Článek
Pohanští Slované vyznávali polyteistické náboženství, úzce spjaté s přírodou a uctíváním předků. Slované žili v úzkém sepětí s přírodou. Zároveň věřili, že je obklopují bytosti, které je mohou pozitivně nebo negativně ovlivnit. Proto je ctili, žádali je o pomoc a snažili se jim zavděčit. Přírodu chápali jako živou a tak se k ní chovali. Uctívali kromě hlavních bohů, kult přírodních duchů a nadpřirozených bytostí nižšího řádu. Náboženský kult se soustředil i na uctívání přírodních objektů jako byly posvátné stromy, návrší, prameny, nadpřirozené bytosti a duše předků. Nejposvátnější strom byl dub. Slované své náboženství praktikovali především pod širým nebem. Důležitou roli hrála přírodní posvátná místa jako háje, stromy, hory, prameny, řeky, jezera a kameny či skály. Nejvíce úcty dopřávali „matce zemi“. Slované ctili také velké kopce a hory. Mnohé z hor byly zasvěceny bohům. Např. hora Radhošť bohu Radegastovi.
Báje o Radegastovi - Radegast měl rád hostiny a rád se na ně nechával zvát. Často se mezi lidmi objevoval jako potulný zpěvák, věštec nebo čaroděj. Medovina a jiné nápoje sice nechutnaly tak jako na Veledubu (původní sídlo všech bohů, obrovský strom v nebi), ale spokojil se s nimi, protože je nalévaly krásné ženy. Jednou zasedl ke stolu chudých lidí, ti měli sami málo, ale podělili se s ním. Stařec se ho zeptal, odkud a kam jde, ale on místo toho zazpíval píseň, neboť byl právě převlečený za zpěváka. Ráno domácí našli před domem tucet volů ke kterým se nikdo nehlásil. Po třech dnech z jednoho z nich obětovali kůži, kosti a krev. Maso si rozdělili. S ostatními voly naložili stejně. Volové byli Radegastovou odměnu za pohostinnost.
Přehled nadpřirozených bytostí, ve které věřili staří Slované:
Divý muž
je západoslovanská obdoba ruského lešije, či lesovika. V pověstech vystupuje jako zlomyslný chlupatý mužík se zelenými vlasy a vousy. Může mít i podobu černého psa nebo muže s kopytem nebo kozí hlavou. Je obdobou českého hejkala podle houkání, které vydává. Hejkal na sebe nůže brát nejrůznější podobu. Buď je pták nebo člověk. Jako pták sedává na stromech, ze kterých pokřikuje na kolemjdoucí - hej, hej. Tím straší lidi. Když mu někdo odpoví, skočí mu na záda a klove ho zobákem. Jako člověk má podobu černého muže, který taktéž může skočit lidem na záda a trápit je. Může být přátelský i nepřátelský. Při přátelském kontaktu může člověka upozornit na nebezpečí, které v lese hrozí. Např. odvede člověka od stromu do kterého udeří blesk… Do konfliktu s ním se dostanou lidé, kteří na něj zavolají nebo zapískají. Rovněž může nahánět po lese mladá děvčata. Ruská obdoba hejkala je lešij. Ten chrání lesní zvěř. Jeho pobyt v lese zaznamenáme šuměním stromů nebo vichřicí. Poutníci a pastevci se před ním chrání amulety z lipového dřeva anebo mu přinášejí oběti na usmířenou v podobě chleba se solí nebo první ulovenou zvěří.
Divá žena = divoženka
družka divého muže, nazývána divoženkou. Divoženky žily v lesích, v horách, kde měly svá doupata. Byly to ošklivé ženy s hrubým chlupatým tělem, s černými nebo rudými vlasy. V ruce nosily klacky ovinuté hady. Byly zlé a škaredé, nedbale oblečené s velkým poprsím. Mnohdy unášely nebo vyměňovaly děti. Dospělé zase mohly utancovat k smrti. Z mladíků si dělaly milence a z děvčat své družky. Na místě, kde tancují roste velmi vysoká tráva. Lidé je mohou slyšet zpívat nebo vidět jak se myjí v potoce. V některých případech může divoženka přijít přímo za člověkem a požádat ho o určitý předmět, jako jídlo či oděv. Za tuto pomoc se mohla odvděčit kouzelným předmětem (chléb z kterého nikdy neubývá, neroztrhatelnou košilí nebo zlatem)
Lesovik
je škodolibý, chlupy porostlý mužík se zelenými vlasy a vousy, s drápy namísto nehtů. Jeho přítomnost v lese prozrazuje ozvěna, šum stromů nebo praskot větví. Ve svém lesním království má rád klid a ticho. Ochraňuje lesní zvěř. Někdy je zlomyslný - svádí z cesty a krade nebo vyměňuje děti. Lidé se před ním chránili pomoci kusu lipového dřeva zbaveného kůry a jako oběť mu dávali chléb se solí nebí první kus ulovené zvěře.
