Článek
Vánoce patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Připomínají biblický příběh o zrození Spasitele Ježíše Krista. Jejich vznik má dlouhý historický vývoj a je spojen se změnami v náboženství, kultuře i společnosti.
Slovo Vánoce pochází ze staroněmeckého wähnachten (dnes Weihnachten), znamená světit noc nebo-li posvátné noci.
V prvních stoletích po Kristu křesťané Vánoce neslavili. Větší význam pro ně mělo Kristovo vzkříšení, než jeho narození. Soustředili se především na víru ve spásu. Datum Ježíšova narození nebylo známé, ani se nepovažovalo za důležité. Z evangelií nevyčteme den Kristova narození, jen to, že se narodil v noci. Podnět k oslavě Kristových narozenin vyšel pravděpodobně z pohanských zvyklostí. Řečtí gnostikové jej spojili se starověkými mystérii.
Téměř ve všech kulturách světa existují svátky, které se vztahují ke světlu. Nejčastěji se slaví v době, kdy jsou dny nejkratší - kolem zimního slunovratu. Světlo bylo odedávna symbolem života, bezpečí a naděje. Slunce bylo zdrojem tepla a života a zárukou úrody a přežití. Když se dny v zimě zkracovaly, lidé zapalovali ohně, slavili návrat světla a doufali v nový začátek. Světlo znamenalo život, vítězství nad temnotou. V Římě se v této době slavily Saturnálie (počátek slavení asi 5. století př. Kr.), nejoblíbenější a nejvýznamnější svátky. Konaly se na počest boha Saturna, ochránce zemědělství a úrody a bájného období blahobytu a rovnosti. Původně se slavily 17. prosince, později v období císařství se délka svátku prodloužila až na 7 dní - obvykle do 23. prosince. Římané věřili, že za Saturnovy vlády si byli všichni lidé rovni, neexistovalo otroctví ani chudoba. Saturnálie tuto ideu symbolicky obnovovaly. Saturnálie znamenaly dočasné zrušení společenských rolí - otroci dostávali volno, směli mluvit otevřeně ke svým pánům, páni je obsluhovali při hostinách. Smyslem bylo rituální převrácení řádu, které mělo obnovit rovnováhu ve společnosti. Lidé hodovali, pili víno, pořádali hry , navštěvovali rodinu a přátele a obdarovávali se drobnými dárky. Křesťané se právě k této staré symbolice připojili, aby jí dali nový náboženský význam. Křesťanství se snažilo tyto pohanské prvky překrýt, ale řada zvyků přesto přežila. Církev stanovila svátek Narození Páně na 25. prosinec a představila svůj obraz Vánoc: dítě v jesličkách a jeho matku, kteří jsou opěvováni, váženi a uctíváni. Od 4. století se tento svátek šířil z Říma po celém křesťanském světě.
První zmínka o slavení Vánoc pochází z roku 336 z Říma. Tehdy byl 25. prosinec určen jako den narození Krista. Svátek Narození Páně se prosazoval dlouhou dobu. Období kolem 21.- 23.12 se považovalo za magické, kdy slunce „umíralo“ a poté se znovu „narodilo“. Tyto tradice byly úzce spojeny s uctíváním přírody a rodinných hodnot. Germané a Vikingové slavili v tomto čase svátek Yule. Důležitou roli v něm hrál oheň. Zapalovali velké poleno, které mělo ochránit dům a přivolat více slunce. Slované zase zapalovali ohně a pořádali magické obchůzky v maskách po vesnici. Nejprve se církev snažila pohanské svátky zrušit. Byly však mezi lidem příliš zakořeněny. Církev se proto rozhodla tyto oslavy zimního slunovratu překrýt. Využila oblibu tohoto období mezi lidmi pro šíření své víry a filozofie. Oslavy narození Ježíše Krista a Vánočních svátků soustředila právě do oslav zimního slunovratu. Když však křesťanství proniklo do Říma, dostalo se do přímého konfliktu s pohanským kultem narození nepřemožitelného Slunce ( dies natalis Solis invicti - narozeniny nepokořitelného Slunce) slunečního božstva, jehož svátek se slavil právě 25. prosince, v době zimního slunovratu. Za vlády císaře Aurelia (270-274 n.l.) se stal oficiálním státním náboženským svátkem v Římě. Křesťané spojili tento den svátku s narozením Ježíše, kterého začali označovat jako světlo světa. Jeho narození přináší naději a spasení. Křesťanské Vánoce nejsou oslavou přírody, ale příchodu Boha mezi lidi. Církev spojila křesťanskou víru s tradicí světla.
