Článek
Sofie Palaiologovna 1448-1503
Neteř posledního byzantského císaře Konstantina XI., druhá manželka moskevského knížete Ivana III., babička prvního ruského cara Ivana IV. Hrozného
Sofie se narodila roku 1449 v městě Mistra v Řecku. Pocházela z byzantské císařské dynastie Palaiologovců. Byla neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., který padl při obléhání Konstantinopole osmanskými Turky roku 1453. Její otec Thóma Palaiologovec vládl v Morejském despotátu, což byl okraj Byzantské říše. Její matka byla achájská princezna Kateřina. Roku 1460 dobyli Moreu Turci. Rodina uprchla na Korfu. O pět let později se Sofie s mladšími bratry Andreasem a Manuelem uchýlila do Říma, kde je vzal pod svá ochranná křídla sám papež. Ten jim zajistil humanitní vzdělání. Papež měl se Sofií své vlastní plány. Snažil se jejím prostřednictvím posílit svůj vliv na východě.
Papežský stát se snažil v druhé polovině 15. století znovusjednotit rozdělenou křesťanskou církev. Když se papež dozvěděl, že moskevský kníže Ivan III. hledá nevěstu, nabídl mu právě Sofii, která byla podle něj ideální nevěsta. Byla vzdělaná, urozená, zbožná a představovala dědictví Byzantské říše. Zároveň papež hledal podporu pro křížovou výpravu proti osmanským Turkům, kterou měl v úmyslu vypravit k znovudobytí Konstantinopole.
Sňatek se uskutečnil koncem roku 1472. Měl politický a symbolický význam. Moskva se prostřednictvím Sofie měla stát dědičkou Byzantského císařství. Zároveň papež doufal, že prostřednictvím sňatku Sofie s Ivanem III., dosáhne sjednocení křesťanské církve a dojde k posílení katolicismu. Sofie byla přece vychována v katolickém Římě. Plány papeže však brzy vzaly za své. Záhy po příchodu do Moskvy Sofie přijala pravoslaví, čímž posílila nezávislost ruské církve. Ivan III. nekonvertoval ke katolicismu, pozice pravoslaví zůstala v Rusku silná.
Sofie byla vzdělaná a cílevědomá. Ihned se zapojila do dvorského života. Měla velký vliv na svého manžela Ivana III. Přinesla na, do té doby prostý, moskevský dvůr propracovanou byzantskou dvorskou kulturu a byzantský ceremoniál. Zavedla přísnou dvorskou etiketu i symboly císařské moci - korunu, žezlo, dvouhlavého orla a nové slavnostní oděvy. Na její podnět začal být v ruském znaku používán dvouhlavý orel - starý symbol byzantské císařské moci. Znak později převzali všichni ruští carové.
Moskva v době jejího příchodu byla prostým městem. Samé dřevěné stavby s několika kamennými kostely. Sofie, vychována v prostředí italské renesance, byla ohromena její prostotou a chudostí knížecího dvora. Přiměla proto svého manžela k velké přestavbě Moskvy. Na její popud pozval Ivan III. do Ruska italské architekty a inženýry, zejména z Benátek a Lombardie. (Aristotele Fiovanti, Marco Ruffo, Pietro Antonini Solari). Ti spojili byzantský styl s italskou renesancí. Přestavěli Kreml na velkolepou pevnost s cihlovými hradbami, věžemi a chrámy. Fiovanti postavil novou Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie v Kremlu. Stal se z ní hlavní chrám celé Rusi a místo korunovací a pohřbů carů. Byly postaveny Kremelské zdi a slavné věže - Spasská, Nikolská, Trojická, Carská, které se staly symbolem Moskvy. Vznikl Archandělský chrám jako mauzoleum moskevských velkoknížat. Sofie se snažila přeměnit Moskvu na druhou Konstantinopol, na centrum pravoslavné víry a císařské důstojnosti. Dokonale pochopila, že architektura může být nástrojem moci.
Kreml se stal sídlem vládce, ale i symbolem sjednoceného ruského státu. Moskevská Rus se stala dědičkou byzantského císařství. Odtud pořekadlo, že Moskva je třetí Řím. 2 padly, (Řím a Konstantinopol) třetí je Moskva a čtvrtý již nebude. Díky Sofii se Moskva z provinčního města proměnila v hlavní město nového ruského impéria.
