Článek
Pracuji v jedné nejmenované ambulanci a nejčastěji co slýchávám od pacientů- MÁM BOLESTI.
Bolest je subjektivní pocit, nemůžeme ji změřit, zvážit, ohmatat si ji a říct ano, máte pravdu, anebo ne - vymýšlíte si a ven odsud. Musíme v tomto pacientovi věřit, ať má výsledky všech různých vyšetření jakékoli.
Každý z nás se z bolestí v životě nejspíše už setkal, teď je jen otázka, jak na bolesti kdo reaguje.
Někdo má tolik aktivit, že na bolesti prostě zapomene a řekne si, bolesti nemám a nebudu to řešit a pravdou je, že v tomto případě negativní postoj je vlastně pozitivní přístup.
Jiný zkouší cvičit, hubnout, akupunkturu atd, meze se nekladou, ale k lékům se neuchýlí.
A ta největší skupina pacientů prostě bolesti má a doktore starej se. Představa je taková, dáme jeden prášek a bude mi dobře.
V případě chronických potíží bohužel toto pravidlo absolutně neplatí. Jedna tabletka většinou nevyřeší vůbec nic. Začíná to velmi pozvolna- lékař předepíše tabletky, vemte si je jednou až třikrát denně, uvidíte jak to zabere a když tak se ozvěte.
Pacient se zpravidla ozve velmi rychle a brzo- to nezabírá, bolí to stále. A co udělá lékař- přidá něco do kombinace. A co udělá pacient- ztratí k lékaři důvěru a jde jinam, protože tady má pacient pocit, že se mu nepomohlo.
Jiný lékař řekne, tohle na bolesti je moc silný, to si zničíte žaludek, játra, ledviny… a dá pacientovi na bolesti téměř placebo. Pacient tedy zničený a otrávený svoji bolestí se vrátí k původnímu lékaři a brečí, co má dělat, nemůže s tím dále žít. Ošetřující lékař pacienta je teď v pasti- chce mu pomoc, ale musí sáhnout po silnějších analgeticích. Už jsme na předstupni opiátů.
S tím pacient chvíli vydrží, ale tělo si i na tato na analgetika rychle zvykne a přestanou zabírat.
Dochází tedy znovu k setkání lékaře a pacienta. Lékař sám si sype popel na hlavu a přizná, že neví, co s pacientem má dál dělat. Pacient pláče, chce pomoc. Lékař nabízí řešení- běžte do ambulance bolesti, tam na pacienta čekají opiáty.
Uteče nějaká doba a pacienta máte v ambulanci zpátky. Sice s bolestmi, ale „sjetého jak zákon káže“ a tak už jsou mu bolesti stejně asi jedno. A nízké dávky opiátů najednou nezabírají, ale pořád je velký prostor pro navýšení dávky.. Strop kam až zajít pro lékaře v podstatě není (viz popisy opiátů v SPC)..
A jaké opiáty se předepisují nejčastěji? No přeci fentanyl, což je daleko silnější opiát než morfin.
Kolečko se uzavírá, pacient je stále v bolestech a stále nespokojen, nicméně stal se z něj „feťák“, ačkoli cesta do pekla byla dlážděna dobrými úmysly.
Tyto případy pacientů nejsou ojedinělé a nastává v naší společnosti obrovský problém, před kterým se zatím zavírají oči.
Zkusme si prosím položit otázku, jestli chceme takhle žít a zda se to dá změnit. Více než polovina obyvatel této republiky má nadváhu či obezitu, nulový pohyb, sedavý způsob života atd.
Filozofická otázka zní jsme sami se sebou spokojeni a nebo to chceme jinak? Je to na každém z nás, jak si s tím poradíme.
Jen si prosím občas vzpomeňte, jak dalekosáhlé můžou být důsledky a to přeci nikdo z nás nechce.
A lékaři pacientům napíšou na recept v podstatě co chtějí, protože doktor je hodný, když je pacient spokojený a ano přiznávám to- i lékař chce mít občas od pacientů klid a ne dokola řešit jejich ne vždy dobře řešitelné bolístky.
