Článek
Víra v upíry je stará jako lidstvo samo. Najdeme ji v každé kultuře, v každém folkloru. Strach s neznámého a snaha vysvětlit nepochopitelné vedla k tomu, že v 17. a 18. století byla víra v upíry tak silná, že se stala předmětem učených polemik a v mnohých zemích na ni museli reagovat i státní představitelé.
Původ slova upír nalezneme v zemích východní Evropy, kde byl tento fenomén nejrozšířenější. Nejpravděpodobněji má slovo upír srbský původ. Výraz vampir je odvozen od staroslověnské podoby opir. Je poprvé doložen v Zápisu knih prorockých z roku 1047. Vývoj k podobě vampir proběhl pravděpodobně v 16. až 17. století, kdy přešel do dalších jazyků. Slovo upír je tedy slovanského původu. V německém prostředí se termín poprvé objevil roku 1721, kdy Gabriel Rzazynski ve svém díle Historia naturalis curiosa regni Poloniae nazval polské, ruské a litevské upíry, polskou verzí upior. Do oficiálního povědomí se termín dostal po roce 1725, kdy vídeňské noviny Wiennerisches Diaurum reagovaly na oficiální vyšetřování vampyrismu ve městě Gradiska v Srbsku v roce 1725.
Kdo to byli vampýři? vampýr=upír. Podle pověry to jsou bytosti, které po své smrti znovu ožívají a vycházejí ze svých hrobů a škodí svému okolí. Jejich tělo nepodléhá rozkladu, uchovává si růžovou barvu a v dutinách jim pulsuje čerstvá krev. Jediným účinným způsobem jak se upíra zbavit, je oddělit mu hlavu od těla a následně spálit jeho ostatky. Teprve pak v postižené oblasti nastane klid. Ve slovanských zemích byl upír nebožtík, který vstával z hrobu a terorizoval svou rodinu a přátele. Pověry o upírech souvisí s lidovou představou, že se mrtví mohou vrátit zpět na svět mezi živé. Je to prastará lidová víra, podle které se mrtvý vrací mezi živé, aby škodil pozůstalým na zdraví, životě či majetku. Víra vznikla na základě animistických představ a je prostoupena různými vlivy slovanského pohanského náboženství. Kořeny animismu se mísily s křesťanstvím všech vyznání a tato směsice se nejsilněji udržela v hornatém kraji severní Moravy a Slezska. Vampyrismus se považuje za typický pro slovanský svět, ačkoliv jej lze označit za světový fenomén. Objevuje se ve všech kulturách, i když s jinými jmény. V Evropě se můžeme s vampyrismem setkat ještě v 19. století.
Po celém světě najdeme doklady o víře v nemrtvé, víře ve vampýry. Již ve starověku se objevovaly záznamy popisující tyto záhadné bytosti. Prvotní zmínky o tvorech sajících krev pochází z Mezopotámie. Tvor ekimu, který povstával z mrtvých, zemřel-li člověk nepřirozenou smrtí, nebo když nebyl řádně pohřben. Bez přestávky putoval krajem a vyčkával na svoji oběť. Když narazil na bezmocného člověka, trýznil ho tak dlouho, dokud kněží neprovedli ochranný rituál. V Evropě znalo upírské legendy již starověké Řecko. Měli báji o Lamii - Lamie byla původně velmi krásná dcera libyjského a egyptského krále do které se zamiloval sám Zeus, kterému porodila několik dětí. Diova žárlivá manželka Héra ji odebrala děti (zabila) a ji samotnou proměnila v podsvětní příšeru a uvrhla ji do Hádovy říše. V noci vychází Lamie jako zvrhlá matka ven, aby matkám kradla děti, zabíjela je a pila jejich krev. Báje velmi připomíná polednici ve slovanských pověstech. V Řecku znali také tvora jménem Vrykolakas - tento nemrtvý chodil v noci k domům svých blízkých a známých a volal je jmény. Kdo mu otevřel byl ztracen, vrykolakas jej napadl a vysál z něho životní energii. Vrykolakasem se může stát člověk zemřelý násilnou smrtí nebo zemřelý, který je nedbale pohřbem. Vrykolakase se lze zbavit pouze jeho probodnutím kůlem a následným useknutím hlavy. V Bulharsku věřili na vapiry - to jsou mrtví, kteří povstali z hrobu, když zemřeli násilnou smrtí nebo byli nedbale pohřbeni. Zabít