Sofie se zapojovala do politických záležitostí svého manžela. Přinesla mu prestiž byzantského císařského dvora. Brzy se stala nepostradatelnou. Radila svému manželovi ve vládnutí i v politických otázkách. Od roku 1480 všechna politická rozhodnutí nesla rovněž i její pečeť. Ivan III. upustil od zažitého systému přidělování území svým mladším bratrům. Sofie ho podporovala v otázkách sjednocení ruských knížectví do jednotného státního útvaru. Zrodila se tak Moskovie - sjednocené ruské velkoknížectví. Za jeho vlády vznikly Prikazy - orgány centrální správní moci, skrz které vykonával svou moc. Prikaz dvorský, který se zabýval správou území sjednoceného velkoknížectví, a Prikaz pokladní, který měl na starosti finance a archivaci státních listin. Ivan III. se zasloužil také o vydání prvního ruského zákoníku - Suděbniku. Sjednotil v něm právní zvyklosti knížectví. Obsahoval důležité ustanovení o stěhování poddaných. Ti směli opustit panství své vrchnosti pouze 2 týdny následující po dni sv. Jiří. Podmínkou bylo vyrovnání všech pohledávek vůči svému feudálovi, tzn. že, odvedli příslušnou rentu a zaplatili požadovaný poplatek. To jim však možnost odchodu značně stěžovalo. Smyslem tohoto opatření bylo zajistit feudálům vykonávajícím vojenskou službu závislou pracovní sílu, která by obdělávala jejich pozemky. To vedlo k postupnému zavedení nevolnictví v Rusku. Ivanovi III. se také podařilo vymanit ruská knížectví ze závislosti na Zlaté hordě, které odmítl dál platit tradiční tribut. Ukončil tak stoletou ruskou závislost na Zlaté hordě.
Díky Sofii navázal Ivan III. diplomatické styky s římskými císaři, uherským králem Matyášem Korvínem nebo moldavským vojvodou Štěpánem.
Sofie rovněž proměnila dvorský život. Na dvoře zavedla byzantské ceremoniály - korunovační rituály, způsob oblékání a dvorskou hierarchii. Proměnila prostý knížecí dvůr v císařský. Vytvořila i ženský dvůr, na kterém panovala kultura, vzdělání i přísná hierarchie. Přijímala zde dokonce i diplomaty.
Sofie posílila myšlenku, že panovník je Božím zástupcem na zemi. Vyvinula se tak postupně ideologie samoděržaví - absolutní vláda cara. Ivan III. pod jejím vlivem začala vystupovat jako vládce veškeré Rusi. (Gosudar vší Rusi).
Sofie měla na svého manžela velký vliv. Část bojarů (ruská šlechta) však vystupovala proti ní. Viděli v ní pouze cizinku s velkou mocí a intrikovali proti ní. Sofie však všechny intriky ustála a vyšla z nich vítězně. To se projevilo hlavně v otázce nástupnictví. Sofie prosadila jako nástupce po Ivanovi III. jejich syna Vasilije, i když měl Ivan III. již dospělého syna Ivana z prvního manželství. Do té doby nebyla otázka nástupnictví uzákoněna. Podle tradic se měl stát dědicem prvorozený mužský potomek vládnoucího knížete. Ten jej předurčoval testamentem a přání posledního knížete byla většinou respektována. Ivan III. měl již syna Ivana ml. z prvního manželství s Marií Borisovnou, dcerou tverdského knížete. V době sňatku se Sofií byl již dospělý. Se Sofií měl Ivan III. několik dětí. 5 synů a 3 dcery. Nejstaršího syna Vasilije chtěla Sofie prosadit jako dědice velkoknížectví. Ivan mladší, syn z prvního manželství, měl v té době již syna Dimitrije. Roku 1490 Ivan mladší vážně onemocněl (pravděpodobně dna) a zanedlouho zemřel. Od té chvíle Sofie přesvědčovala manžela, aby učinil nástupcem jejich syna Vasilije a nikoliv vnuka Dimitrije, potomka zemřelého syna Ivana ml. Ivan III. ale svým nástupcem přece ustanovil vnuka Dimitrije. Sofie se ale nehodlala vzdát. Na dvoře stály proti sobě 2 uskupení. Jedna podporovala Dimitrije a druhá skupina stála za Sofií a jejím synem Vasilijem. Sofie nakonec všechny intriky na dvoře proti jejich uskupení ustála. Vasilij prokázal svému otci své schopnosti a odvahu v jeho vojenských kampaních. Ivan III. nakonec změnil názor. V roce 1502 učinil Vasilije svým nástupcem. Sofie slavila úspěch. Dimitrij naopak upadl v nemilost. Po smrti Ivana III. v říjnu 1505 se novým knížetem stal opravdu Vasilij. Bohužel Sofie umřela již v dubnu roku 1503 v Moskvě. Tak se triumfu svého syna nedožila. Syn Vasilije Ivan IV. Hrozný se prohlásil za ruského cara. Sofie se tak stala babičkou prvního ruského cara.
Sofie je pochována v katedrále Nanebevzetí Panny Marie v Kremlu. Její dědictví žilo dál v symbolech, architektuře i státní ideologii. Sofie nebyla pouze manželkou vládnoucího moskevského knížete. Byla ženou, která přinesla slávu Byzance do Ruska a pomohla vytvořit ruské impérium.
Zdroje: Picková, Dana: Velké ruské dějiny I. Od Rusi k moskevskému carství. Praha 2003.
Picková, Dana: Vláda Ivana III. Mezní etapa vývoje ruského státu. Historický obzor 2000, roč. 11, č.5-6, s. 118-124.
https://cdn.albatrosmedia.cz