Hejkal
hlasitým voláním zaváděl lidi hluboko do lesa. Byl nebezpečný pytlákům a lidem, kteří se chovali v lese hlasitě a ohrožovali les a klid jeho obyvatel. Tyto lidi děsil, zaháněl a dělal jim naschvály. Vypadá jako statný muž porostlý srstí, ve vlasech a vousech má větvičky a kapradiny. Může se zvětšit až na úroveň největších stromů lesa. Bývá ozbrojen palicí nebo kyjem. Název hejkal pochází od slova hýkat, volat na někoho hý, což dotyčného mělo potupit.
Jezinky
tvář mají ženskou, tělo svinské, nohy koňské. Jsou naprosto zlé, unášejí lidem děti a krmí si je na pečení. Jezinky jsou obdobné lesní čarodějnici, zvané ježibaba, rusky baba jaga. Je pravděpodobné, že tyto „čarodějnice“ byly vybájeny z osaměle žijících starých žen, které podobně jako kati či pohodní náležely k okraji společnosti. Kromě „čarování“ byly lidem prospěšné svou znalostí bylin a z nich míchaných rostlinných léků.
Baba jaga = ježibaba
je ošklivá stařena s rozcuchanými vlasy, velkým nosem, dlouhou bradou a železnými zuby. Zosobňuje bouři. Proto se ji za bouří nechávala za vraty lopata a pometlo k usmíření. Za jejího letu se ohýbaly stromy, vyjí psi a vzdychá celá země. Měla kouzelný prut, kterým když se dotkla něčeho živého, to zkamenělo. Žila v hlubokých lesích, v chaloupce na muřích nožkách, ohrazené plotem z lidských kostí. Živila se totiž masem lidí, především dětí. Ve své chaloupce střeží i různé poklady, zejména živou a mrtvou vodu.
Rusalky
jsou vodní víly. Název může vycházet z ruského slova „rusaja“ - což označuje rusé vlasy, nebo z ruského slova „rusa“, což znamená řeka, koryto řeky. Proto vodní víly. Nebo je tento název převzatý od názvu řecko-římských slavností „rosalia“ - slavnost růží, která se konala na konci jara a byla vzpomínkou na mrtvé. Patří k nim tanec, hudba, hry. K břehům řek, potoků se kladly věnce a kousky látek. Pravděpodobně z této připomínky vznikla představa rusalek jako duší děvčat, které se utopily, předčasně zemřely nebo spáchaly sebevraždu. Spojují v sobě prvky jarní plodnosti a znovuzrození se stinnou stránku nebezpečí a smrti. Báje o nymfách vypravují, že zaměstnáním vodních víl je tanec, zpěv, koupání a škádlení. Jak vzájemné tak i lidí, hlavně mladíků.
Víly
jsou moudré a laskavé panny, které pomáhají dobrým lidem, když potřebují pomoci. Např. Jánošík dostal svůj pás, který ho činil tak silným, od víly. Víly pomáhají zejména mladým a udatným mužům. Rodí se z rosy, zejména když prší a svítí slunce a utváří se duha. Rády zpívají a tančí v kruhu, který lze rozpoznat podle vyšší trávy, jahod nebo hub vyrostlých v kruhu či půlkruhu. Nedoporučovalo se do nich vstupovat. Víly lákaly do kruhu mladé muže. Pokud jim mladík podlehl snažily se ho utancovat. Víly dokážou být i zlé, zejména v případě, kdy se mstí za svou urážku nebo za vyrušení při svých rejích. Pak mohou člověka svést na rozumu. Dělíme je na lesní, vodní, oblačné. Víly se také mohly provdat za smrtelné muže a mít s ním děti, ale nemohly nikomu prozradit, že jsou víly. Kdyby to prozradily, nenávratně by zmizely. Jako Meluzína.
