Článek
V rámci mé puberty a pozdního dospívání při řešení běžných denních radostí a starostí vždy mezi prvními otázkami od mojí matky vždy padl dotaz typu „a nejsi těhotná?“ No, to by moji rodiče do přibližně 30 let mého věku nerozdýchali. Neustále mi zvonilo v uších, že jsem mladá, mám celý život před sebou, mám se vzdělávat, poznávat, cestovat, přátelit se, budovat svoji profesi a postavení ve společnosti. Partner, který by mi pomohl k oplození mých vajíček, byl v tomto případě úhlavním nepřítelem číslo 1. Zničilo by mi to celý život, chlapi jsou přeci nespolehliví, zůstane mi děcko na krku a školu nedokončím. Vlastně v této etapě života jsem neustále řešila, zda již přišla menstruace, zda mi nedojde hormonální antikoncepce, zda můj gynekolog nepůjde do důchodu atd. De facto v podání mých rodičů a přátel vlastně dítě znamenalo noční můru. Na tenhle status jsem si zvykla, o dítě jsem neusilovala a budovala jsem si tu kariéru a domácí zázemí. A vlastně mi to vše vyšlo.
Jenže po třicítce přišel zlom. Všechno už vlastně mám a o chlapa nestojím. Jsem soběstačná, stojím pevně nohama na zemi, mám pěkné bydlení, slušnou práci a postavení, dlouholeté, věrné a spolehlivé přátele. A ten chlap by byl nyní jako vetřelec. Zvykla jsem si na svoji volnost, svobodu, můžu si jít kdy chci, kam chci, s kým chci a užívat si, protože už mám peníze, co mi v mých studentských letech dost chyběly. A ten chlap je nyní pro mě závazek navíc. Je to asi nešetrně sděleno, ale já to tak vnitřně vnímám.
Do 35 let věku jsem si řekla dobře, dám tomu volný průchod. Jenže začali se ke mně stahovat „příživníci“, tzn. pánové, kteří mají pocit, že mám dobrý plat a postavení, můžu je tedy živit, oni se mi na oplátku budou roztahovat v mém nitru a ničit to moje krásné obydlí, občas mi v něčem zalžou, občas si zahrajou na Don Chuana s jinou dámou a to dítě vlastně bude pojistka našeho vztahu, aby mnou zajištěný komfort pánovi vydržel na dlouhou dobu. A stojím já o takový vztah? Pochopitelně, že ne. Jenže to je realita dnešních dní a obávám se, že spousty žen by mi bohužel daly za pravdu.
Z druhé strany od mého nejbližšího okolí věčně slýchávám: „A kdy budeš mít ženicha? A co děti? Nepřemýšlela jsi o nich?“ V jejich očích si připadám méněcenná. Nicméně ať mě všichni pozabíjejí, ale nepřemýšlela jsem ani o ženichovi, ani o dítěti. Po dlouhých letech studií nemám zájem prát chlapovi trencle, které zůstanou od smradu viset v koutě, nechci mu otvírat pivo k fotbalu, nechci řešit, že každý den vykouří krabičku cigaret a pak mi dá „popelníkovou pusu“ a já mu ve finále po celém náročném dnu v práci můžu večer předvádět „romanticky dojatou s prominutím matraci“. A když se nám po mnoha pokusech povede konečně vytoužené baby, tak při mé smůle budu celé noci vzhůru, protože mimino si bude posilovat své hlasivky 24 hodin denně 7 dní v týdnu, prostě bez ustání. Manžel na mě bude křičet, proč dítě pořád řve a já v rámci „odpočinku“ budu vařit guláš se šesti a v mezidobí budu řešit, že se naše dítě dvacetkrát za den vyměšuje a občas si i ublinkne. Prohodím to vysáváním a vytíráním bytu a ve finále se manžel zeptá, co jsem celý den dělala, že je tu bordel. Je mi to líto, ale za tenhle scénář svoji svobodu a volnost vyměnit nechci. Je to můj názor a nikomu ho nevnucuji. Jen vysvětluji zkušeným a odhodlaným matkám, že může být i jiný pohled na svět.
