Článek
Proč Hitler nenáviděl Habsburky?
Proč Hitler tolik nenáviděl Habsburky resp. Hohenbergy? Jeho zesnulý otec bezvýhradně podporoval habsburskou monarchii a obdivoval Františka Josefa I. Hitler sám se obával, že následník trůnu František Ferdinand d´Este po svém nástupu na trůn provede revoluci. To znamená, že rozprodá německé Rakousko méněcenným slovanským národnostem. František Ferdinand se v roce 1900 oženil s hraběnku Žofii Chotkovou. Chotkové patřili k staré české šlechtě. Rodokmen Chotků lze vysledovat až ke středověkým českým pánům se silnými vazbami na zemskou historii. Chotkové byli od roku 1556 českými barony, českými hrabaty od roku 1723 a od roku 1745 hrabaty říšskými. Řadili se k nejvyšší české šlechtě. Žofie Chotková se mohla prokázat 16 urozenými předky, po osmi z otcovy i matčiny linie. František Ferdinand si mohl vybrat kteroukoliv německou princeznu, ale on si vzal českou hraběnku, na kterou pohlížel fanatický rasista Hitler jako na podčlověka. Hitler tvrdil, že manželství Rakušana se Slovankou je nehoráznost, asimilace rasy ohrožující rakouské Němce. V Hitlerových očích arcivévoda svým sňatkem stál za poslovanštěním, marginalizací a destrukcí německého Rakouska. Arcivévoda František Ferdinand nejraději pobýval na svém zámku Konopiště v srdci Čech. To nemohl Hitler pochopit. Měl přece pobývat v některém z vídeňských paláců. Toto manželství spojovalo jeho nenávist k Habsburkům a jeho hluboké předsudky vůči Čechům.
Hitler přímo magicky přitahoval šlechtu. Bývalý německý císař Vilém II. a jeho tři synové se skrze něj chtěli vrátit na trůn. Korunní princ Vilém vítal Hitlera ve svém domě a jeho 2 mladší bratři princ August Vilém a princ Oskar veřejně vstoupili do nacistické strany. Princ August nadšeně představoval Hitlera davům a v soukromí bohatým monarchistům. Třetina německé šlechty vstoupila do nacistické strany.
Naproti tomu Otto Habsburský, nejstarší syn poslední rakousko-uherského císaře Karla I. a synové Františka Ferdinanda d´Este Maxmilián a Arnošt Hohenbergové veřejně vystupovali proti Hitlerovi, zavrhovali nacistickou stranu a odsuzovali jeho rasismus.
Maxmilián Hohenberg v Rakousku zorganizoval a vedl politickou alianci zvanou Železný kruh, která sdružovala křesťanské socialisty, mladé idealisty, konzervativní katolíky, duchovenstvo, bývalé aristokraty a Židy. Jejich cílem bylo nabídnout Ottu Habsburského jako alternativu Hitlera. Ten, ale neměl v úmyslu dovolit Ottovi či jinému Habsburkovi nastoupit na trůn v Rakousku. Chtěl pod svým vedením spojit Rakousko s Německem.
Rakouský kancléř Engelbert Dollfuss byl přesvědčený monarchista. Chtěl osvobodit svou zemi od nacistického zastrašování. Když rakouská nacistická strana vyprovokovala násilí, vyhlásil stanné právo. Potrestal viníky. Věřil, že nejlepší obranou proti nacistům by se mohl stát Otto Habsburský v čele státu. Pokoušel se vyvolat nostalgii po Habsburcích. – Habsburský hymnus se znovu stal národní hymnou, rakouskou armádu oblékl do starých uniforem císařské gardy. Veteráni byli nabádáni k nošení válečných medailí. Po celé zemi byly nabízeny pohlednice s Ottou Habsburským. Měly nebývalý úspěch. Bohužel 25. července 1934, po nezdařeném pokusu o nacistický převrat, byl E. Dollfuss zavražděn. Jeho pohřbu se zúčastnilo půl milionu Rakušanů. Nacističtí pachatelé byli chyceni, odsouzeni a popraveni. Jeho nástupce Kurt Schuschnigg byl také monarchistou a obdivovatel Františka Ferdinanda d´Este.
Benito Mussolini ihned po nezdařeném pokusu o puč v Rakousku mobilizoval italskou armádu a k italsko-rakouským hranicím poslal vojenské jednotky. Prohlásil, že zamezí jakémukoliv pokusu o připojení Rakouska k Německu.