Meluzína
patří k mořským vílám. Pověsti o ní vznikly ve Francii. Mísí se v nich historické postavy s mýtickými. Podkladem pověstí je historická postava francouzské šlechtičny, pramatky hraběcího rodu de Lusignan a zakladatelky jejich rodového zámku. Hraběcí rod Lusignan hrál velkou úlohu v křižáckých výpravách. Meluzína měla prý 7 synů. Podle báje nebyla člověk, ale mořská víla - Siréna. Místo nohou měla rybí ocas. Přitom však byla manželkou a matkou. Protože však byla i Sirénou, musel ji manžel slíbit, že ji v sobotu vždy nechá samotnou v pokoji a nebude ji rušit. Jedné soboty však její manžel tento slib porušil, a vešel do jejího pokoje, kde ji uviděl nahou v koupeli. Zpozoroval, že je ženou jen od pasu nahoru a od pasu dolů je ryba. Dopadená Meluzína pak s velkým nářkem odletěla oknem a opustila svého manžela a děti. Tyto nářky Meluzíny slyšívali lidé v hučení, skučení a hvízdání větru v komíně, které se podobalo ženskému pláči. U nás se jméno Meluzíny přeneslo na silný vítr a jeho zvukové efekty v komínech. V českých pověstech se Meluzíně hází z okna hrst mouky nebo soli na „kašičku pro děti“.
Polednice a Klekánice
mohli bychom je nazvat démony určité hodiny. Polednici dvanácté hodiny polední, klekánici večerní hodiny dané k modlitbě. Polednici dobře známe ze stejnojmenné Erbenovy balady. Bíle oděna, zahalená žena, která se od 12 do 13 hodiny, vyskytuje v polích se srpem v ruce. Polednice je bytost naprosto zlá. Je nebezpečná šestinedělkám - unáší jim děti, někdy jim podvrhne svoje dítě. Koho zastihne v poledne při práci na poli, toho přinutí, aby s ní celou hodinu hovořil o jedné a téže věci. Nedovede-li to, ublíží mu. Polednice trestá práci v poledne, kdy má člověk odpočívat a najíst se. Rovněž trestá děti, které svévolně ničí obilí. Často se zjevuje ve vichřici. Svoji oběť, kterou může být i dospělý člověk, nosí vzduchem. Naproti tomu klekánice trestá děti, které nechtějí zanechat svých her venku, kdy už se pomalu smráká a mají jít domů.
Vodník
je prastará vybájená postava, zlá nebo alespoň ne dobrá, která žije v řekách, v potocích a v jezerech či jezírkách a topí lidi. Je to démonická bytost člověku nepřátelská. Svými skutky trápí mlynáře, rybáře a plavce. Ve vodě má vodník ohromnou sílu, mimo vodu je slabý. Je-li vodník pod vodou, vypadá jako malý pitvorný mužíček, jeho vlasy a vousy jsou zelené - zřejmě podle vzoru vodních rostlin a řas. Ústa má široká od ucha k uchu, mezi prsty na nohou i rukou má plovací blány. Vodník byl vybájen asi podle zvířecího vzoru hned několika zvířat, které mají vztah k vodě. Především je v něm něco žabího. Plovací blány, široká žabí huba. Nejbližším zvířecím vzorem vodníka je nejpravděpodobněji sumec. Jeho zjev je děsivý, má v sobě něco mohutného, pradávného, co vzbuzuje strach i úctu. Sumec je naše největší ryba, váží 30-50 kg a dosahuje délky až 2 metry. Tlama sumce je strašná. Když sumec útočí, kořist značně vyděsí. Miluje podemleté břehy, hluboké výmoly, do vody spadlé stromy. Představíme-li si jak přes metr dlouhý sumec širokou tlamou stahuje svou kořist do hlubiny, ke všemu ještě někde u staré vrby při měsíčním světle, pochopíme, že taková scéna mohla snadno navodit báji o vodníkovi. Vodník v zimě spal a probouzel se na jaře, což oznamovaly lámající se ledy a rozbouřená vodní hladina. Pokud nebyl ženatý s vodní pannou, lákal dívky a bral si je za ženy. Známkou vodníkovy svatby byla povodeň.
