Článek
Měly šanci uspět reformní plány Františka Ferdinanda d´Este a Karla I. k zachování habsburské monarchie ? Nebo by naopak uspíšily její konec?
Jaké reformy by v říši podnikli? Dokázali by zabránit rozpadu monarchie nebo naopak by rozpad uspíšily?
Politické plány následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este
František Ferdinand měl své plány, které se ovšem neustále vyvíjely a neví se v jaké podobě by je byl schopen realizovat. František Ferdinand si přál silnou habsburskou říši. Ta měla být jednotná a měla mít jednoho panovníka. Se stavem říše Františka Josefa I. byl krajně nespokojen. Hlavně mu vadilo Rakousko-Uherské vyrovnání z roku 1867. Kdy centrem moci nebyla jen Vídeň, ale i Budapešť. Již neexistoval jednotný stát, ale v podstatě státy dva, které měly dvě vlády, dva parlamenty. Spojovala je jen osoba panovníka – v Předlitavsku vládl jako rakouský císař, v Uhrách jako uherský král. Společné zůstaly jen záležitosti armády, zahraniční politiky a financí. Zachováno zůstalo jednotné celní území, jinak se v jedné říši spojily 2 státy s různými ústavními a politickými poměry.
V Uhrách byli u moci maďarští magnáti jejichž tlaku František Josef I. neustále ustupoval. Následník trůnu nenáviděl vše maďarské a v Maďarech viděl hlavní zdroj problémů monarchie. Označoval je jako věčné protivníky habsburské dynastie. Měl v úmyslu zlomit maďarskou nadvládu. To byla jeho hlavní myšlenka, která jej provázela po celou politické aktivity. Dle následníka byl říše měla mít jednu armádu, jednu správu, jednoho vládce. František Ferdinand chtěl využít skutečnosti, že víc než polovinu obyvatel Uher tvořily nemaďarské národy, které byly vystaveny brutálnímu útlaku a maďarizaci. Z těchto úvah vznikla myšlenka federalizace říše. Ta by ovšem neohrožovala, ale naopak posilovala postavení panovníka a ústřední jednotné moci. Následník trůnu zamýšlel přeměnit říši ve větší množství menších, rozlohou a počtem přibližně stejně velkých správních útvarů. Jednotlivé části federativního státu měly být stejné a rovnocenné, aby byla zajištěna soudržnost celku. Účelem této federalizace mělo být především rozbití velkého celku Uher. Bohužel měly být děleny i další korunní země.
Zpočátku ve svých úvahách vycházel z úmyslu zrovnoprávnit především Čechy a chtěl se nejprve nechat korunovat českým králem v Praze. |Chtěl tím oslabit význam korunovace v Budapešti. Bohužel tento plán záhy opustil. Měl totiž obavy, aby se z Čechů nestaly druhé Uhry. Češi totiž rovněž stupňovali své požadavky. František Ferdinand poté přišel s myšlenkou vytvoření nového jihoslovanského státu v rámci monarchie, jehož jádro by tvořili Chorvati, se kterými ho spojovalo hluboké náboženské smýšlení. Arcivévoda postupně došel k přesvědčení, že nová výstavba říše má být postavena na základě historických korunních zemí.
František Ferdinand počítal, že po svém nástupu na trůn přetvoří monarchii ve federaci Rakouska s Istrií a Dalmácií, Čech spojených s Moravou a Slezskem, Haliče, Uher a Chorvatska. Tím by dosáhl odstranění dualismu a domníval se, že by i uspokojil politické nároky jednotlivých zemí. Jednota monarchie měla být zajištěná němčinou coby společnou státní a říšskou řečí. Individuální zájmy jednotlivých národů měly být zajištěny jejich autonomií.