Nový rakouský kancléř Schuschnigg jmenoval Maxmiliána Hohenbergra velvyslancem Rakouska v Itálii. Všichni ho považovali za vůdce hnutí za restauraci Habsburků v Rakousku. Mussolini slíbil podporu rakouské státní nezávislosti a rovněž neměl proti restauraci Habsburků žádné námitky. Dokonce nabídl sjednání sňatku Otty Habsburského s dcerou italského krále. Maxmilián Hohenberg usiloval, s podporou Schuschnigga a Mussoliniho, o návrat bratrance na rakouský trůn. Zorganizoval spolu s monarchisty nebývalé oslavy 22. narozenin Otty ve Vídni. Hlavní demonstrace se zúčastnilo přes 2 000 lidí, včetně manželky kancléře. Následující den pronesl Maxmilián projev před 7 000 rakouskými monarchisty. Mezitím rakouský parlament schválil zákon, zčásti navracející habsburské jmění, zabavené roku 1919. Zámky Hofburg a Schönbrunn zůstaly majetkem státu, ale další domy a nemovitosti se navrátily rodině. Maxmilián zastupoval v jednáních Habsburky, resp. svého bratrance Ottu. Rovněž pomohl dojednat zákon, dovolující návrat Habsburků do Rakouska, ale jako soukromých občanů. Mnozí tak učinili. Avšak Otto a bývalá císařovna Zita nikoliv. Oba čekali na speciálnější pozvání. Role Maxmiliána Hohenberga v těchto jednáních byla velice důležitá. Byl jedním z nejdůležitějších spojení mezi rakouskou vládou a Ottou Habsburským, zejména v debatách o jeho možném návratu do Rakouska. Vynikal jako skvělý řečník. Kancléř Schuschnig se 2× tajně sešel s Ottou Habsburským ve Francii. Slíbil mu, že uskuteční restauraci Habsburků co nejdříve, nejlépe v příštím roce. Nikdy však k tomu nedošlo.
Mezitím však změnil Mussolini svoje přesvědčení o Hitlerovi a nacistech. Přiklonil se k Hitlerovi a odvrátil se od podpory Rakouska. Nechal se slyšet, že případě anexe Rakouska Německem nebude do vnitřních věcí Rakouska zasahovat. Což byl velký a citelný odklon jeho smýšlení.
28. června 1937, na 23. výročí sarajevského atentátu, Maxmilián Hohenberg veřejně promluvil o zavraždění svých rodičů. Poskytl rozhovor francouzskému časopisu, ve kterém veřejně obžaloval Německo. Svůj článek napsal v době, kdy Hitler požadoval anšlus Rakouska. Maxova slova Hitlera a jeho nacistické vedení krajně rozzuřila. .
Nezahálel ani Maxův mladší bratr Arnošt Hohenberg, který zdědil výbušnou povahu po svém otci. V lednu 1938 šel ve Vídni kolem výlohy německé cestovní kanceláře, kde uviděl velkou nasvícenou svastiku. Během několika vteřin ji rozbil deštníkem. V následujícím konfliktu byla zničena svastika i fotografie Adolfa Hitlera ve výloze. Kolemjdoucí přivolali policii. Aby se vyhnul vězení za vandalismus a nepřístojné chování, požádali Arnošta, aby se omluvil přímo německému velvyslanci Franzi von Papenovi. Případ okamžitě oznámili do Berlína. Tento incident se později Arnoštovi krutě vymstil.
V únoru 1938 pozval Hitler kancléře Schuschnigga do Orlího hnízda. Zde ho vystavil svému 10 hodinovému teatrálnímu útoku. Hitlerovy urážky, výkřiky a násilnické výroky se úmyslně zaměřovaly na šokování a demoralizování mírného gentlemanského rakouského kancléře. Hitler po něm požadoval legální působení nacistické strany v Rakousku, amnestování uvězněných nacistických teroristů, prosazení nacistů do vlády a vytvoření bližších politických a ekonomických svazků s Německem. Vyhrožoval, že jestli jeho požadavky nebudou splněny, bude Rakousko násilím připojeno k Německu. Kancléř Schuschnigg se vrátil do Vídně hluboce otřesen. Rozhodl se rezignovat, ale nemohl najít někoho, kdo by byl schopen a chtěl Hitlerovi odolat. Obrátil se na monarchistického starostu Vídně, bývalého velitele městské policie, ministra vnitra a další oponenty Hitlera. Neuspěl. Poté nabídl kancléřství Maxmiliánu Hohenbergovi. Habsburkovi, který nebyl Habsburk. Ale Maxmilián byl loajální k rodině. Odpověděl kancléři, že Rakousko má vést Otto, v té době žijící v exilu, a ne on. Otto Habsburský poslal Schuschniggovi dopis, ve kterém ho žádal, aby mu předal kancléřství. Nežádal restaurování monarchie. Chtěl pomoci své ohrožené zemi. Avšak kancléř Schuschnigg nakonec Ottovu nabídku odmítl. Namísto toho vyhlásil plebiscit, ve kterém si Rakušané měli sami rozhodnout o svém státu. Jestli jsou pro samostatný nezávislý stát nebo pro spojení s Německem. Plebiscit byl naplánován na 13. března 1938. Hitler byl rozhodnutý plebiscitu za každou cenu zabránit. Dva sbory německé osmé armády byly mobilizovány k severním rakouským hranicím a čekaly jen na rozkaz k postupu. Tajný kód, který dal Hitler invazi do Rakouska, zněl operace Otto. Inspirace je zcela zřejmá.