Základem křesťanských Vánoc je tedy biblický příběh o zrození Spasitele Ježíše Krista. Církev ho napojila na pohanské mýty, představy, kulty a obyčeje. Časově spojila zrození božského dítěte s mýtem zimního slunovratu o věčném vítězství života nad smrtí a světla nad tmou. Mýtus o božském dítěti, o panenské matce a nadpřirozeném zrození vychází ze starých orientálních kultur.
V průběhu 4. století se v Římské říši ujal zvyk připomínat si narození Ježíše Krista, na Vánoce 25. prosince. Proč právě 25. prosince? Hypotéz je mnoho. Např. ranní křesťanští myslitelé jej odvozovali od předpokládaného data početí, které přiřadili k svátku Zvěstování Panny Marie, během jarní rovnodennosti, tedy 9 měsíců před Vánoci. Tuhle myšlenku obhajoval i sv. Augustin, podle kterého se Ježíš narodil v nejkratší den v roce. Mínil tím zimní slunovrat, který v římském kalendáři připadal na 25. prosince. V západním křesťanství se oslava Vánoc stala součástí liturgie až v 7. století, východní církev ji slavila již od 4. století. Zvyk slavení Vánoc je v Konstantinopoli zaveden roku 379. Římský církevní otec Hippolytus (2. stol. n.l.) označuje jako možné datum narození Krista 25. prosinec. To označuje i římský historik Sextus Iulius Africanus ve svém díle Chronographiae. (221 n.l.) Lyonský biskup Irenej z Lyonu (2. stol. n.l.), nejvýznamnější křesťanský teolog 2.století, vypočítal datum narození Krista podle data početí. Oslava početí, známá jako Zvěstování Panny Marie je spojena s oslavou jarní rovnodennosti. Když připočetl 9 měsíců, tak se narození Krista shoduje s oslavou zimního slunovratu. V době zimního slunovratu slavili Římané svátek Světla - dies Natalis Solis Invicti. Je možné, že prvotní křesťané považovali sváteční termín za vhodný k vlastním oslavám. Prvním písemným pramenem, který dosvědčuje přímo slavení Vánoc je dílo římského kronikáře Filocala - Chronograf z roku 354. Jedná se o iluminovaný rukopis - ilustrovaný kalendář sestavený v Římě. Obsahuje seznam výročních dnů a seznam římských biskupů. Je to první písemný doklad o slavení narozenin Krista, právě 25. prosince. Ovšem v Byzanci, ve východořímské říši slavili první křesťané narození Krista jako součást Zjevení Páně, tedy 6. ledna.
V raném středověku, byl nejvýznamnějším svátkem Epifanie - Zjevení Páně, který se slavil 6. ledna. Velmi, velmi postupně nabývalo slavení Vánoc na významnosti. Vánoce se postupně staly nejen církevními, ale i lidovými svátky. Nejprve začala příprava na Vánoce - to je 40 dní před Vánoci - „40 dní svatého Martina“, které začínalo 11. listopadu svátkem sv. Martina z Tours, nyní označované jako Advent. Z římského slova adventus = očekávání. Očekávání narození Spasitele. Skončily rolnické práce, nastává doba zimního klidu. Tuto dobu stanovila církev jako předvánoční období. Postupně se ustálilo na 4 týdnech před Vánoci. Lidé žili v očekávání příchodu Ježíše Krista. Byla to doba půstu, nekonaly se zábavy ani pohřby. Postupně se jako vánoční období, doba Vánoc ustálilo v liturgickém kalendáři 12 vánočních, svatých dnů - od 25. prosince do 6. ledna. Význam Štědrého dne, 24. prosince, se hodně zvýšil po korunovaci Karla Velikého císařem, právě 24. prosince roku 800. Třeba i Vilém Dobyvatel se nechal korunovat anglickým králem právě 24. prosince, na Štědrý den roku 1066.
Podobu Vánoc výrazně ovlivnil František z Assisi, který roku 1223 v obci Greccio ve střední Itálii slavil vánoční mši před inscenací jesliček s živými lidmi a zvířaty. Tím založil tradici organizování „betlémů“. Tyto scénky měly umožnit lidem lépe si představit biblický příběh.
Jak vypadaly středověké Vánoce v Českém království?
