Článek
Národnostní problematika střední Evropy
Co znamená střední Evropa a kam patří? Je to Východ, Západ nebo svébytný region mezi nimi? Můžeme hovořit o „mostu“ mezi Východem a Západem. Z hlediska vzniku je mladým pojmem, který se objevil až na Vídeňském kongresu roku 1814.
„Řekni mi svou definici střední Evropy a já ti řeknu, odkud jsi“ Timothy Garton Ash.
Národnostní problémy ve střední Evropě byly velmi složité. Z jakého důvodu? Nebylo zde víc etnických, jazykových skupin než v západní Evropě. Itálie, Španělsko, Británie byly rovněž etnicky značně nestejnorodé. Částečně lze říct, že v západní Evropě stát vytvářel národ, kdežto ve střední Evropě národ utvářel stát. Co je to národ? V angličtině představuje národ soubor poddaných daného státu. Ve francouzštině je doplněn o používání národního jazyka. V němčině a slovanských jazycích je národ chápán jako etnikum s jazykovou a historickou charakteristikou. Tyto rozdíly mají původ v historii.
Na Západě byl stát většinou ztotožňován s národem, ale směrem na Východ bylo častější spojení více národů nebo etnik do jednoho mnohonárodního státu. Ve skutečnosti až do 19. století také např. v Polsku nebo Uhrách stát formoval národ. Zprvu “ politický národ “ skládající se z početné šlechty, se později stal polským nebo maďarským v politickém či kulturním smyslu. Označení Polák znamenalo jednak etnické Poláky, jednak všechny obyvatele státu bez ohledu na jejich národnost. Podobně jako označení Brit se týká jak Angličanů, tak Skotů a Velšanů. Proces utváření národu jako v západní Evropě však tady deformovalo přerušení existence vlastního státu. V Polsku – trojí dělení Polska v letech 1772, 1793 a 1795 vedlo k vymazání polsko-litevského státu z mapy Evropy. Na více než 120 let bylo Polsko rozděleno mezi Rusko, Rakousko, Prusko. Prohraná bitva na Bílé hoře v roce 1620 ohrozila samou existenci Čechů jako národa. Porážka v bitvě u Moháče roku 1526 rozdělila Uhry na tři části na více než 150 let. Důsledkem výše uvedeného nastal obrat k jiné koncepci národa opírající se o etnická a jazyková kritéria. Což podporovalo rozvoj a obrození národů, které svůj stát nikdy neměli ( např. Slováci ) nebo ji ztratily jako v našem případě. Tak se stalo, že k důrazu na národnostní otázky nedovedl ani tak mnohonárodnostní stát, jako přerušení existence vlastní státnosti. Rozlišování mezi národností a státním občanstvím se stalo ve střední Evropě zcela zásadní. Západní Evropa tohle neznala.
Nacionalismus byl v západní Evropě v podstatě pozitivním projevem, opírajícím se o relativní etnickou a náboženskou jednotu, které bylo dosaženo ještě před 19. stoletím. Kdežto východní nacionalismus byl protestem proti státu. Obvykle cizímu. Byl živen historickými mýty, poháněn nadějí do budoucna a rozvinul se uprostřed etnické různorodosti. Jeho cílem byla jednotná národní společnost.
Největším problémem vztahů mezi středoevropskými národy byly územní a jazykové zmatky. Jazykové války v podstatě znamenaly boj o bytí a nebytí národa. Neustálé změny hranic vedly u lidí k pocitu zmatku. Např. člověk, který se narodil kolem roku 1900 ve městě Ungvár, vyrůstal v Rakousku-Uhersku, přesněji řečeno v Uherském království. V roce 1918 se stal občanem Československa a jeho rodnému městu se začalo říkat Užhorod. V roce 1939 žil několik dnů ve státě Karpatská Ukrajina, aby se pak znovu stal Maďarem. Od Druhé světové války až do roku 1991 byl sovětským občanem žijícím v sovětské Ukrajině. V současnosti by žil na Ukrajině. Etnicky mohl být Ukrajincem, Rusínem, Maďarem, Němcem nebo Židem. Nebo např. městečko Kolomyja dnes ležící na JZ Ukrajině. Do roku 1772 se nacházelo v ruthénském vojvodství Polského království. Do 1. světové války leželo v rakouské Haliči, mezi válkami se nacházelo v stanislawówském vojvodství v Polsku, v letech 1939-1941 to byla sovětská Ukrajina, od roku 1941 do roku 1944 patřilo nacistickému Generálnímu gouvernementu, od roku 1945 do roku 1991 rovněž sovětská Ukrajina. Další příklad : Člověk, který se narodil kolem roku 1900 ve městě Teschen (Těšín), vyrůstal v Rakousku-Uhersku. V roce 1918 po skončení 1. světové války a zániku Rakouska-Uherska se město spolu s celým Těšínskem stalo předmětem Česko – polského hraničního sporu. V roce 1920 bylo město rozděleno podle řeky Olše. Historické jádro s Horním a Fryštátským předměstím připadlo Polsku, levobřežní průmyslová část s vlakovým nádražím Československu. Takže jste se stal buď Polákem nebo Čechoslovákem, podle toho v které části města jste bydlel. V roce 1938 jste se stali nakrátko opět Poláky i v levobřežní čsl. části, aby jste se v letech 1939-1945 stali občany přímo Říše. Po roce 1945 se poměry vrátily k roku 1920. Etnicky jste mohli být Polákem, Čechem, Němcem, Židem.
Problémem národů střední Evropy v meziválečném období byla jejich vnitřní nevyváženost. Polsko se po roce 1918 stalo parlamentní demokracií. Na východě bojovalo s Rudou armádou o litevská území, která si nakonec připojilo, ale třetinu jeho obyvatel tvořily národnostní menšiny. Na jihu soupeřilo s Československem o Těšínsko, Oravu, Spiš a na západě si své nároky dělalo Německo. Kvůli velkému počtu menšin a nacionálnímu napětí, byly polské demokratické vlády velmi nestabilní. Toho využil maršál Josef Pilsudski roku 1926 k státnímu převratu a zavedení tzv. sanačního režimu, který vedl k vládě silné ruky. Maďarsko bylo po první světové válce v rámci Trianonské smlouvy okleštěno o 71% území, které připadlo okolním státům. Ve volbách zvítězila komunistická levice a nastolila pomocí revoluce Maďarskou republiku rad. Ovšem ta záhy padla a moci se chopil bývalý admirál rakousko-uherského námořnictva Miklós Horthy. Parlament odhlasoval vznik Maďarského království, jehož se Horthy stal regentem. Rozčarování ze ztráty tak velkého území a touha po velkých Uhrách byla u Maďarů obrovská, což byl důvod, proč se později přidalo k nacistickému Německu. Problémem Československa se stala silná německá menšina a spory plynoucí z vlivů nacionalismu. Československý stát k sobě připojil Slováky a Rusíny. Byl vybudován na demokratických principech a měl rozvinutou společnost. Československo dbalo o neporušitelnost hranic, které se mu ovšem nepovedlo uhájit v roce 1938, kdy se mu do zad postavila právě početná německá menšina. Společnými rysy všech středoevropských národů byla bezesporu snaha o národní regeneraci. Avšak zděděná historická území nedokázaly naplnit jednotným národním vědomím.
Zdroje:
WANDYCZ, Piotr, S. Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. Praha 1998.
BIBÓ, István. Bída malých národů východní Evropy, Brno-Bratislava 1997.
HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence. Praha, 1999.
