s benátským dóžetem Enricem Dandolem, že Benátky na vlastní náklad přepraví křížáky na východ, zajistí jejich zásobování a rovněž se k nim připojí. Na oplátku měly Benátky od křížáků získat 8 500 marek stříbra a polovinu z nabyté kořisti. Výprava měla tentokrát směřovat do Egypta. Nová strategie spočívala v tom, že křižáci nezaútočí přímo na Jeruzalém, ale zamíří do Egypta (Ajjúbovský sultanát), který byl tehdy centrem muslimské moci v oblasti. Křižáci se nejprve sešli na ostrově San Nicolo di Lido, nedaleko Benátek. Bohužel neměli na splacení dlužné částky Benátčanům, proto souhlasili, že jim pomohou dobýt nejprve přístav Zadar (byl v rukou křesťanského uherského krále Emericha). Benátčané měli zájem o obchodní příležitosti v oblasti. Křižáci opravdu město dobyli. Mezitím v Konstantinopoli z vězení uprchl byzantský princ Alexius Angelo se svým otcem, sesazeným byzantským císařem Izákem. (tchán Filipa Švábského, krále Svaté říše římské). Izák požádal Filipa Švábského o pomoc se znovunastolením na trůn. Křižáci se tak pod nátlakem roku 1203 vylodili před Konstantinopolí, kterou v létě 1203 opravdu dobyli a brutálně vydrancovali. Rovněž dosadili Izáka a jeho syna zpět na trůn. Křížová výprava proti nevěřícím skončila dobytím Konstantinopole, největšího křesťanského města té doby. Na troskách byzantské říše založili křižáci roku 1204 Latinské císařství (1204-1261). Prvním císařem se stal Balduin Flanderský. Benátčané ovládli zdejší obchod a křižákům připadla vláda v oblasti.
Výprava proti albigenským 1208
Roku 1208 vyhlásil papež Inocenc III. výpravu proti albigenským, což byli kacíři na jihu Francie. Ti hlásali, že existuje dvojí božstvo. Jedno je dobré, to stvořilo nebeský svět, ve kterém žily čisté lidské duše. Druhé je naopak zlé, kde zlý bůh přemluvil tyto čisté duše, aby sestoupili na zem a vzali na sebe lidskou podobu. Spasení je zbavení se trestu, kterým se stalo lidské tělo a navrácení se do nebes. Popírali Kristovo zmrtvýchvstání. Bůh Starého zákona pro ně byl vlastním ztělesněním zla. Papež vyzval přední představitele francouzské aristokracie, aby se chopili zbraní s příslibem, že získají stejné výhody, které by získali ve Svaté zemi, tzn. slib odpuštění všech hříchů. Výzva se nesetkala s ohlasem. Teprve až papež přislíbil, že dobytá území od kacířů získají dobyvatelé, získala jeho výzva ohlas. Tato křížová výprava postrádala jakýkoliv náboženský motiv, byla pouze kořistnická a politická. V konečném důsledku bylo albigenské hnutí poraženo. Výprava byla provázena velkými masakry obyvatel, kdy v konečném důsledku bylo jedno, jestli se jedná o katolíka či nekatolíka.
Dětská výprava 1212
Nepočítá se přímo do křížových výprav. Roku 1212 se do Svaté země místo rytířů, kterým se nepodařilo osvobodit Jeruzalém od nadvlády muslimů, měly vydat děti z Francie a Německa. Když se to nepodařilo dospělým, čisté děti budou mít jistě úspěch. Prý se dětem zjevil anděl a nabádal je, aby se vydaly do Svaté země. Výpravu zorganizovali fanatičtí kněží. Děti se dostaly až do Janova k moři, většina jich ale zemřela cestou. V přístavu jim byla nabídnuta přeprava po moři do Svaté země. Bohužel to byli otrokáři a všechny je prodali do otroctví. Výprava skončila naprostým nezdarem. Dnes historikové pochybují, že to byli děti, ale pravděpodobně došlo k špatnému překladu, kdy pueri znamená chlapci čili děti, ale také vandráci a chudí rolníci. Křižáci roku 1212 tak nebyli děti, ale chudí lidé na okraji venkovské společnosti. Ti věřili, že po neúspěchu ozbrojených výprav, zvládnou oni dobýt svatá místa jakožto vyvolení. Bohužel většina zemřela cestou a zbytek co přežili, byl prodán do otroctví.
5. křížová výprava 1215-1220
Vyhlásil ji papež Inocenc III. na IV. lateránském koncilu roku 1215. Po jeho smrti se organizace ujal jeho nástupce Honorius III., který jednal s uherským králem Ondřejem II. a rakouským vévodou Leopoldem VI. , kteří se do Svaté země skutečně vypravili. Roku 1217 dorazili do Akkonu. Avšak Ondřej II. se záhy vrací zpět do Uher ( po získání vzácné relikvie). Jako hlavní cíl si výprava určila zaútočit na Egypt a poté osvobodit Jeruzalém. Nejprve se jim podařilo dobýt egyptský přístav Damietta (1219). Poté dorazily i posily z Francie, Německa i Holandska. V té době se věřilo, že Damietta je strategickým bodem, klíčem k Nilu, tím pádem možností obsadit celý Egypt. No a z Egypta se potom dá ovládnout celá Palestina a Jeruzalém. V roce 1219 byl přístav dobyt křižáky. Do Egypta přicestoval i František z Assisi. Vedení výpravy svěřil papež svému legátovi Pelagiovi, který však byl bez vojenských zkušeností. Ten se snažil přeměnit Damiettu v křesťanské město pod svým velením. To vyvolalo spory s křižáky, kteří byli ale v roce 1221 poraženi před Káhirou a následně vypuzeni z celého Egypta. Museli se sultánem uzavřít mír na 8 let. Tak neslavně skončila celá křížová výprava.