Zároveň se také klonil k myšlence přestavby monarchie čistě na etnickém principu. Uvědomoval si totiž, že všechny hlavní problémy monarchie, které ji nejvíce oslabují, vyvstávají z neuspokojených požadavků jednotlivých národů, které v ní žijí. Vznikla by Velkorakouská říše na principu národních celků. Říše by se rozčlenila do 15 autonomních národních států. Tento koncept zcela ignoroval podobu historických hranic a vnitřní organizace měla být určena pouze podle národnostních poměrů říše. Velké Rakousko by se sestávalo z patnácti dílčích států:
1. Německé Rakousko (zhruba země dnešního Rakouska, k němuž by byly připojeny německé oblasti jižních Čech a Moravy a západních Uher (Burgenland)) 2. Kraňsko (k historické zemi Kraňsko by byly připojeny části Štýrska, Korutan a Istrie se slovinským obyvatelstvem) 3. Trentino (Italie ) 4. Terst (a italské části Istrie a Gorice) 5. Čechy (české oblasti Čech a Moravy s územím poněkud větším než měl v 1939 - 1945 protektorát Čechy a Morava). Takový plán byl pro Čechy za hranicí přístupnosti. Jednalo se o přímé porušení státního historického práva Zemí Koruny české. 6. Německé Čechy (německé oblasti severních, západních a severovýchodních Čech) 7. Německá Morava (severní moravské pohraničí spolu s německými oblastmi Slezska) 8. Království uherské (Maďary obývané území Uher přibližně v hranicích určených později trianonskou mírovou smlouvou) 9. Slovensko (Slováky obývané území horních Uher přibližně v hranicích Slovenska po vídeňské arbitráži) 10. Sedmihradsko (rumunské oblasti Uher a Bukoviny, včetně Černovic) 11. Szekelská oblast (část Sedmihradska s maďarským obyvatelstvem) 12. Vojvodina (srbský oblast jižních Uher, poněkud menší než dnešní Vojvodina) 13. Chorvatsko-Slavonie (a přístav Rijeka, Dalmácie a Chorvatské oblasti Istrie) 14. Západní Halič (polská část Haliče s Krakovem) 15. Východní Halič (ukrajinská část Haliče se Lvovem a přilehlé oblasti Uher a Bukoviny s ukrajinským obyvatelstvem).
Tento spolkový stát měl mít v čele vládu sestávající se ze zástupců dílčích států v čele s říšským kancléřem. Úřední řečí by byla němčina. Místní jazyky by se používaly v jednotlivých státech. Tento koncept, dle mínění Františka Ferdinanda, zachovával celistvost říše i centralismus. Krajní uplatňování národnostního principu mělo zajistit národnostní „přehlednost“ a minimalizovat tak půtky menšin s většinou.
Hodlal rovněž zavést všeobecné volební právo, buď parlamentní cestou, nebo císařským výnosem. Volební reforma měla být základní podmínkou pro reformu poměrů v říši. Stala by se hlavním nástrojem, kterým chtěl František Ferdinand změnit situaci v Uhrách. Tam totiž volebním právem disponovalo méně než 10% obyvatelstva. Populace Uherského království čítala 19 milionů obyvatel, z čehož k maďarské národnosti patřilo pouze 8,7 milionu obyvatel.10,3 milionu obyvatel tvořily nemaďarské národy, které neměly volební právo. Uherští magnáti, kteří byli u moci, se stavěli logicky proti jakékoliv reformě. Arcivévoda chtěl tímto ústavním pokusem přetvořit říši a vyhnout se tak vlnám násilí, hlavně národnostně motivovaným. Armádu vnímal jako pilíř svého uvažování, ta měla za úkol vytvořit bezpečný rámec pro reformy. „Naším zásadám rovnoprávnosti všech národů a stavů odpovídá, že budeme usilovat o to, aby každému národnímu kmeni monarchie byl zaručen národní vývoj, pokud o něj bude usilováno v jejím rámci. Dále se chceme veškerou Naší silou zasadit o konečné odstranění jazykového zápasu v monarchii, který po desetiletí brzdí kulturní a hospodářský vývoj.“ ( Manifest Františka Ferdinanda ).Všechny plány Františka Ferdinanda měly sloužit k posílení dynastie a říše. Jeho cílem bylo silné „Velké Rakousko“ s jednotnou správou a jednotnou armádou, včele se silným habsburským císařem. Tohle byl následníkův plán. Mocensky zajistit reformy měla nadnárodní, jednotná, císaři oddaná armáda. Reformy měly zajistit říši jednotu, prosperitu a zvýšit mezinárodní postavení. Společným mottem reforem bylo odstranění dualismu, odstranění rozdělení monarchie na dva státy.
