Článek
Markytánky byly obchodnice, které doprovázely vojenské oddíly a prodávaly vojákům jídlo, pití a předměty denní potřeby. Často to byly manželky vojáků, které díky povolení velitele oddílu měly specifické postavení. Název pochází z němčiny - die Marktfrau znamená obchodnice. Označuje osobu prodávající zboží v žoldnéřské armádě. Šlo čistě o soukromou živnost, kterou ženy prováděly na vlastní pěst. Markytánky měly neobyčejnou odvahu a odolnost, aby přežily svět plný násilí, strádání a nemocí. V táborech byly extrémně špatné hygienické podmínky.
Efektivně zaplňovaly díry v tehdejší armádní logistice, která byla často nepružná a neschopná reagovat na rychlé přesuny armád. Markytánky tak doprovázely vojsko během tažení. Prodávaly potraviny, pití, víno, pivo, alkohol i drobné předměty denní potřeby. Doplňovaly tehdejší nepružnou armádní logistiku. Někdy i vykonávaly komunikaci mezi jednotkami a často ošetřovaly raněné. Nebyly to legální zaměstnankyně armády, přežití si zajišťovaly samy. Pro tehdejší fungování armád byly nezastupitelné, přesto žily na okraji společnosti. V armádním zázemí tvořily neviditelnou, ale zásadní součást vojska. Pohybovaly se s vojskem po celé Evropě. Cestovaly s vojáky pěšky nebo v povozech.
Pro vojáky byly neocenitelné zejména při delších taženích, kde si vojáci sami nemohli zajistit potřebné věci. Vlastní zásobovací systém armády nedokázal zajistit veškeré jídlo a pití, což často vedlo k dezerci vojáků. Tím pádem díru na trhu zaplnily markytánky, které si vybudovaly obchůdek se zbožím, které chybělo ve vojenských přídělech, které byly velmi nedostatečné. Markytánky plnily funkci, která v tehdejších armádách neexistovala - plynulé zásobování. Armáda nebyla schopna vojáky plně nakrmit. Pro armádu byl systém markytánek jednodušší než kdyby zásobování měla zajišťovat sama. Sic markytánky stály mimo oficiální armádní struktury, ale byly pro ni zcela nepostradatelné.
Prodávaly teplé jídlo, potraviny, alkohol - víno, pivo, kořalku, tabák, oblečení, papír, inkoust na psaní, předměty denní potřeby, mýdlo, teplé ponožky… Pro armádu se staly nezbytné. Na vojenském tažení byl problém sehnat něco nad běžný příděl, který byl nedostatečný. Pokud vojáci něco potřebovali, hrozilo, že si to budou chtít obstarat sami, mimo tábor. Tím pádem nastalo nebezpečí nejen rabování okolních vesnic, ale především dezerce. Díky markytánkám nemuseli vojáci opouštět linii bojů nebo tábořiště kvůli jídlu a základním službám. Zvyšovaly tak morálku družstva.
Markytánky patřily do skupiny táborového personálu spolu s kuchaři, podkoními a lazaretními pomocnicemi tvořily tzv. trén. Měly různý původ. Nejčastěji to byly manželky a družky vojáků, které s nimi putovaly. Dále pak vdovy po vojácích, které stále putovaly s regimentem, chudé ženy, které se k vojsku připojily z důvodu obživy, také obchodnice, které se k vojsku připojily kvůli zisku nebo prostitutky, které se specializovaly na vojenské tábory. Často se pohybovaly na okraji společnosti, ale v armádě byly nezastupitelné.
Některé markytánky poskytovaly i lékařskou první pomoc, převazovaly rány a přikládaly obvazy, podávaly pití raněným, staraly se o nemocné a zajišťovaly psychickou oporu vojákům. Povídaly si s nimi. Spravovaly jim oblečení, látaly díry, spravovaly boty, praly prádlo, čistily výstroj. Po bitvě se mnohdy staraly o raněné, tahaly je z bojiště a pomáhaly s ošetřením. Praly zakrvácené oděvy.
Markytánky si vydělávaly prodejem jídla, potravin a nápojů, šitím, praním opravami oděvů, výměnným obchodem s částmi výzbroje, opravami uniforem, doprovodnými službami v táboře. Když byly opravdu šikovné zvládly si velmi dobře vydělat.