S blížícím se datem plebiscitu si bratři Hohenbergové denně telefonovali se svou sestrou Žofií, žijící v Praze. Jestli vláda kancléře Schuschnigga padne a Hitler vstoupí do Rakouska nikdo s Hohenbergů nebude v bezpečí. 48 hodin před plebiscitem ohlásil Schuschnigg projev k národu rozhlasem. V něm během několika minut přistoupil na všechny Hitlerovy požadavky, odvolal plebiscit a na svůj úřad rezignoval. Rakousko se vzdalo. Pro protinacistické Rakušany, jako byli Hohenbergové to znamenalo katastrofu a bezprostřední ohrožení života. V 22:45 11. března 1938 telefonoval Mussolini Hitlerovi a vyjádřil mu plnou podporu anšlusu. Tři minuty po půlnoci 12. března 1938 vstoupili Němci do Rakouska.
Hohenbergové měli přichystaný vlastní plán k útěku. Arnošt s rodinou hledali azyl na britském velvyslanectví, které jim nabídl jeho tchán diplomat jako útočiště. Max si zajistil neoznačený taxík, který měl dovézt jeho rodinu do Československa. Ujížděli klikatými opuštěnými cestami s pěti dětmi. Hranice s Československem byly naštěstí otevřené. Rakouští celníci je nechali k jeho překvapení projet, aniž by vyžadovali pasy. Naproti tomu, čeští celníci již nikoliv. Nepustili je přes hranice. Museli se vrátit zpět do Arsttenu. Byli v pasti.
Kurt Schuschnigg dostal domácí vězení na zámku Belvedere. Nový rakouský kancléř Artur Seyss-Inguart přísahal věrnost nacistické straně. Byl to loutkový kancléř na pouhých 48 hodin, ale stačil zasáhnout proti Hohenbergům. Vypravil se na britské velvyslanectví ve Vídni. Po jeho zásahu ministerský předseda N. Chamberlain nařídil, aby Arnošt Hohenberg nedostal výjezdní vízum a aby jej i s rodinou okamžitě z velvyslanectví vyhodili. Nová rakouská vláda 14. března 1938 označila Arnošta a Maxmiliána Hohenbergovy za nepřátele státu. Arnošt s rodinou se vrátili do tchánova bytu. Zde doufal, že v bytě britského velvyslance ho gestapo nezatkne. Marně. Maxmilián se s rodinou ubytoval v nejslavnějším pětihvězdičkovém hotelu Imperial, kde doufal, že na tak známé místě si ho netroufnou zatknout. Ironií osudu se v tomtéž hotelu Imperial rozhodl ubytovat samotný Hitler při svém příjezdu do Vídně. Max s rodinou musel utéct zadním vchodem a najít si nový úkryt. 15. března 1938 přišlo gestapo zatknout Arnošta. Když se o jeho uvěznění dozvěděl Max, okamžitě opustil svůj úkryt a vzdal se gestapu. Gestapo neumlčelo Ottu Habsburského v jeho belgickém exilu, ale úspěšně uvěznilo veřejné vůdce habsburské restaurace v Rakousku. Pokud šlo o Hitlera byl pro něj Hohenberg Habsburk. Bratři se stali vězni koncentračního tábora Dachau. Po nacistickém anšlusu bylo zadrženo 20 000 Rakušanů. Jen ti, kteří byli označeni jako nejvíce „nebezpeční“ byli deportováni do Dachau. Max a Arnošt se stali prvními Rakušany poslanými do Dachau. Ani jeden z nich nebyl oficiálně obžalován ze zločinu. Max Hohenberg nosil trojúhelníkový odznak „chráněného vězně“. Naproti tomu Arnošt byl označen jako „politický zločinec“ , kvůli svému útoku na německou cestovní kancelář ve Vídni.
V září 1939 bylo téměř 1000 vězňů, včetně Arnošta a Maxe, převezeno do koncentračního tábora Flossenbürg. Jen málo politických vězňů přežilo ve Flossenbürgu, kde řádila epidemie tyfu, a vrátilo se do Dachau. Max a Arnošt byli mezi nimi. Na jaře 1940 Maxe Hohenberga propustili do domácího vězení. Musel se každý týden hlásit gestapu. Arnošt musel zůstat v Dachau. Byl propuštěn v dubnu 1943 také do domácího vězení a rovněž se každý týden musel hlásit. Bratři se spolu nesměli stýkat. Oba měli podlomené zdraví, ale přežili.