Dodržoval se půst. V předvečer Vánoc se lidé postili až „do první hvězdy“, tedy do doby než vyšla na nebi první hvězda. Půstem se věřící očisťovali od hříchu i špatných pocitů. Rovněž v předvečer Narození Páně, chodili kněží a žáci a kalendovali, čili koledovali po domech svých věřících. Domy se zdobily chvojím jehličnanů a jmelím. To mělo ochránit před zlými duchy a nemocemi. Na podlahu lidé dávali slámu, aby připomínala narození Ježíše ve chlévě. S oslavou Vánoc se pojilo mnoho lidových zvyků. Jan z Holešova, učený benediktinský mnich, ve svém díle Pojednání o Štědrém večeru ( asi kolem roku 1400 ) vyjmenovává hlavních 7 středověkých lidových zvyků - zvyk bdění (vigilie - příprava na významný svátek bděním v noci při modlitbách, lidově půlnoční mše ) a půstu do první hvězdy, dále pohoštění a almužny pro chudé, vzájemné obdarovávaní, pečení pletenců z bílého chleba ( vyvinula se vánočka), krájení ovoce (jablíčka), obcházení s koledou, stlaní slámy na podlahu ( připomínka narození Krista ve chlévě ). Ze středověku je také znám vánoční zvyk obdarovávat druhé. Lidé byli štědří k sobě navzájem, ale i k hospodářským zvířatům (dostali více krmiva) a náhodným pocestným.
Na Štědrý večer se chystala slavnostní večeře, která ukončovala období půstu. Na čistý stůl se prostřelo bílé plátno. Věřící připravovali nekvašené pečivo z bílé mouky ( chléb a koláče, později se vyvinula vánočka) jako symbol radosti z narození Krista v Betlémě. Toto pečivo se položilo doprostřed stolu. Ukrojit si mohl každý do sytosti, vítáni u stolu byli i náhodní kolemjdoucí. Na svátečně prostřeném stole jste našli vše co se podařilo vypěstovat a co se v daném roce urodilo. Jako první chod se podávaly oplatky oslazené medem, ale také na slano s česnekem, s bylinkami, šípky. Česnekem se ochucovaly i další pokrmy, protože byl považován za mocnou a ochranou posilňující bylinu. Druhým chodem byla polévka, často s houbami. Na svátečním stole nesměl chybět houbový kuba, připravovaný z krup a hub. Ten byl typickým středověkým štědrovečerním pokrmem. K sváteční večeři se rovněž podávala krupičná, hrachová nebo prosná kaše. Hrachová kaše přestavovala symbol hojnosti. Součástí večeře bylo vařené či sušené ovoce a z něj připravované omáčky. Večeře se zapíjela hutným pivem, nechyběla ani medovina. Štědrovečerní večeře se zahajovala a končila modlitbou, při níž se vzpomínalo na zemřelé členy rodiny. Vyvrcholením Štědrého dne se stala půlnoční mše. Po ní se lidé často scházeli, zpívali koledy a sdíleli jídlo.
Středověké Vánoce ještě kombinovaly náboženské i lidové prvky, ovlivněné církví i pohanskými tradicemi a obyčeji. Lidé vnímali vánoční čas jako magické období. Vánoční čas od Štědrého dne 24.12. do 6. ledna Tří králů označovali jako svaté dny. Tedy dny odpočinku, oslav, modliteb a lidové zábavy.
Pro obyčejné lidi představovaly Vánoce čas pro oslavu a zábavu. Po slavnostní večeři se ještě v ranném středověku udržela i pohanská oslava a zábava. Lidé pořádali vánoční hostiny. Hrály se karty, zpívalo se, tančilo se, alkohol tekl proudem. Proti tomuto způsobu oslavy Vánoc hodně brojili kněží. Podle křesťanské tradice se po večeři zpívaly koledy, ( náboženské písně, které se zpívaly na ulicích i v kostelích ) hrály se společenské hry a navštěvovala bohoslužba. Vyvrcholením Štědrého dne se stala půlnoční mše. Křesťanství přineslo vánoční klid, mír a pohodu. Tento způsob oslavy Vánoc časem převládl a pohanská zábava zcela vymizela.
Křesťanství nezrušilo staré svátky, ale přetvořilo je. Církev spojila narození Spasitele s pohanskými oslavami zimního slunovratu. Světlo je univerzální symbol naděje. Lidé přestali uctívat slunce a začali uctívat Krista, který byl chápán jako „světlo světa“. Křesťanské Vánoce oslavují Krista jako Boží světlo, svátky světla oslavují návrat slunce a života. Spojuje je myšlenka, že světlo vždy přemůže temnotu. Oheň, který dřív sloužil k zahánění zlých sil, se stal symbolem Ježíše Krista. Dary, které byly původně obětmi bohům, se změnily na obdarovávání bližních z lásky, tak jako Tři králové přinesli dary Ježíši. Z magických obchůzek po vesnici se stalo koledovaní - zpívání o narození Krista. Staré zvyky dostaly nový význam a vznikl svátek, který v sobě spojuje tradice minulosti s křesťanskou vírou. Vánoce se staly symbolem naděje, světla a nového života.
Zdroje:
Václav Frolec: Vánoce v české kultuře. Praha 1989.
Jitka Pastyříková: Vánoce: historie, zvyky, tradice. Praha 2025
Slávka Kopecká: České Vánoce. Praha 2020.
