Článek
Pes se odedávna pohyboval v okolí lidských obydlí, živil se zbytky jídla, upozorňoval člověka na případná nebezpečí. Jakmile tohle všechno člověk vypozoroval, psa si postupně ochočil a došlo k jeho domestikaci. Lidé začali psy postupně využívat k lovení zvěře, chovu dobytka, k rybolovu, ale i v zemědělství. Postupně vznikaly různé skupiny psů – lovečtí, pastevečtí, strážní apod. Pes se stal ochráncem člověka i jeho obydlí.
Za vlády Přemyslovců vlastnila šlechta smečky loveckých psů. V roce 1402 bylo v Debrecíně založeno tzv. „laboratorium“, kde se pečovalo o nemocné a zraněné psy, kteří byli z královských nebo loveckých řad.
Během 16.-19. století byly české země velmi oblíbeným loveckým místem pro Rakouskou šlechtu. Čeští lovečtí psi byli po celé Evropě velmi oblíbeni a ceněni a měli tu nejlepší pověst.
Již roku 1884 začali v Německu používat psy k vojenským účelům. Využívali se k sanitárním, strážním a hlídkovým službám. Psi rovněž stopovali a pátrali po zmizelých. Měli vynikající sluch a čich, vyvinutý nervový systém, fyzickou zdatnost. Používali se k stopování zločinců, zlodějů, ale především k ochraně člověka a jeho majetku.
U policistů sloužili psi od 19. století. Nejvíce v Německu, Francii, Belgii. V roce 1909 byl založen Rakousko - Uherský spolek pro policejní psy. Zde se cvičili pro četnictvo a policii. Ve výcviku se pes učil, aby štěkáním neprozradil svého pána, ale pouze vrčením upozornil na nepřítele. Psi hledali ztracené osoby i věci. Museli umět bezchybně uposlechnout pokynů svého psovoda. Nejdůležitější věcí však bylo, aby se pes uměl vrátit na četnickou stanici se vzkazem o pomoc.
První doklady o využití psů ve válkách pochází od starých Řeků, Římanů a Asyřanů. Psi mají skvělý čich a sluch, jsou vytrvalí a odvážní. I pes se tak mohl stát skvělým vojákem a hrdinou. Výcvik psů – vojáků začal v Evropě někdy na konci 19. století. Během výcviku si psi museli přivyknout na zvuky války – na svist dělových nábojů, hluk zbraní, výbuchy granátů. A zvládali to na výbornou. Psi pobíhali mezi bojovými liniemi, pokládali telefonní kabely, nosili zprávy, vlekli zásoby střeliva na frontu a chránili různá zařízení.
Během bojů 1. světové války psi zvládali bravurně situace pod palbou. Nejprve je na bojištích použili Francouzi pak Němci a Rusi. Psi běhali po celých zákopech. Byli vycvičeni, aby se nebáli hluku a zvuků války a nepodléhali panice, i když jim jejich instinkt velel úplně něco jiného.
Za 1. světové války byl pes považován za nejlepšího pomocníka při pátraní po zraněných vojácích. Psi byli vycvičení, aby si nevšímali mrtvých, ale vyhledávali zraněné. Kolem hrudi měli připevněnou základní první pomoc např. obvazy či láhev s vodou. Když se zraněný nemohl pohybovat, tak se pes vrátil a upozornil na to svého psovoda a zavedl ho zpět k zraněnému. Německá armáda cvičila psy na krátké vodítko. Když pes našel zraněného a vrátil se s vodítkem v tlamě, znamenalo to, že voják žije. Pokud se ale vrátil a vodítko upustil, znamenalo, že voják je mrtvý.
První světové války se zúčastnilo zhruba 35 000 psů různých plemen na obou stranách. Z toho cca 17 000 bylo na straně Dohody. V německé armádě jich bylo okolo 14 000 a Rakousko – Uhersko jich mělo cca 4000. Z psích plemen byl nejvíce používán německý ovčák, teriér, dobrman, rotvajler.