jej mohl vampirzlija - bulharský lovec upírů. Ten mrtvoly probíjel dřevěným kůlem. V Rumunsku upíry nazývali strigoi či strigoaica, pokládali je za čaroděje, čarodějnice, které mohou opustit kdykoliv své tělo. Strigoi škodili za života. Naproti tomu strigoi morti škodili po smrti - byli to upíři v pravém slova smyslu. V Polsku a Rusku se vyskytovali upíři hledající svou oběť od poledne do půlnoci. V Rusku se proti upírům bránili také vléváním svěcené vody do hrobu. V Německu věřili na Nachtzehrera - to byl mrtvý, který ve svém hrobě přežvykuje roušku, rubáš, oblečení, ale i vlastní ruce. Vydává přitom chrochtavý zvuk. Ve Finsku zase škodil mladík s krvavými tvářemi z podsvětí, který mučil své oběti železnými drápy. Itálie měla strigy, to byly čarodějnice schopny sát krev.
Roku 1693 vyšel ve francouzském časopise Le Mercure Galant první článek věnovaný upírům. Upíři jsou zde popisováni různými způsoby. Většinou se jedná o mrtvého, který saje lidskou krev. Nový upír vzniká vysátím krve jiným upírem nebo pitím jeho krve. Upír lépe vidí a slyší. Disponuje nadlidskou fyzickou silou. Jedná se o nemrtvého. Nelze jej zabít obyčejnými prostředky. Upíra lze zneškodnit, když probodneme jeho srdce dřevěným kůlem (tis, osika, dub) a usekneme mu hlavu (praktikováno nejčastěji). Dále se doporučovalo spálit jeho tělo a popel rozprášit do řeky. Hroby se i zavalovaly kameny ( např. hrob Bely Lugosiho (legendárního představitele filmového Drákuly z dvacátých let 20.století), byl zalit betonem).
Vampyrismus v českých zemích
První zmínky o upírech na našem území nalezneme v Neplachově kronice z roku 1337. Je to nejstarší písemně dochovaný pramen o vampyrismu na našem území. Neplach se zmiňuje se o zesnulém pastýři Myslatovi z Blova u Kadaně. Řádil po nocích a sužoval lidi. Nic na něj neplatilo, až nakonec museli spálit jeho tělo na hranici. Dalším případem v kronice je žena z Levína roku 1344. Ta v noci vstávala z hrobu a škodila lidem a nad zabitýma tančila. Byla vykopána a probodnuta kůlem a musela být spálena na hranici
Na tajemné příběhy o upírech je velmi bohatá oblast severní Moravy a Slezska, kde se tyto příběhy staly součástí lidové víry. Tyto pověry se šířily napříč generacemi, nejčastěji při sousedských setkáních, kde se vyprávěly. Podle nich je vampýr zemřelá osoba, která po smrti nepodléhá klasickým postmortálním rozkladným procesům. V noci napadá sousedy, kterým působil obrovské soužení a bolesti, zejména prostřednictvím silného tlačení na hrudi a celém těle. Podle pověr si upíři zachovávali podobu jakou měli za života. Poznávacím znamením byla zachovalost mrtvého těla, protože tito zemřelí nepodléhali rozkladu. Měli růžovou pleť, ohebné údy a zdravé tělesné proporce. Věřilo se, že neklidný mrtvý ve svém hrobě požírá své vlastní tělo a oděv, při čemž vydává zvuky, které se nápadně podobají prasečímu chrochtání. Jediná obrana proti upírům spočívá v useknutí jejich hlavy, srdce probodnout kůlem a tělesné ostatky spálit. Víra v posmrtné čaroděje se naplno projevila v oblasti, která si dobře pamatovala hony na čarodějnice. Incidenty se postupně rozšířily z panství řádu německých rytířů Bruntál a Sovinec až na Libavsko, Opavsko, Bílovecko, přičemž pověra krystalizovala ve 30. letech 18. století na panství Svobodné Heraltice. Dalo by se říct, že hon na čarodějnice plynule přešel o století později k honu na upíry. Obecně byla na vampýry svalována vina za neúrodu, přírodní katastrofy nebo nemoci. Např. Libavská farnost v letech 1695-1732 dokládá prudký nárůst dětské úmrtnosti v době, která se nápadně shoduje s vampýrskými případy. Mohlo jít o neznámou epidemii dětských nemocí způsobující posmrtné anomálie na těle. Prostí lidé se snažili někomu připsat odpovědnost.