Problémům s ostatními národy monarchie věnoval arcivévoda daleko menší pozornost. Odmítal české státní právo, protože se mu zdálo, že jej Češi odkoukali od Uher a nechtěl aby se Čechy staly „druhými Uhrami“. Jeho snahy směřovaly k jednotné říši s autonomií jednotlivých národů. František Ferdinand dlouho hledal model, který měl vstřebat a uklidnit vnitřní poměry habsburské říše. Plán federace na striktně vymezeném národnostním principu byl ústupkem etnickým tlakům uvnitř monarchie. Mohly reformy Františka Ferdinanda uspět a zabránit krizi a rozpadu habsburské monarchie? Odpovědí jsou pouhé spekulace. Byly to plány muže, který se měl stát budoucím císařem, k čemuž ale nikdy nedošlo. Vraždy v Sarajevu nastolily úplně jiný kurz.
Politické plány Karla I. v zoufalé době války
Císař Karel I. chtěl především ukončit válku a reformovat svou říši. Provedl personální změny v armádě. Zbavil Conrada von Hötzendorfa vedení generálního štábu a odvolal z postu vrchního velitele armády arcivévodu Friedricha a ujal se této role sám. Značnou část pravomocí vrátil civilní správě, opět otevřel parlament, amnestoval ideologické trestné činy. ( např. české přední představitele domácího odboje Kramáře, Rašína ) Zřídil ministerstvo pro zdraví a výživu, které mělo zajišťovat obyvatelům dostatek potravin. Monarchie se potýkala s jejich nedostatkem. Podněcoval sociální opatření ke zmírnění dopadů války.
Jeho prvořadým úkolem bylo uzavření míru. V prvním manifestu, kterým se obrátil ke „Svým národům“, nový panovník ohlašuje: „Chci činiti vše, aby hrůzy a oběti války byly co nejdříve zažehnány.“ Karel I. mluvil o uzavření míru, ne o vítězství ve válce. Několikrát se obracel na Německo s přáním uzavřít s Dohodou mír. Vždy byl odmítnut. Proto se rozhodl přímo kontaktovat zástupce Dohody. Výsledkem byla neblaze proslulá Sixtova aféra. Politický a diplomatický debakl císaře. Odhalení tajných jednání Karla I. vedlo ke konci rovnoprávného postavení Rakousko-Uherska v Trojspolku. Monarchie se dostala do vleku Německa. V březnu 1918 podepsal císař Karel s císařem Vilémem dokument, podle něhož se aliance měnila v podřízenost Rakouska-Uherska Německu.
Karel I.se snažil dosáhnout ( skutečně v hodině dvanácté) vnitřních reforem říše, které by vedly ke smíření národů. Nacionální záměry národů monarchie byly posíleny prohlášeními amerického prezidenta Woodrowa Wilsona o právech národů na sebeurčení. V září 1918 se snažil o dorozumění s Jihoslovany, odpovědí mu bylo memorandum, které vrcholilo požadavkem svobodného státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. To bylo fiasko srovnatelné s nesmiřitelnými slovy, jenž se ozývala od Čechů. 18. října vydává císař federalizační manifest „Mým věrným národům rakouským!“ - slibující ústupky a přeměnu monarchie ve spolkový stát, složený z vlastních států jednotlivých národů. Centralizované Rakousko by se podle něj přeměnilo v soustátí české, německé, polské a jihoslovanské. Podobně jako u představ Františka Ferdinanda by federalismus vycházel ze základů národnostních charakterů říše. Logiku federalizačního manifestu však zásadně narušovalo, že se zastavoval na Litavě. Netýkal se Uher. Tím se ovšem z řešení zejména jihoslovanské otázky stávala fraška: většina Jihoslovanů žila ve východní polovině říše. Těžko si lze představit, že by habsburská říše sestávala jednak z federace národních států v její západní části, jednak z nedílného uherského království za Litavou. Federalizace podle Manifestu Karla I. neměla naději na úspěch. Kolo dějin se již otáčelo jinak. Národy Rakouska chtěly samostatné národní státy. Požadovaly právo na sebeurčení, které podporoval americký prezident W. Wilson. Habsburská monarchie se rozpadla.