Bludičky
čili světýlka byly jakýmsi lesními, vodními duchy. Byly postrachem pro pocestné, které lákaly do zrádného bahna, kde se utopili. Měly zcela reálný podklad. Je to známý, ale ne zcela bezpečně fyzikálně vysvětlený jev, že se někdy nízko nad bažinou objevují a hned zase mizí světýlka. Bludičky se objevují v podobě zelenobílých plamínků. Byly považovány za duše nekřtěňátek nebo za zlé bytosti, které zavádějí člověka do močálů, aby se utopil. Jsou známy v lidových pověstech všech národů.
Děděk, děd
je ochranný démon. Každá rodina měla vlastního ochranného ducha. Pamatovalo se na něj při všech slavnostech a událostech, které se týkaly rodiny. Později se z nich vyvinul děduška domovoj - starý shrbený, ale silný muž, podobný některému z předků. Zajišťuje bezpečí rodiny a rozmnožování jejího živobytí. Chrání před nebezpečím, odhání zloděje a zlé duchy. V domácnosti byl umístěn v podobě malé sošky z hlíny nebo kamene , ve výklenku poblíž dveří nebo u hlavního ohně u kamen.
Domovoj
malý stařeček s bílým vousem, jiskrnýma očima, oděný do červené košilky s modrým pásem. Mohl se zjevovat i v podobě zvířat (psů, koček, žab). Rád pobýval na peci, sušárně nebo ve stodole. Pečoval o blahobyt obyvatel domu a chránil novorozeňata. Jeho přízeň si však bylo nutno zajistit již při stavbě domu, obětí zakopanou do základů. Většinou se jednalo o kohouta, obilí nebo peníze. Pokud se tomuto domácímu ochránci neprojevovala dostatečná úcta, mohl se rozzlobit a působit škody. Dal se však znovu udobřit.
Had hospodaříček
Před příchodem křesťanství, které z hada udělalo zlého a nečistého tvora, býval velmi oblíben a ctěn. Lidé věřili, že nosí štěstí. Proto pokud se vyskytoval na něčím pozemku tak ho dotyční krmili a starali se o něj. |Nejspíš se nejčastěji jednalo o užovku stromovou, která se hojně vyskytovala v zahradách. Panovalo přesvědčení, že pokud by hadovi člověk nějak ublížil nebo ho vyhnal, přivolal by na sebe i celou svou rodinu neštěstí.
Skřítek - Šotek
Šotek má podobu muže s drápy na rukou i na nohou. Může mít i zvířecí podobu jako černé zmoklé kuřátko nebo žába pod prahem domu. Jeho hlavní funkcí je ochrana stád, rozmnožování majetku a přinášení štěstí do domácnosti. Šotci rádi dělají šibalské kousky, lidem i zvířatům, hlavně v noci. Skřítkům se nesmí ublížit, protože jinak by se stali zlými a pomstychtivými. Rovněž se jim musí přinášet oběti, aby se skřítek nezlobil. Nejčastěji miska s mlékem nebo kousky jídla. Skřítci vznikli z prastaré pohanské představy, že duše zemřelého předka stále sídlí v domě - pohanský kult předků.
Kikimora
je ženská obdoba domácího skřítka. Ta však není přátelská a škodí lidem, nejvíce mužům a dětem. Byla považována za manželku domácího ducha. Byla zpodobňována jako žena s dlouhými vlasy v tradičním oděvu. Sídlila v kolovratu, šicím stroji nebo kurníku. Věřilo se, že ten kdo ji spatří příst na lavici, zanedlouho zemře. V noci mohla rozbíjet nádobí, ničila zrní nebo škubala slepice. Rovněž strašila děti a ženám zamotávala přízi. Její noční předení znamenalo neštěstí v domě.
Plivník neboli zmek
je skřítek, který se vylíhne z vejce černé slepice, nošeného 9 dní v levém podpaží. Vypadá jako mokré, schlíplé kuře. Jeho hlavní úkol je zajišťování blahobytu svého pána, v tomto je zcela neúnavný. Navíc člověka neustále popohání, aby se staral o rozšiřování svého majetku. Také mnoho jí. Po čase z různých důvodů začne být člověku na obtíž. Není vůbec jednoduché se ho zbavit.
