Článek
V první polovině 20. století byl v celé Evropě patrný vzestup nacionalismu. Národy usilovaly o své sebeurčení. I Ukrajinci se chtěli národně prosadit a vytvořit samostatný stát. Po první světové válce a rozpadu Rakouska – Uherska byly historické ukrajinské země rozděleny mezi Sovětský svaz a Polsko. Žádný z těchto státu neprojevoval ochotu uspokojit ukrajinské národní zájmy. V Sovětském svazu byli vystaveni tvrdým represím, v Polsku byli utlačovanou menšinou. Jakékoliv snahy o autonomii byly potlačovány.
S historickým vývojem ukrajinského národa souvisí boj banderovců. V povědomí široké veřejnosti v Čechách i na Ukrajině zůstává Ukrajinská povstalecká armáda neodmyslitelně spojena s označením „banderovci“. Toto označení vzniklo během rozštěpení Organizace ukrajinských nacionalistů na dva nepřátelské tábory v lednu 1940 – melnykovský a banderovský. Povstalci zůstali nesmazatelně spojeni se jménem Stepana Bandery, zejména ze strany svých protivníků a oponentů. Sami si tak nikdy neříkali. Vystupovali jako Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), ozbrojená složka ukrajinských nacionalistů (OUN).
Banderovci žili a bojovali na území bývalého haličsko – volyňského knížectví. Přibližně dnešní Západní Ukrajina. Území Haliče zahrnovalo Lvovskou, Stanislavskou (dnešní Ivano- Frankovská), Ternopolskou a Drohobyčskou oblast. Volyně zahrnovala Volyňskou, Rovenskou a Žytomyrskou oblast. Tady se shromažďovaly jejich síly, odtud pocházeli bojovníci za samostatný ukrajinský stát. Ukrajinská národní ideologie, která byla i ideologií banderovců vycházela z historických tradic kyjevského státu z konce 9. století. ( bylo to o dvě století dříve, než se objevila první písemná zmínka o existenci Moskvy).
Formální základ boje banderovců vyšel z činnosti ukrajinské emigrace na Západě. V roce 1929 se dohodli vedoucí představitelé ukrajinských organizací v emigraci. Plukovník Konovalec svolal do Vídně sjezd ukrajinských vlastenců. Na sjezdu založili Organizaci ukrajinských nacionalistů OUN a vytyčili si hlavní politický cíl – vytvoření samostatného ukrajinského státu. Motivem vzniku Organizace ukrajinských nacionalistů byla reakce na porážku a zánik nezávislého ukrajinského státu roku 1917-1918 a rozdělení etnických ukrajinských území mezi více států. K základním rysům OUN patřil extrémní nacionalismus a rasismus, včetně silného antisemitismu. V Československu byla proto již v roce svého vzniku zakázána. Československá vláda se přitom dohodla na potírání extremistického ukrajinského nacionalismu s Polskem.
Do první poloviny 30. let se aktivity OUN zaměřovaly výhradně proti polskému státu, nicméně ve druhé polovině 30. let došlo i k pokusům o rozšíření aktivit OUN na území Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR) za hraniční řekou Zbruč. Do programu OUN byly zařazeny pasáže zdůrazňující protikomunistický charakter hnutí, včetně pasáží se znatelnými prvky antisemitismu.
Ve východním Polsku zuřila ve třicátých letech dvacátého století de facto občanská válka a k násilnostem a krutostem docházelo na obou stranách. Polonizace Ukrajinců v Haliči a západní Ukrajině byla uskutečňována drastickými metodami. Ukrajinské obyvatelstvo se domáhalo stávkami a demonstracemi svých sociálních a národnostních práv. Ukrajinští nacionalisté naproti tomu organizovali teroristické akce na území Polska. Patřily mezi ně i vraždy předních politiků. Například 15. června 1934 spáchali ve Varšavě atentát na polského ministra vnitra Bronislava Pierackého (který byl přitom stoupencem polsko-ukrajinského smíření). Na vraždě se podílel Stepan Bandera a byl za to odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotní věznění v polském žaláři. Z vězení se mu podařilo v roce 1939 uprchnout díky průniku sovětské armády na území východního Polska. Polsko reagovalo na teroristické útoky na své čelní představitele krvavou „pacifikací“ ukrajinských vesnic.