V lednu 1922 sepsal Karel I. ve vyhnanství na Madeiře návrh ústavy pro Rakousko pod názvem „Rozdělení a uspořádání nového Rakouska a jeho politické cíle“. Návrh obsahoval obnovu jednotného podunajského soustátí a rozpracovává předchozí návrh Podunajské konfederace. Nové „Velkorakousko“ se mělo skládat ze čtyř samostatných zemí, které měla na věčné časy spojovat personální unie. Mělo se skládat z:
1. Rakouského císařství s hlavním městem Vídní a korunními zeměmi: a) Dolní Rakousy ve svých historických hranicích bez Vídně b) Horní Rakousy c) Salcburk d) Tyrolsku ve svých historických hranicích e) Vorarlbersko f) Štýrsko bez Slovinského Podštýrska, pro Marburg (Maribor) a okolí plebiscit g) Korutany ve svých historických hranicích
2. Uherského království ve svých historických hranicích bez Chorvatska a Slavonie (Slavonska), skládající se z: a) čistě uherských oblastí b) slovenské bánoviny (Slovenska) c) Sedmihradského velkovévodství d) jižního Banátu
3. Zemí Svatováclavské koruny, hlavní město Praha, tvořené: a) Českým královstvím b) Moravským markrabstvím c) slezskými vévodstvími
4. Spojeného království Chorvatska, Slavonska, Dalmácie a Illyrie, skládající se z a) vlastního Chorvatska, Slavonie a chorvatské části markrabství Istrie b) Dalmácie s jejím bosensko-hercegovinským a chorvatsko-tureckým (tj. muslimským) zázemím c) Království Illyrie, tvořeného vévodstvím Krajina (Kraňsko) rozšířeným o Cillierský okruh (Celje a okolí v Podštýrsku), hrabstvími Gorice a Gradišťka a slovinskou části markrabství Istrie
Pro každou ze čtyř zemí detailně rozpracoval správní strukturu. Ústava se věnuje postavení menšin. Ve smíšených oblastech musí úředníci ovládat všechny používané jazyky. Každý občan má právo, aby dotazy byly zodpovězeny v jeho řeči, každá menšina má právo na školy nebo přinejmenším na výuku ve vlastním jazyce a na přiměřené politické zastoupení. Všechny čtyři země jsou samostatné. Zahraniční politika a reprezentace navenek náleží císaři a nadřazené vládě. Ta ovšem nesmí zasahovat do vnitropolitických záležitostí jednotlivých zemí. Karel I. měl ideu nadnárodního státního celku, byl přesvědčen o smyslu spolupráce národů v rámci určitého konceptu, což považoval za záruku míru, prosperity a bezpečí. Stavěl proti sobě habsburský legitimismus a všeněmeckou rozpínavost.
Měl by federalizační manifest šanci na úspěch? Kdyby národy nečetly slova prezidenta Wilsona o právech na sebeurčení? V manifestu se píše: „Rakousko se má státi, jak tomu chtějí jeho národové, státem spolkovým, v němž každý národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá.“ Jestliže by sebeurčování národů probíhalo podle teze z manifestu, že každý „národní kmen tvoří svůj vlastní státní útvar na území, jež obývá“ Jak by vypadaly Země Koruny české? Velice by se blížily okleštěné podobě za doby Protektorátu během 2. světové války. Za to podle návrhu ústavy z ledna 1922, by české země byly samosprávné v rámci federace v podobě historických hranic. Co by na to ale řekla stále německá menšina? ( přes 30% obyvatelstva). Kdyby nedošlo k 1. světové válce a Vídeň se nestala bezmocnou v osamostatňování národů, tak by Němci pochopení pro vznik samostatné české země v rámci Velkého Rakouska asi neměli.
Uspěli by František Ferdinand nebo Karel I. se svými koncepcemi modernizace říše? S největší pravděpodobností asi ne. Uhry určitě nestály o oslabení svých vydobytých pozic v dualismu. Federalizace by jejich podíl na moci v říši snižovala. České země se domáhaly svých historicko-právních nároků. Němci zase shlíželi k ideám všeněmeckého sjednocení a nesouhlasili by s povýšením Slovanů v rámci Velkého Rakouska.
Zdroje:
Jan Galandauer: František Ferdinad d´Este. Následník trůnu. Praha 2000.
Jiří Pernes: O trůn a lásku. Praha 2014.
Jan Galandauer: Karel I. Poslední český král. Praha 1998.