6. křížová výprava 1227-1229
Známá též jako výprava císaře Fridricha II. (římsko-německý císař ). Ke křížové výpravě se zavázal již v roce 1215, ale k páté výpravě se nepřipojil. Za svou neúčast byl proto papežem exkomunikován. Ale císař Fridrich II. papeže ignoroval a vyrazil sám do Svaté země, kde se chtěl stát králem Jeruzalémským. Znovu byl vyobcován z církve, protože se sám vydal na křížovou výpravu, i když byl exkomunikován. Vojenské šance jeho výpravy byly malé, protože rytířské řády templářů a johanitů, ho, jako exkomunikovaného, neuznávaly. Pouze rytíři řádu německých rytířů zůstali císaři věrní. Císař Fridrich II. tak neměl vojenskou sílu, ale to mu nevadilo, neměl v úmyslu dobýt Svatá místa. Spoléhal na diplomacii. Podařilo se mu uzavřít se sultánem Jaffskou dohodu, která vyhlašovala mír na 10 let, 45 měsíců a 40 dní. Pro císaře Fridricha II. dohoda znamenala triumfální vítězství. Křesťané získali Jeruzalém, Betlém, Nazareth. V Jeruzalémě, ale museli tolerovat i nevěřící. Fridrich II. v roce 1229 vstoupil triumfálně do Jeruzaléma, kde se sám korunoval králem. Touto korunovací považoval Fridrich II. svou výpravu za ukončenou a vrátil se zpět do Evropy. Bohužel po vypršení příměří se muslimové znovu zmocnili Jeruzaléma.
7. křížová výprava 1248-1254
Výpravu vedl francouzský král Ludvík IX.. Stala se největší námořní operací té doby. Ludvík IX. chtěl získat zpět celou Svatou zemi. Rozhodl se nejprve zaútočit na Egypt. Francouzský král spoléhal pouze na své zdroje. Nejprve získal přístav Damiettu, a to bez boje. Po počátečním úspěchu však byl počátkem roku 1250 obklíčen a zajat. Díky své ženě královně Markétě, byl ze zajetí vysvobozen za vysoké výkupné a navrácení Damietty zpět do muslimských rukou. Výprava tak opět nebyla úspěšná. Ludvík IX. na ni strávil téměř 4 roky a ničeho nedosáhl. Z Egypta odplul přímo do Akkonu - jedné z posledních křesťanských držav ve Svaté zemi. Svou výpravou však získal velkou úctu v celé Evropě a časem byl prohlášen za svatého. (1267 svatořečen papežem Bonifácem VIII.). Byl považován za vzor křesťanského panovníka.
8. křížová výprava 1270
Opět vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Vojenské tažení by se uskutečnilo pouze za předpokladu, že by se Ludvíkovi podařilo přemluvit tuniského emíra, aby vystoupil proti Egyptu. Na scénu se vyrojila falešná zpráva, že se tuniský emír chystá přestoupit ke křesťanství. Samozřejmě, že to byla falešná zpráva, ale Ludvík IX. ji uvěřil. Ihned odeplul do Tunisu, ale ještě dřív než začalo vyjednávání, zemřel s polovinou výpravy na mor. Z křížové výpravy tedy sešlo. Po tomto neúspěchu se iniciativy ujal nový papež Řehoř X., ale bez odezvy od evropských panovníků.
Křížové výpravy do Svaté země končí pádem Akkonu, posledního křesťanského města, roku 1291. Byly vyhlašovány hlavou západního křesťanstva - papežem. Bylo v nich povoleno užití síly k dosažení duchovních cílů, tedy k šíření křesťanství. Cílem křížových výprav bylo osvobození chrámů a svatých míst od nevěřících. První křížová výprava byla de facto vyhlášena jako svatá válka proti nevěřícím, kde hlavní motivaci představovalo odpuštění hříchů samotným papežem.
Křížové výpravy přinesly do Evropy znalosti arabské vědy, medicíny, filosofie. Evropa poznala arabské číslice. Rozvinul se rovněž obchod s Orientem. Zavedly do Evropy cukr, který křižáci poznali v Levantě. Zavedly se bankovní systémy. Templářský řád umožnil bankovní vklady v Paříži a jejich výběry v Jeruzalémě.
Zdroje:
Anthony Bridge: Křížové výpravy. Praha Academia 1995, 228 s. Jaroslav Svátek: Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha NLN 2010, 245 s. Pavel Mráček: Křížové výpravy. Praha Triton 2023, 256 s.