V roce 1938 došlo ke změně ve vedení Organizace ukrajinských nacionalistů. Plukovník Konovalec byl zabit 23. května 1938 při atentátu, když mu vybuchnul doručený balíček. Do vedení Organizace ukrajinských nacionalistů se dostal Andrej Melnik. Ten jmenoval jako svého zplnomocněnce na území Polska Stepana Banderu. OUN dbala na práci s mládeží, která se však stále více radikalizovala. Radikálové včele se Stepanem Banderou, požadovali nekompromisní boj za samostatnost Ukrajiny. Odmítli se upínat na Německo. Banderovci se tak vyprofilovali jako nejvýraznější odnož OUN. Vedení OUN předpokládalo, že ukrajinskou samostatnost lze vybojovat jen díky válečnému konfliktu na území Polska a Sovětského svazu. Buď jejich vzájemným bojem nebo občanskou válkou. Německá expanze, s kterou původně nepočítali, vytvořila předpoklady pro obnovení samostatné Ukrajiny.
Stepan Bandera za německé okupace Polska vytvářel ukrajinské ozbrojené oddíly, které měly zaručit obnovení Ukrajiny. Od podzimu 1939 do jara 1941 získal Bandera pod svůj vliv téměř všechny Ukrajince, žijících v Němci okupovaném Polsku. Zejména ukrajinskou mládež. V jižním Polsku, v oblasti Karpat si vytvořili banderovci své základny. Tady se rekrutovali jejich nejzkušenější bojovníci – ukrajinský legion. Poté, co Německo zaútočilo na Sovětský svaz, došlo ke střetům Rudé armády a ozbrojených jednotek OUN. Ukrajinský legion byl přidělen k německým jednotkám operujících směrem na Lvov. Po jeho obsazení vyhlásili Ukrajinci samostatný stát. Neměl však dlouhého trvání. ( 3 dny) Adolf Hitler samostatnou Ukrajinu odmítnul a hlavní ukrajinské představitele nechal zatknout, některé dokonce zastřelit. Stepan Bandera byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen. Po německých porážkách od Rudé armády (Stalingrad, Kursk) Banderu v roce 1944 propustili s tím, aby znovu zorganizoval dobrovolné ukrajinské oddíly. Bandera však už Němcům nevěřil. Odešel do karpatských lesů ve východní Haliči, svolal příslušníky bývalého legionu a vyzval všechny Ukrajince, aby vstoupili do jeho vojska, nazvaného Ukrajinská povstalecká armáda UPA. V karpatských lesích podrobil Ukrajince tvrdému vojenskému výcviku. Vyzbrojil je německými zbraněmi, které získali přepadáváním Němců. Z bývalého německého spojence se banderovci stali tvrdými nepřáteli, kteří Němcům způsobovali ztráty v jejich týlu. Ukrajinskou povstaleckou armádu materiálně i morálně podporovalo místní ukrajinské obyvatelstvo. Na vrcholu svých sil v roce 1944 měla UPA pod svou kontrolou území o rozloze 150 000 km² s populací přibližně 15 milionů osob a její početní stavy sahaly až k počtu 100 000 ozbrojených mužů a příslušníků ilegálního podzemí. Od počátku roku 1943 vedla Ukrajinská povstalecká armáda svůj odhodlaný boj za znovuzískání nezávislého ukrajinského státu hned proti třem protivníkům naráz – proti německým okupačním orgánům terorizujícím ukrajinská území, proti sovětským partyzánským silám pronikajícím na Západní Ukrajinu a proti polskému podzemí, jež se vůči ukrajinským snahám o nezávislost stavělo negativně a nepřátelsky. Bez vojenských poradců, odborníků či zkušených kádrů postupně vznikla silná povstalecká armáda s pevnou hierarchií, řádem a tvrdou disciplínou, která se po všech stránkách podobala pravidelné armádě suverénního státu a svými silami početně převyšovala řadu exilových vojsk evropských zemí bojujících za osvobození své vlasti. Příslušníci Ukrajinské povstalecké armády byli vojáky dobře organizované a vnitřně pevné podzemní armády, která bojovala za neuznaný stát a vyvinula z vojenského hlediska obdivuhodné úsilí, vitalitu a vojenskou zdatnost v konfrontaci s řadou protivníků.