Lidé věřili také na moru. Většinou byla ženského pohlaví, pokud to byl muž nazýval se morous. Je to osoba, která v různých podobách opouští své tělo za účelem škodit lidem a zvířatům. Oběti navštěvuje většinou v noci, dusí je na prsou a poté se zpátky navrací do svého těla. Morou se člověk mohl narodit nebo se jí stát v průběhu života. Např. pokud se dítě narodilo se zoubkem, tak mu ho porodní bába ihned zatlačila nebo vylomila, aby se nestalo morou. Nebo pokud se dítě narodilo se srostlým obočím, nebo za úplňku. Do domu mohla mora vstoupit dírkou u okna nebo vypadlým sukem ve dveřích. Jakmile člověk upadl do spánku mora jej zalehla tak, že nemohl dýchat, mluvit ani křičet. Mezi doprovodné jevy patřilo sání krve. Do pokoje mohla mora proniknout v různých podobách - jako stéblo trávy, chlup, stín nebo drobné domácí zvíře, nejčastěji kočka. Lidé se proti moře bránili tak, že nakreslili na postel znak můří nohy, který měl tvar pentagramu. Nejčastěji se kreslil jedním tahem před vchodovými dveřmi nebo u postele. Dalším obranným prostředkem se stalo zrcátko, které se dalo na prsa spícímu tak, aby se v něm mora viděla. Ta se pak zalekla vlastního obrazu a víckrát se u sužované osoby neukázala. Dnes víme, že pocity tlaku a ztíženého dýchání může způsobit astma, které působí dýchavičnost a vede k pocitu tíhy na prsou a dušnosti, nebo nemoci oběhového systému nebo i obyčejná plynatost.
Nejznámější případy vampyrismu
Z roku 1610 pochází zmínka o ženě z obce Břidličná podezřelé z vampyrismu. Byla vytažena z hrobu a spálena na hranici. Další zmínky pochází z roku 1651 z Bruntálu, kde byli lidé údajně v noci velmi souženi upíry. Lidé měli podezření na nedávno zesnulého muže. Jeho mrtvolu proto vyjmuli z hrobu a hlavu mu oddělili od těla. Teprve tehdy prý soužení ustalo. Dochoval se zápis komtura Řádu německých rytířů Rennera von Allmandigen z obce Velkruby z roku 1689. Po smrti Judithy Swofin byli obyvatelé sužováni nočními přízraky. Spravili o tom olomouckou konzistoř, která dala souhlas k exhumaci. Hřbitov ve Velkrubech byl překopán. Podobné případy se objevily v letech 1689 v obci Dvorce a roku 1685 a 1697 v Břidličné. Zprávy o těchto událostech se dostaly až do Říma k papeži. Ten se k tomuto problému stavěl velice skepticky a vše považoval za místní lidové báchorky. Papež odmítal vampyrismus jako projev nevědomosti a tmářství. Přesto se zájem o upíry neustále zvyšoval a měnil se, dalo by se říct, v posedlost. Ačkoliv se zpočátku věřilo, že několik exhumací uklidní veřejné mínění a lid se v pověrčivosti uklidní, nestalo se. Snaha vymýtit upíry se neustále zvyšovala, až se hanobení hrobu stalo takřka rutinou. Upíří mánie pokračovala. Hromadný výskyt upírů budil hrůzu.