Psi přenášeli důležité zprávy. Člověka šlo snadno zastřelit a poštovního holuba rovněž. Psi přenášeli zprávy skvěle. Telegrafy byly často ničeny nepřítelem. V roce 1915 na francouzské frontě byl poprvé jako doručovatel použit pes. Byli to spojovací psi. Pes byl schopen uběhnout za bojových podmínek 1 kilometr za 4 minuty. Měl na sobě obojek s pouzdrem, ve kterém měl informace. Nejčastěji byli používáni němečtí ovčáci, dobrmani, erdelteriéři, kolie, flanderští bouvieři. Koncem války mělo nejvíce služebních psů Německo – 20 000, Rakousko - Uhersko – 14 000, Francie – 12 000, Velká Británie – 6000.
Hledací psi uměli upozornit na raněného vojáka i bez štěkání. Pes utrhl raněnému kus uniformy a donesl ji svému psovodovi. Ten zorganizoval záchranu zraněného a pes s pachovou stopou ho uměl znovu spolehlivě najít. Psi nosili i lékárničky. Vojáci se mnohdy museli ošetřit sami. Sloužili i jako poslední útěcha. Našli zraněného a zůstali s ním dokud nezemřel. Hledali živé mezi mrtvolami. Psi se vysílali v noci, když palba utichla. Zachránili tisíce životů.
Sanitární psi měli za úkol vyhledávat raněné. V zákopové válce jich bylo hodně zapotřebí. Němci měli v roce 1914 570 sanitárních psů, o 4 roky později jich měli už 7000. Psovi byla na krk připevněna tzv. „nálezka“, která pro něj byla signálem, aby našel raněné a upozornil na něj. Sanitárními psy byly hlavně feny, pro svou klidnější povahu. Pes měl na sobě látku s červeným křížem.
Tažní psi se používali k tahání těžkých kulometů nebo muničních vozíků, dopravu proviantu i střeliva do zákopů. Využívali se hlavně bernardýni nebo rotvajleři.
Psi rovněž působili na vojáky terapeuticky jako maskoti. Na uklidnění nervů posílal Červený kříž cigarety, které psi roznášeli. Na zádech nosili balíčky s cigaretami a běhali po zákopech. Na to se nejvíce hodila malá plemena jako teriéři. Ti měli ještě jedno plus, lovili totiž všudypřítomné krysy, které se hojně vyskytovali v zákopech.
V 1. světové válce se používaly bojové plyny. Proto byli psi naučeni na nošení plynových masek. Chránit psy před bojovými plyny bylo mnohem těžší než lidi. Pes nemá potní žlázy a používá sliny k regulaci tělesné teploty. Masky musely být přizpůsobeny, aby pes mohl otevřít tlamu. Na masce byly tzv. zorníky, které chránily oči psa. Maska vedla ke krku a obsahovala filtr. Francouzská maska sahala až k hrudi a upevňovala se za předníma nohama. Německá maska měla ještě kapsy na uši. Všechny masky se používaly na bázi vlhkého filtru. Před yperitem chránila psy ochranná pláštěnka.
Pro psy byla zřízena speciální veterinární služba, dokonce postaven speciální lazaret. Vojáci obou stran věděli jak jsou psi neocenitelní pomocníci a co všechno dokážou.
Americký psí hrdina 1. světové války se jmenoval STUBBY. Jeho majitel desátník Robert Conroy ho našel na ulici. Stubby absolvoval dokonce vojenský výcvik u 102. pěšího pluku 26. yankee divize. Kromě základních povelů ho naučili několik vojenských, uměl dokonce i salutovat. Pravou packu si přiložil k pravému obočí. Conroy si ho sebou vzal i na frontu, kde si ho oblíbili i ostatní vojáci. Stubby měl výborný čich a sluch a díky tomu zachránil nejednou vojákům život. Svištící granáty slyšel mnohem dříve než lidé. Rychle utíkal do bezpečí a vojáci se ho naučili následovat a proto přežili. Díky svému čichu Stubby dokázal velice brzy ucítit bojový plyn a vojáky před ním varovat. Včas upozorňoval i na nepřátele a neváhal proti nim i zaútočit. Dokázal skvěle lokalizovat zraněné vojáky mezi zákopy a hlasitě štěkal než přišla pomoc.