Banderovci se snažili přežít válku a přitom si zachovat plnou sílu pro případ možnosti vytvoření samostatného státu. Proto ani zpočátku nevyhledávali otevřená střetnutí s německou armádou. Jen při přepadech k získání zbraní, munice, potravin. Když se přiblížila východní fronta, začali banderovci Němce přepadávat stále častěji. Narůstaly i jejich ztráty. Začali bojovat i s postupující Rudou armádou. Početnější Rudá armáda je však donutila k ústupu do hor. Po 2. světové válce, Rudá armáda ve své oblasti, zejména na území Sovětského svazu oddíly banderovců energicky zlikvidovala.
Po skončení druhé světové války se většina jednotek Ukrajinské povstalecké armády přemístila do jihovýchodního Polska. Banderovci odhodlaně vzdorovali dál především na území Haliče a Volyně. Na Volyni byl ideální prostor k odporu i vzhledem k bažinatému terénu s hustými lesy okolo. V Haliči místní ukrajinské obyvatelstvo poskytovalo banderovcům rozsáhlou základnu a podporu.
Od roku 1946 se situace banderovců postupně stále zhoršovala. Stepan Bandera se ve stále zhoršující situaci armády snažil hledat pomoc na Západě. Opustil Polsko a přešel do amerického okupačního pásma v Bavorsku. Usadil se v Mnichově. Vytvořil zde zpravodajskou a organizační ukrajinskou centrálu. Ukrajinská povstalecká armáda v Polsku rozpoutala partyzánskou válku. Banderovci však začali pomalu v Polsku poznávat svou beznadějnou situaci. Nejvíce je zasáhla přesídlovací politika, která jim měla odejmout přirozenou lidskou i materiální základnu.
Území Haliče i Volyně považovali jak Ukrajinci tak Poláci za svou vlast. To vedlo k fakticky neřešitelné situaci neustálých krvavých střetů a rozbrojů. Jakožto extrémním projevům dlouhodobé nenávisti mezi Poláky a Ukrajinci. V koordinaci se Sověty polská vláda v roce 1947 přistoupila k realizaci akce Visla. Cílem byla jak likvidace odporu banderovců, tak přesun Ukrajinců i Poláků v rámci nově vytvořených poválečných hranic. Příprava těchto deportací byla urychlena po zastřelení náměstka polského ministra národní obrany Karola Świerczewského v březnu 1947. Jednalo se o nejvýraznější akt poválečného odporu ukrajinských radikálních nacionalistů. Banderovci tím na sebe upozornili ještě více. Krvavé běsnění a vzájemné krutosti se jen neustále stupňovaly, a tak polská vláda nakonec přistoupila i k nucenému přesídlování ukrajinské menšiny. Z jihovýchodu země bylo přesídleno cca 150 000 osob do severních a západních oblastí. 482 000 Ukrajinců bylo ovšem z Polska vysídleno do Sovětského svazu. Cílem operace Visla bylo zastavit řádění banderovců, kteří terorizovali civilní obyvatelstvo. (podle polských zdrojů zabili ukrajinští nacionalisté v letech 1944 až 1947 přes sedmnáct tisíc Poláků) Banderovci tak ztratili své zázemí. Rozhodli se proto dostat se na Západ do Bavorska ke svému veliteli do Mnichova.