K nejvíce dramatickým případům docházelo v první polovině 18. století na moravskoslezském pomezí. Na Libavsku, Bruntálsku, Šumpersku, ve Svobodných Heřmanicích. Z roku 1703 máme zprávu z obce Velká Střelná. Místní postarší žena prý ihned po svém pohřbu trýznila lidi a dobytek. Navíc infikovala i 14 denní dítě, (zemřelé) které mělo stále pohyblivější končetiny a červenější barvu. Zaslali žádost olomoucké konzistoři o vykopaní obou těl. Se svolením byl hrob otevřen a žena nalezena s otevřenýma očima, rty zvlněnými do úsměvu a místy ji z těla vytékalo trochu krve. Těla byla spálena. Potom konečně nastal klid. Z roku 1720 je zmínka z vesnice Janovice, kde zemřela jedna žena a o dva dny později ještě neztuhla. Událost ihned nahlášena ol. konzistoři, která vydala příkaz k ohledaní těl. Za přítomnosti děkana, janovického hejtmana, starosty a místního soudce bylo tělo mrtvé otevřeno a z břicha se jí ihned začala linout krev. Bylo rozhodnuto o spálení těla, neboť podezřelá vykazovala neklamné známky vampyrismu. Tyto zprávy nalezneme v Pojednání o upírech od Doma Calmeta z roku 1746. (benediktinský opat a vzdělaný muž).
Roku 1727 v obci Libavá zaznamenán jeden z nejděsivějších případů vampyrismu. Původcem nákazy se prý stal Georg Poltzer, který zemřel v říjnu 1726. Po smrti prý stihl nakazit 13 dospělých a 60 dětí. V matrice zemřelých obce Libavé existuje k tomuto případu dokonce jmenný seznam, kdy u jmen usvědčených lidí z vampyrismu je doslovná poznámka - odstraněn (abgelschaft). Mrtvá těla byla spálena. Jaké zděšení muselo hanobení hrobů vyvolat u pověrčivých a nevědomých obyvatel vesnice. Děsivá událost způsobila pozdvižení i u olomoucké konzistoře. Tyto události na moravskoslezském pohraničí vzbudily skutečně velkou pozornost a dostaly se až do Vídně k uším samotné císařovny Marie Terezie. Panovnice nařídila prošetření celé události a pověřila jim lékaře a profesora anatomie Grossera. Ti zaznamenali několik případů exhumací a následného hanobení těl. Ani zájmem nejvyšších míst však situace neutichla a ve 30. letech 18. století se objevily další případy. Nejznámější případ, který přilákal pozornost Vídně se stal na přelomu let 1754 a 1755 ve Svobodných Heřmanicích. V roce 1753 zemřela 63 letá Marianna Saligerin, žena vysloužilého vojáka Saligena. Již za života získala pověst čarodějnice, protože se živila jako lidová léčitelka. Po její smrti se začaly šířit zvěsti, že nemůže najít klid a působí v obci rozruch. Stížnosti se hromadily a roku 1754 byla svolána komise před kterou vypovídalo 21 svědků události. Většina z nich se shodovala v popisech údajné ničemnosti Saligerin. Většina svědků uvedla, že v přítomnosti upíra cítila silný tlak na těle, který jim stěžoval dýchání. Svědkové hromadně vyprávěli o silném pocitu tlačení na těle doprovázené zvířecími přízraky a velkým hlukem. Komisaři se snažili přivézt obyvatele k racionálnímu uvažování. Komise se podivovala zejména skutečnosti, kdy vypovídající bez rozpaků popisovali noční běsy s dodatkem, že mezi jednotlivými fázemi trýznění zřejmě usnuli. Některá doznání působí velmi naivním až absurdním dojmem. Např. jistá Mariana Blaschkin vypověděla, že viděla přijít do svého