Článek
Slované se řadí mezi indoevropské národy. Původně obývali oblast mezi řekami Odrou, Vislou a Dněprem. Postupně se rozšířili do téměř celé východní, střední a jihovýchodní Evropy. V 6. století přišli na naše území a přinesli s sebou pověsti, příběhy a mýty o vzniku světa, o stvoření lidí i o skutcích svých bohů a dalších mýtických bytostí. Svůj duchovní život neoddělovali od každodenního. Jejich bohové a duchové byli přítomni při všech jejich činnostech: při setbě, lovu, válce, svatbě i smrti.
Staří Slované, mezi nimi samozřejmě i dávní předci Čechů vyznávali polyteismus (mnohobožství) s důrazem na přírodní síly. Uctívali mnoho bohů, duchů i nadpřirozených bytostí, které měly vliv na přírodu, počasí, úrodu i lidský osud. Jejich náboženství bylo úzce spjato s přírodou, se zemí, s vodou, ohněm a dalšími přírodními silami, které ovlivňovaly jejich každodenní život. Věřili, že každá část přírody ( strom, řeka, hora, kámen ) má svou duši neboli božstvo. Svět viděli jako živý organismus.
Slované si představovali svět jako soulad mezi nebem, zemí a podsvětím. Každý bůh měl svou vlastní oblast, o kterou pečoval. V jejich víře se odrážela úcta k přírodě a snaha s ní žít v rovnováze. Jejich duchovní život byl nesmírně bohatý, hluboce propojený s přírodou a s vírou v neviditelný svět duchů a bohů. Byl to především způsob života v němž se člověk, příroda a bohové prolínali. Slované věřili, že svět má tři úrovně bytí. PRAV - svět řádu a božství - sídlo bohů a zákonů vesmíru. JAV - svět lidí, hmotný svět ve kterém žijeme. NAV - svět mrtvých a duchů, říše předků, duší, stínů i démonů. Všechno co existovalo muselo být v rovnováze. Když se rovnováha narušila např. válka, bezbožnost, znesvěcení lesa…, přicházely nemoci, sucha nebo hněv bohů.
Slované vnímali přírodu jako živou bytost. Každý les, řeka, hora nebo pramen měl svého ducha. Lidé s nimi žili v harmonii - uctívali je, dávali dary, prosili o ochranu.
Slované dělili svůj rok podle přírody. Každý přelom byl posvátný. Koljada - Zimní slunovrat (prosinec) - znamenal návrat slunce, zrození nového světla, čili počátek nového roku. Oheň a hostiny měly přivolat světlo a teplo. Maslenica - označovala konec zimy ( únor-březen), Slované se loučili se zimou pálením figur Morany a vítali příchod jara. Jarilo - jaro, slavili plodnost a probouzení přírody. Kupala - letní slunovrat (červen) - byl to svátek ohně, vody, lásky a plodnosti. Slované skákali přes oheň, koupali se v řekách. Dožínky - konec léta - ( srpen) Slované děkovali za úrodu. Dziady (Dušičky) - podzim- vzpomínali na předky, spojení živých a mrtvých. Pořádali obřady k uctění mrtvých předků a dělali hostiny na jejich počest. Každý svátek byl spojen s ohněm, tancem, zpěvem a jídlem. Šlo o rituál obnovy života. Rituály vedli žreci ( kněží ). Měli znalosti o obětech, bylinách, věštění i symbolech bohů.
Slované nestavěli chrámy. Jejich svatyně ( kapishče) se často nacházely v přírodě - v posvátných hájích, na kopcích, u řek nebo pramenů. Oheň byl pro ně posvátný. Nikdy nesměl zhasnout při obřadu. Oběti byly většinou symbolické ( obilí, med, chléb, mléko, zvíře ..)
Pro staré Slovany byl duchovní život mnohem důležitější než pro nás. Prolínal se s jejich každodenností. Hvozd - les představoval jakési mýtické území, kde kromě zvířat žila spousta duchů, démonů, hejkalů, vlkodlaků, lešijů, víl, rusalek … atd. Do hlubokých lesů chodili staří Slované jen s největší obezřetností. Slované rozlišovali vyšší bohy a náboženství a nižší démonologii a magii. O vyšší bohy se starali kněží. Ti často splývali s politickými představiteli vesnice či kmene. Nižší magii ovládali čarodějky, čarodějové, vědmy a vědmáci, zaklínači … Po nástupu křesťanství víra v slovanské bohy zanikla. Lidé se vzdali bohů, které nahradili křesťanství světci. Ale víra v nižší nadpřirozené bytosti, v přírodní nadpřirozené síly mezi lidem přervala velmi dlouho. Ucelené slovanské mýty se nám nedochovaly. Máme pouze útržkovité zmínky od křesťanských a arabských autorů. Pantheon slovanských bohů z nich sestavit nelze. Je pravděpodobné, že se i v různých časech a místech měnil. Naproti tomu, nižší magické síly, duchové a démoni byly pro Slovany každodenní záležitostí. Slované vnímali jejich působení jako běžnou součást života. Může za to strach z neznáma, zejména z hlubokých lesů a také neznalost přírodních zákonů. Jako například, když je v noci vytí vlků hlasitější a strašidelnější tak za to může vlkodlak. Nevysvětlitelné úmrtí způsobené např. mrtvicí na poli či okraji lesa bez svědků musel způsobit upír, hejkal či lešij. Dobrý plavec se přece nemohl utopit kvůli křeči, ale stáhl ho pod hladinu vodník. Když kráva dávala méně mléka způsobilo to uřknutí nebo pomsta kikimory.