Během června 1947 se Banderovci začali přesouvat z Polska na Slovensko. Šlo o největší banderovský průnik, jehož cílem bylo projít celým Československem až na západ do americké okupační zóny v Německu. Přesun na Slovensko se banderovcům podařil. 10. června 1947 se na slovenské území u Medzilaborců dostala sotňa Chromenko o sto dvaceti lidech, koncem června pak přišla stejně silná sotňa Burlak, nejnebezpečnější banderovská skupina. Severně od Medzilaborců pronikla současně sotňa Křemen, jejíž přítomnost byla ovšem pozorována nejméně, jelikož měla vlastní potraviny a nebyla nucena loupit. Sotňa Chromenko postupovala od Medzilaborců směrem na Prešov a Spišskou Novou Ves až do Nízkých Tater. Začátkem července 1947 se dostala do prvních střetů s československými ozbrojenými složkami. V prostoru Vernar byl raněn Chromenko i jeho zástupce Lahodnyj. Bojům se však tato sotňa vyhýbala a postupovala velmi rychle. V noci sotňa Chromenko přepadávala samoty. Přepadeným hrozili banderovci v případě neposkytnutí pomoci represáliemi. Současně se snažili šířit osvětu ve svůj prospěch. Lidem říkali, že bojují za svobodu samostatné Ukrajiny. Počátkem srpna 1947 se dostala sotňa Chromenko na Moravu. Sotňa Burlak na slovenské území přešla koncem června 1947. V sotni Burlak panovala tvrdá disciplína a kázeň. Jednalo se o nejnebezpečnější banderovskou skupinu, velmi zákeřnou a krutou. V Polsku byla trestní jednotkou, která plnila nejnebezpečnější úkoly. Byla vyzbrojena deseti až dvanácti lehkými kulomety, samopaly a z menší části také vojenskými puškami. Sotňa Burlak postupovala k Prešovu a odtud na jih ke Spišské Nové Vsi. Cestou docházelo k četným střetům s československými ozbrojenými složkami, při kterých zaznamenávaly obě strany ztráty. Koncem července 1947 se sotňa Burlak přesunula k Nízkým Tatrám a odtud do oblasti Magura Lipča. V tomto prostoru napadla československé ozbrojené síly, přičemž banderovci zastřelili šest vojenských aspirantů a jednoho zranili. Československá armáda zde podcenila situaci. Proti Burlakově sotni poslala nezkušené vojáky, kteří nemohli danou situaci zvládnout. Střety se sotňou Burlak nabývaly v okolí Žiliny a Strečna velké intenzity. Docházelo i k značným ztrátám. Padli dva příslušníci SNB a tři byli zraněni. Čtyři mrtvé zaznamenali i banderovci. Postupně byla Burlakova sotňa oslabována, což vedlo k její postupné likvidaci.
Na Moravě se první banderovská skupina objevila v srpnu 1947. Na východní straně Vlárského průsmyku se objevila padesáti až šedesátičlenná skupina banderovců – sotňa Chromenko. Kázeň udržoval velitel skupiny Chromenko hrozbou přísných trestů, včetně trestu smrti. V době, kdy se sotňa dostala na Moravu, nebyli její členové v dobré fyzické kondici, trpěli nemocemi a nedostatečnou hygienou. Sotňa Chromenko měla podle informací deset lehkých kulometů, asi dvacet samopalů, pušky, pistole a granáty. Přes den členové sotně většinou odpočívali, ve skupinkách po šesti až deseti lidech si společně vařili. Po setmění se přesunuli do blízkosti vybrané obce, ve které nebylo vojsko, oddíl Sboru národní bezpečnosti nebo Pohraniční stráž. Posléze deset až patnáct mužů šlo přímo do vesnic, kde od občanů získali potraviny, případně i šatstvo. Poté sotňa zahájila přesun, který trval až do rozednění. Za jednu noc se přemístila v průměru o deset kilometrů. Podobně jako na Slovensku se i na Moravě sotňa Chromenko vyhýbala boji.
14. srpna 1947 se v Praze konala tisková konference, která měla zástupce tisku a rozhlasu informovat o akcích proti banderovcům. Byla svolána hlavním štábem československé armády. Zúčastnění novináři byli vyzváni, aby předkládali občanům pravdivé zprávy. K likvidaci banderovců na československém území byla nasazena společně armáda a Sbor národní bezpečnosti pod vojenským velením. Na Slovensku bylo nasazeno 3 613 vojáků a 1 852 příslušníků Sboru národní bezpečnosti, na Moravě 1 084 vojáků a 2 265 příslušníků SNB, v Čechách 934 vojáků a 510 příslušníků SNB.
Význam boje proti banderovcům byl v Československu vykládán jednak jako přirozená nutnost ochrany státu, jednak jako boj proti fašismu. Především komunistická propaganda zdůrazňovala fašistickou povahu ukrajinského nacionalismu. Na pozadí však nelze nevidět vliv Sovětského svazu, jenž byl pro banderovce úhlavním nepřítelem. Akce proti banderovcům byla od konce druhé světové války prvním a zároveň posledním úkolem československé armády, při kterém měla chránit státní hranice proti nepříteli. Banderovci byli zneužiti komunistickou propagandou ještě více po únorovém převratu v roce 1948.
Zdroje:
Ján Mlynárik. Osud Banderovců a tragédie řeckokatolické církve. Praha 2025
Tomáš Řepa: Banderovci. Praha 2019
Jan Fiala: Zpráva o akci B. Praha 1994