Armádní velitelství udělovalo markytánkám povolení k činnosti, které jim zaručovalo, že mají na starost základní zásobování vojáků. Čili mohly prodávat zboží, které armáda neposkytovala. Zavazovaly se je prodávat za přijatelné ceny. Armáda markytánky neplatila, obchodovaly na vlastní pěst. Markytánky se tak stávaly nebojovou součástí vojska. Podléhaly některým vojenským úředníkům. Jako především tzv. Hurenweitelovi, který dohlížel na pořádek mezi všemi ženami u vojska. Název se dá přeložit jako „šikovatel kurev“. Měl na starosti markytánky, manželky vojáků i lehké ženy. Jejich vzájemné vztahy byly často velmi problematické. Musel mezi nimi udržovat pořádek. Během tažení je udržoval pohromadě např. v houfu, aby nepřekážely. Během bitev se staral o to, aby nepřekážely, aby nedošly úhony a v případě potřeby, aby byly k ruce.
Jak takové markytánky vypadaly, resp. co si oblékaly? Jejich oděv se skládal z dlouhé spodní košile, spodních kalhot, punčoch a sukně. Vrchní část oděvu obstaral živůtek přes který oblékaly kabátek, který měl kratší šosy než mužský worms, kterému byl jinak podobný. V zimě a za nepříznivého počasí si oblékaly kabát nebo plášť. Jako pokrývka hlavy sloužil často obyčejný šátek, čepec nebo klobouk mužského typu. Boty nosily nízké. Markytánky skutečně nosily pod sukněmi kalhoty - lněné nebo vlněné podobné jaké nosily muži. Často nosily stylizované verze uniforem svého pluku v jeho barvách.
Markytánky podléhaly táborovým řádům. Skládaly obdobu vojenských přísah. Např. slibovaly, že budou upozorňovat na nebezpečí či škody, které v táboře či na tažení zaznamenají nebo nahlašovat podezřelé osoby, které potkají. Podléhaly přímo zásobovacím úředníkům vojska. Když markytánka přišla do vojenského tábora, nejdříve musela najít proviantního důstojníka, který ji řekl, kde si může svůj krámek otevřít. S sebou měla vůz nebo káru, na které přivážela potraviny nebo jiné zboží nejčastěji víno, pivo, kořalku a předměty denní potřeby. Markytánky musely rovněž poslouchat rozkazy velitelů a v případě potřeby pomáhat vojákům. V táborech se stanovoval řád o maximální výši cen, za které mohly markytánky prodávat. Na zboží musely napsat cenu křídou, aby nemohly prodávat dráž. Ale často se tak dělo. Musely prodávat na místě jim určeném, ne libovolně. Vojáci měli přicházet za nimi na určené tržiště.
Během tažení musely markytánky umět rychle navázat kontakt s místním obyvatelstvem v okupovaných či procházejících oblastech, a efektivně směňovat nebo nakupovat nedostatkové zboží. Jejich výdělek záležel na jejich šikovnosti. Mezi sebou si konkurovaly, což je nutilo k určité vynalézavosti při shánění zásob a k udržování určité kvality služeb. Tím, že cestovaly přímo s vojskem, mohly rychleji reagovat na aktuální potřeby vojáků. Na bojišti se často z obchodnic měnily na ošetřovatelky. Když začala bitva stáhly se dozadu. Ale po skončení bitvy a často ještě během ni se vracely na pole, aby pomohly raněným. Podávaly vojákům vodu na žízeň, alkohol na zmírnění bolesti, obvazovaly rány a přinášely útěchu.
Markytánky pochodovaly spolu s vojskem tisíce kilometrů, snášely nehostinné a kruté podmínky dlouhých vojenských tažení. Nebrblaly na počasí, zvládaly jak kruté mrazy tak velká vedra. Rovněž projevovaly velkou statečnost pod palbou.
Jejich pověst však byla a je stále rozporuplná. Na jednu stranou se považovaly za nezbytnou součást vojska, na druhou stranu byly někdy vnímány s opovržením jako táborové poběhlice, ačkoliv oficiální markytánky měly jasnou a respektovanou roli. Byly ztělesněním odolnosti a přizpůsobivosti žen ve válce, kde si dokázaly vytvořit životní prostor a dokonce prosperovat v prostředí, které bylo primárně mužské a extrémně nehostinné. S profesionalizací armád a zlepšováním státní logistiky ve druhé polovině 19. století jejich éra postupně skončila. Moderní armády s efektivním zásobováním už tyto nezávislé obchodnice nepotřebovaly.
Zdroje:
ANDRESOVÁ, Klára. Život žoldnéře za třicetileté války v kontextu českých zemí. Bakalářská práce Univerzity Karlovy Praha 2011.
FUKALA, Radek: Sen o odplatě: dramata třicetileté války. Praha 2005
PERNES, Jiří: Pod císařským praporem: historie habsburské armády 1526-1918. Praha 2003
