Článek
Lidi se rodí a lidi umírají, je to běžný kolotoč života. Na této větě nikdo nevidí nic zvláštního. Na příchod miminka do rodiny se většina lidí těší, všichni se na to připravují, je to radostná událost. Ale jak je to s koncem života?
Z mé zkušenosti, pokud se pacient dostane do nemocnice v terminálním stádiu onemocnění, rodina má pocit „úlevy“. Předpokládá se, že se pacient po léčbě znovu vzchopí a bude fungovat jako předtím. Bohužel ne vždy tomu tak je. Pokud vše nasvědčuje tomu, že se život blíží ke konci, rodina má strach vidět trpícího a umírajícího člověka přes svým skonem.
Pacient tedy leží na posteli, doufám, že většinou dostává adekvátní terapii aby netrpěl více než je třeba- tzn. léky na bolesti a proti dechovému diskomfortu a probíhá ošetřovatelská péče ve smyslu dodržování hygieny, prevence proleženin atd.
Jenže, kde je zachovaná důstojnost pacienta? Je v cizím prostředí, sám někde na pokoji, dochází k němu cizí lidé a on sám čeká na smrt… Děsivá představa, ale bohužel realita všedních dní. A jeho blízcí se pacienta bojí vidět, aby ten obrázek neměli před očima do konce života.
Nikoho za nic neodsuzuji, ale co když ten pacient lidský kontakt svých blízkých potřebuje? Kdo mu dá možnost se naposledy rozloučit? Proč mu tuhle poslední možnost odepíráme? Pro naše pohodlí a smysl pro krásu a estetičnost? Vnitřně v sobě vnímám, že poslední rozloučení svým blízkým dlužíme a je to poslední a zároveň největší dar, který můžeme pacientovi dát na konečnou cestu životem. Přeci se lépe musí umírat s pocitem, že mě někdo má rád, než s pocitem, že nikomu nestojím ani za stisknutí a pohlazení ruky.
Je to volba každého z nás, jak se ke smrti postavíme, jen mějme na paměti, že jednou umřeme všichni a je jen otázka, jakým způsobem…