Sudičky
byly ženské bytosti oblečené v bílých řízách s bílými plachetkami na hlavě. Prorokují novorozeněti osud, délku života, i konec jakým odejde z tohoto světa. Většinou jsou to milé stařenky. Přicházejí do pokoje šestinedělek a poté co na ně seslaly hluboký spánek, vzaly dítě a dohodovaly se o tom jaká budoucnost ho čeká. Pomáhalo, když se na ně matka předem připravila a přichystala na stůl pohoštění - obětinu. Nejčastěji chléb, sůl, víno. Věřilo se, že tak bude sudba příznivější. Sudičky předly niť, která zastupovala život člověka. První sudička předla, druhá nit měřila a třetí ji přestřihávala, čímž ukončila život člověka. Nejmocnější tedy byla třetí sudička. První dvě mohou dítěti naplánovat cokoli, ale poslední slovo měla vždy ta třetí, nejstarší. Sudičky určovaly, jaký člověk z miminka vyroste, jak se mu bude dařit a kdy a jakou smrtí odejde z tohoto světa.
Smrt
si staří Slované představovali jako ženskou postavu oděnou do bílého šatu. Zjevuje se na křižovatkách cest a u postelí nemocných. Pokud stojí u hlavy člověka věští úmrtí, když stojí u nohou, značí jeho uzdravení. V jejím podzemním obydlí hoří mnoho svící, které představují život lidí, zhasnutá svíce značí smrt.
Ďábel a čert
Staří Slované neznali ďábla ani čerta. Měli běsa a ďasa, to byli jejich pohanští bohové. Zásluhou křesťanství se z nich stali ďáblové. Postava ďábla je výsledek křesťanských představ o protiváze Boha. Řekneme-li dnes ďábel, zní to teologicky a děsivě. Myslíme na všechny principy zla, na všechny bytosti, které Bůh přemohl a svrhl a které ho proto nenávidí. Čert je naproti tomu zhmotněn, zpozemštěn a zlidštěn. Čert je chlupatý, má špičaté uši, ježaté vlasy, na hlavě růžky, dlouhý červený jazyk a dlouhý kravský ohon. Všude, kde se ocitne čert je cítit síru - zápach. Čert byl stvořen k obrazu kozla. Kozel je zlomyslný, má nehezký hlas, páchne a trká. Ďábel uctívaný na sabatu líbáním řiti, se přímo nazývá „noční kozel“. Čert má ovšem často lidskou podobu a pozná se podle koňského kopyta na jeho jedné noze, proto většinou kulhá. Čert vydávající se za člověka se nejčastěji zjevuje v podobě myslivce, nebo alespoň je oblečen v zeleném obleku. Ďábel svádí lidi, aby s ním uzavřeli smlouvu, aby získal lidskou duši. Za duši je ochoten poskytnout dlouhá léta příjemného a úspěšného života, zdraví, peníze, moc, slávu. Aby ďábel dosáhl smlouvy o duši, pokouší. Už v Bibli se líčí tři pokušení, která Ďábel přichystal samotnému Kristovi. Smlouvu člověk podepisuje bez výjimky svou krví. Smlouvou s ďáblem člověk opouští Boha, a přechází k jeho nepříteli. Pakt je tedy jakousi duševní sebevraždou. Podle pradávné víry je peklo pod zemí. Tuto představu měli už staří Řekové. Věřit v takové podzemní peklo bylo snadnější než věřit v nebe. Mnoho přírodních jevů se jevilo jako hmatatelný důkaz podzemní pekelné říše. Co jiného si měl tehdejší člověk, neznalý geologie, myslet o vrcholcích hor chrlících dým, oheň, balvany a lávu? Než že to jsou východy z pekla? U všech národů se tvrdí, že čerti v pekle mají ohromné poklady, které peklo potřebuje na kupování lidských duší.
Zdroje: Zdeněk Váňa. Svět slovanských bohů a démonů. Jan Máchal: Bájesloví slovanské Vladimír Vondráček: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie.