domu strašidlo. Ihned dodala, že ačkoliv nespala, nic neviděla, ale pouze slyšela. Poté popisovala, že ji Saligerin v noci tlačila na těle, popisovala pocity tlaku na hrudi a bolesti. Popřela, že by byla nemocná. Další svědkyně Elisabeth Königin (38 let) uvedla, že vstala brzy ráno, aby mohla upéct chleba, ale čarodějnice Saligerin ji třikrát po sobě sfoukla třísku. Komise se dotazovala jestli nemohla být tříska třeba navlhlá, ale to svědkyně kategoricky popřela, že byla suchá. Jakkoliv se mohla zdát výše uvedená svědectví nesmyslná, přesto olomoucká konzistoř svolila k exhumaci Saligerin a dalších 28 těl k ohledání. 10 těl bylo shledáno v pořádku a mohlo být znovu pohřbeno, ale Saligerin a dalších 18 těl bylo spáleno, neboť u nich shledali podezření z vampyrismu za oprávněné. Celé události spálení těl údajných upírů přihlíželo mnoho lidí, vznikl však takový zápach, že se rozutekli.
Překopání hřbitova ve Svobodných Heřmanicích se doneslo až k císařovně Marii Terezii. Ta nařídila vyšetřování, kterým pověřila svého osobního lékaře Gerharda von Swietena (velmi vzdělaný muž a osvícenec). Roku 1755 byl vyslán na Moravu. Výsledkem jeho vyšetřování se stal spis Remarques sur le vampirisme de Silesie de ´an 1755, který vyšel ve francouzštině a němčině. Lékař v něm uvádí, že lidé v situaci, kdy si nebyli schopni vysvětlit určité jevy, je přisuzovali nadpřirozeným silám. Víra v čarodějnictví mrtvých označována jako magia posthuma vládne v krajích, kde panuje nevědomost. Swieten pro usvědčení z pověrčivosti uvádí výpověď kata, který měl případ na starost. Člověk jeho řemesla se jevil jako důvěryhodná osoba. Ten nejdříve vypověděl, že se z těl řinula spousta krve, posléze však výpověď poupravil, že by se krev dala měřit lžící. Tato výpověď ovšem popírá jeden z hlavních důkazů „vampyrismu“. Druhá část spisu vysvětluje skutečnost, kdy se těla domnělých vampýrů nerozkládají. Připouští, že tělo je obecně určeno k rozkladu, kdy se jednotlivé části rozloží. Připomíná, že se tento proces odehrává velmi pozvolna, např. když je rakev velmi dobře utěsněna, když je omezený přístup vzduchu nebo když je půda zmrzlá. Swieten uvádí tyto logické faktory, proč se tělo tak rychle nerozloží. Rovněž zde vyjadřuje rozhořčení nad olomouckou konzistoří, proč nepozvala k případům zkušené chirurgy, aby věc objasnili a ponechali tělům čas se rozložit. Stačilo počkat pár dnů. K samotnému zjevování upírů poznamenává, že žádný ze svědků nehovořil o přímém zjevení vampýra v jeho lidské podobě, ale naopak většina vypověděla o pocitech tlaku a úzkosti a o přízracích v podobě kočky či psa. Uvádí, že je samozřejmé, že strach vyvolaný strašidelnými báchorkami působí u nevědomých lidí obavy, které mohou způsobit svírání. Poukázal na zcela přirozený jev úzkosti vyvolaný panikou. Ale prostí obyvatelé v nevědomých vesnických oblastech, však takovéto vysvětlení nechtěli přijmout. Proto Marie Terezie vydala 1.3.1755 dekret, kterým se pokusila zamezit pověrčivosti. Dekretem mělo být zamezeno podobným výstřelkům za kterými stála nevědomost a pověry. Duchovenstvu zakázala o těchto věcech rozhodovat a pokud by se situace opakovala, měla být nahlášena státním úřadům.