Mýtus o stvoření českého národa
Jeden z nejdůležitějších českých mýtů vypráví o Přemyslovi a Libuši. Popisuje bájné prvopočátky politické vlády v Čechách. Mýtus se vyvíjel přibližně ve třech fázích. Poslední nám známou fázi zaznamenal kronikář Kosmas ve své kronice z 12. století. Pouze z tohoto pramene známe mýtus v nejúplnější podobě. Pro Kosmu byl mýtus důležitý, protože v něm zachytil počátky vlády Přemyslovců.
Hlavní pověst o Libuši a Přemyslovi pravděpodobně popisuje spojení plodného boha nebes s bohyní země. Tzv. posvátný sňatek. Přemysl byl původně bohem plodnosti, který zasévá své sémě do úrodné matky země, tedy Libuše. Proto měl povolání oráče, čili zemědělce, ve kterého se v pozdějších vyprávění proměnil. Staří Slované byli zemědělci a úrodnost půdy hrála v jejich životě významnou roli. Mýtický oráč s voly ovládal plodivou sílu země. Na toto odkazuje Přemyslova posvátná hůl, která se po zaražení do země zázračně zazelená.
Orba je pro Slovany spojena s pohanskými rituály, které vzývají úrodnost země. Takto Slované uctívali a vzývali úrodnost země. Každý rok na jaře vykonávali rituální „svatou“ orbu, která měla zajistit hojnou úrodu. Sedláci vyorali kolem vsi brázdu za účasti kněze, který vše doprovázel magickými úkony. Rituál byl zakončen symbolickým pohlavním stykem. Šlo o napodobení tzv. „posvátného sňatku“. Tedy spojení plodného boha nebes s úrodnou bohyní země. Přeneseně mýtus o Libuši a Přemyslovi.
Libuše byla tou bohyní země do níž zasel Přemysl své sémě a tak vznikl nový vládnoucí knížecí rod. Libuše byla i věštkyně nadaná viděním budoucnosti. A když se stala Přemyslovou ženou, tím pádem se stala i symbolem plodnosti. Vzniklo tak spojení moudrosti s plodností.
Libuše byla původně jednou ze tří božských sester, jejichž otcem byl bájný soudce Krok. Posvátné sestry - Kazi, Teta, Libuše. Jejich vlastnosti pravděpodobně zobrazují vlastnosti původní pohanské bohyně. Vlastnosti magické, řídící, plodící a schopnost léčit. Kazi je zobrazována jako léčitelka, znalkyně bylin. Představovala magii země a těla. Má ze sester nejblíže k plodivé síle bohyně. Teta byla čarodějkou. Vládla přírodním silám a jako kněžka byla v podstatě představenou kultu. Vedla rituály a zajišťovala spojení mezi lidmi a nadpřirozenými bytostmi. Představovala symbol víry a duchovna. Řídící role připadla nejmladší Libuši, která se po smrti vojvody Kroka stala soudkyni lidu. Kromě toho ovládala i věštění. Občas upadla do transu a předpovídala co se stane. Vládla moudrostí a viděla dál než ostatní. Představovala symbol řádu a rozumu. Všechny sestry dohromady tvořily troj funkční pohanskou bohyni. Možná byly kněžky boha Triglava, jehož tři hlavy symbolizovaly podsvětí, zemi a nebesa. Tedy 3 úrovně zemského bytí. Když se Libuše spojila sňatkem s Přemyslem, došlo k spojení s lidským rodem a tím k zplození pokolení vládnoucího rodu Přemyslovců. Příběh symbolizuje spojení ženského ( moudrost, věštba) a mužského (síla, práce) principu. Tedy rovnováhu jakou znali staří Slované. Podle mýtů, když zemřel vojvoda Krok, země si musela zvolit směr jakým půjde. Zda půjde cestou magie a víry nebo rozumu. Volba Libuše znamenala cestu k „civilizaci“ a zákonu.
„Z tvého rodu povstane knížectví, které potrvá, dokud slunce na Vltavou svítiti bude.“
V roce 883 první historicky doložený kníže Čechů Bořivoj přijal křesťanství. Jeho křest se stal symbolem důchovní proměny českého národa. Bořivoj si uvědomil, že se může novým náboženstvím svému lidu odcizit. Potřeboval svou vládu odvodit od starých tradic. A právě legenda o Libuši a Přemyslovi mu přišla velmi vhod. Mezi lidem se tradovalo, že potomci těchto nadpřirozených bytostí panují dodnes. Kníže Bořivoj a jeho synové začali cíleně podporovat mýtus, že jsou potomky bájného Přemysla a Libuše. V 10. století byla zbudována hradiska Tetín, Libušín a další, která měla legendu připomínat. Legenda se mezi lidem ujala natolik, že během pár dalších generací, už o pokrevním příbuzenství českých knížat s mýtickými postavami Přemysla a Libuše, nikdo nepochyboval. Vůbec nevadilo, že bájní předci ve skutečnosti asi nikdy nežili. Pro lid v 9. a 10. století byl mýtus významnější než realita. Vláda Bořivoje představuje přechod od pohanství ke křesťanství, tedy ze světa přírodních bohů k víře v jediného Boha. Jedná se o přeměnu národa od kmene k jednotnému knížectví. Znamená přechod od přírodního k řádu, od magie k víře, od chaosu k řádu. Bořivoj nepopřel bohy svých předků. Nevnucoval víru násilím. Začal stavět první křesťanské svatyně, aby lidé našli cestu k víře přirozeně.
„Bohové našich otců byli silní, když jsme žili v lese. Ale teď musíme postavit město. A město stojí jen na víře, ne na krvi.“
Zdroje: Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů. Praha 2003.
Kačer, Jiří: Temné počátky našich dějin. Praha 2021.
Dynda, Jiří: Bohové a bohyně starých Slovanů. Praha 2025.