Najednou se Stubby přitiskl k zemi a dal si packy přes uši. Stalo se to několik sekund před tím, než se kousek od nich ozvala ohlušující exploze, která je srazila k zemi. Stubby věděl, že střela přilétá a že dopadne blízko nich. Od té doby se vojáci snažili držet poblíž. Stal se skvělým výstražným systémem. Dokázal také rozlišit přítele od nepřítele. Jednou brzo ráno probudil vojáky v zákopech strašlivým kvílením. Kousek od okraje zákopu ležel německý voják, Stubby stal nad ním, zuby hluboko v jeho zádech. Zůstal tak dokud se o narušitele nepostaral spojenecký voják. Za tento neuvěřitelný čin byl vyznamenán hodností seržanta a stal se prvním psem, který obdržel vojenskou hodnost v USA. Stubby měl rovněž vynikající čich pro útoky bojovým plynem. Jen několik jedinců dokázalo rozlišit nad zemí se převalující ranní mlhu od nízké stěny jedovatého chemického mraku dokud se nepřiblížil až k zákopům, ale to už bylo pozdě. Stubby najednou zdvihl čumák, vystrčil hlavu nahoru a dozadu jak jen to šlo a pak začal zuřivě štěkat a běhat kolem svého páníčka Conroye tak rychle jak jen dovedl. Pak se zahrabal do zásob nebo do šatů nebo čehokoliv jiného a vyčuhoval mu jen ocas. Poprvé nikdo nevěděl co to Stubby dělá. Ale po první zkušenosti už nikdo nepochyboval. Jednou Stubby takové štěstí neměl. Náboj s plynem dopadl blízko a plyn zahalil Stubbyho dřív než stačil utéct. Conroy se psem v náručí běžel ihned k doktorovi. Stubby několik dní ležel bez pohnutí. Věnovali mu stejnou péči jako každému vojákovi. Neštěkal, nekňučel jen netečně ležel a občas zvracel. Téměř po týdnu začal jevit mírný zájem o okolí.. Několikrát ho přenesli do centra pro raněné, kde mu věnovali stejnou péči jako ostatním vojákům. Měl štěstí, přežil. Vyvinula se u něj extrémní citlivost na bojové plyny. Vždy když je ucítil, okamžitě vzbudil hlasitým štěkotem vojáky. Stal se tak doslova zvířecím specialistou na ochranu vojáků před účinky bojových plynů, před nimiž vždy své lidské spolubojovníky varoval. Mnoho z nich mu tak vděčí za své životy. Jeho služby byly na bitevním poli a v zákopech neocenitelné. Stal se slavným. Celkem absolvoval 17 bitev. Byl znám v celém pluku. Jmenovali ho maskotem 26. „Yankee“ divize.
Po válce se Stubby vrátil se svým pánem Conroyem do USA. Byl představen prezidentu W. Wilsonovi a při obřadu krátce na to, obdržel medaili od generála Pershinga, vrchního velitele amerických sil v Evropě. Byl představen také pozdějším dvěma prezidentům – v roce 1921 W. Hardingovi a o 3 roky později C. Collidgovi. Stal se čestným členem Americké legie, Červeného kříže a YMCY. Drží rekord v množství ocenění obdržených za odvahu ve službě. Stal se nejvíce vyznamenaný a oceňovaný pes v dějinách USA.
O tom, že byl Stubby vážený a ctěný člen Amerických expedičních sil skvěle svědčí tato historka, která se stala v luxusním hotelu v New Yorku, kde se uskutečnilo setkání vysloužilých vojáků z 1. světové války. Recepční vyhlížel příjezd důstojníků pozvaných na setkání. Jediného koho však viděl přicházet byl starší, poněkud vystrašený bulteriér. Pes měl na sobě malý kožený kabátek posetý medailemi a další medaile mu hrdě visela kolem krku. Přišel s ním muž, který měl na sobě rovněž válečné medaile. Recepční pobouřeně oběhl svůj pultík a zastavil bývalého vojáka a jeho psa. „Sem psi nesmějí, v tomhle hotelu je vstup psům zakázán!“ „Pes?“ odsekl desátník Conroy. „Ale tohle není pes. Tohle je válečný hrdina!“
Stubby skonal poklidně ve spánku v roce 1926. V New York Times mu vyšel půlstránkový nekrolog.