Případy vampyrismu se odehrávaly v odlehlých oblastech země na moravskoslezském pomezí. Nejvíce na Bruntálsku a Libavsku ve vesnicích a ne ve městech. Velkou roli sehrála víra venkovského lidu v magii. Křesťanství znali často jen povrchně a propojovali ho s pohanskými zvyky. Jednalo se o vsi v hornatých krajích, kde zemědělská práce s nástupem podzimu utichala a lidé zůstávali především doma. Svědectví o vampyrismu nejvíce pochází z období podzimu a zimy, kdy lidé trávili nejvíce času doma, s nástupem jara mizí.
Obyčejní lidé si neodvodili jaký vliv mohlo mít roční období a povětrnostní podmínky na rozklad těla. Lidé neznali nemoci jako purpura či inkubus. Purpura- infekční onemocnění, při kterém dochází k zánětu velmi malých cév (kapilár).Obvykle postihuje male cévy v kůži, střevech a ledvinách. Tyto malé cévy mohou krvácet do kůže a působit tak tmavě červenou nebo fialovou vyrážku. Při této infekci dochází k viditelnému krvácení ze sliznic do tkání. Inkubus - vzniká z nedostatku vzduchu ve spánku způsobuje dýchací potíže včetně tlaku na hrudi. Je to syndrom noční můry nebo spánkové paralýzy, kdy jedinec cítí tlak na hrudníku a nemůže se hýbat, což je děsivý, ale neškodný stav. Vlivem pověr a strachu si lidé vymysleli řádění vampýrů, bohužel vše přerostlo ve značnou posedlost. Vampyrismus propukl na neskutečně malém geografickém prostoru, shodném s územím, kde probíhaly nechvalně proslulé hony na čarodějnice.
Proč zrovna moravskoslezské pomezí? Prostředí, kde se odehrávaly vampýrské procesy bylo totožné s čarodějnými procesy na Šumpersku, Bruntálsku, Velkých Losinách o století dříve. Víra ve škodlivé působení zemřelých se naplno projevila v lokalitě, která byla silně prostoupena vírou v čarodějnictví. V českých pramenech se neobjevuje víra, že upír saje krev svým obětem, ačkoliv přítomnost krve v tělech exhumovaných je častým jevem. Moravskoslezské pomezí bylo silně postiženo Třicetiletou válkou a náboženskými konfrontacemi. Úzkost z těchto zážitků je spojená s pocitem strachu a s živou vzpomínkou na obsah snů. Téma děsivého zážitku mohlo splývat se skutečností. Nezměrná bída a utrpení, kterému bylo vystaveno prosté obyvatelstvo v průběhu válečných let bylo v druhé polovině 18. století doprovázeno zhoršením klimatických podmínek v Evropě, které s sebou přineslo dlouhé období neúrodných let. Velmi vzrostla potřeba za tuto situaci na někoho svalit vinu.
Čarodějnické procesy byly ve velké míře vedeny „shora“, nařčení z vampyrismu pocházela především „zdola“. Nařčení živých jedinců mohlo přinést aktérům vykonstruovaných procesů materiální zisk, u obviněných zemřelých osob se spíš projevila sousedská zášť promísena s obrazy ďábelských bytostí a s narušenou či diskutabilní pověstí některých obyvatel vesnice. Sociální napětí ve vesnici lze počítat mezi jeden z faktorů.
Zdroje:
Maiello, Giuseppe. Vampyrismus a Magia posthuma. Praha 2014
Kozák, Jaromír. Dom Calmet a jeho Pojednání o upírech. Praha 2006
Bezděčka, Josef. Z dob prvních letů na koštěti. Šumperk 2000
Tinková, Daniela. Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa. Praha 2004
