Článek
Pokud mě paměť neklame, již ve školce si kluci hráli s panenkami a holky s autíčky, nic neobvyklého, děti jsou zkoumavé. V pozdějších letech holky před barákem běhaly s fotbalovým míčem a kluci si doma lakovali nehty a zkoušeli na holé hrudníky dívčí podprsenky a měli z toho obr „bžundu“. Ani toto mi nepřišlo nenormální. Je to jen projev zvídavosti.
Jenže co se stane, když se to vymkne kontrole? Pak přijde dejme tomu osmnáctiletý puberťák na to, že vlastně není kluk, ale je to holka, protože přeci nosí ty máminy podpatky, vaří s mámou ty obědy a holky se mu moc nelíbí. Puberťačka přijde na to, že je drsná, když přeci opravovala s kámošem ten náklaďák, je sprostá jak dlaždič, nahazovala stěnu na zahradě, apod.
Někdy to zůstane jen u stížností na celý nespravedlivý svět, jindy se rozjede neskutečné kolečko. Nejprve jen to sdělení, že vlastně muž není mužem a žena není ženou. Velké dilema, jak toto sdělit rodině. Nastane období, kdy rodina svého potomka buď podpoří, nebo naopak odmítne. Obě dvě reakce jsou přirozené.
Pak se u člověka, který v životě vlastně neví, co sám se sebou, protože se zatím neuměl do té doby do společnosti zařadit, rozjede bludný kruh. Psycholog, psychiatr, sexuolog, hormonální terapie, opakovaně operace, opakovaně návštěvy různých lékařských specializací, opakovaně stavy zklamání a nespokojenosti s výhledem na lepší zítřky a po několika letech se dojde k „vytouženému cíli“. Je ze mě konečně muž, je ze mě konečně žena. Předtím jsem byl/a vlastně nic, teď už něco znamenám.
Jenže pak přijde tvrdý náraz reality. Přeměnění lidé, přestanou mít před sebou cíl, ten už se splnil a teď už nikoho nezajímají. To, že mají přetvořené tělo, je nejspíše každému jedno. Z dálky sice vnímají ty pochlebky, proč má člověk, který má rovnou, vysokou a chlapskou postavu bez boků, na hrudníku vymodelované čtyřky prsa, je to pozoruhodné, na tato prsa se okolí otočí, ale to je asi vše. Předělaná dáma má najednou močit před chlapy do mušle a vystrčit ho veřejně, na což nejspíše v roli ženy také nebyla příliš zvyklá. Najednou tito lidé nevědí svoji sexuální orientaci, jestli jsou homosexuálové nebo heterosexuálové, každopádně partnerský vztah k tomuto tématu přinese časté diskuze. Zkuste si představit, že půjdete na seznamku v mém případě s mužem a on vám poví „před dvěma roky jsem byla Denisa a teď jsem Denis“. Moje odpověď by nejspíše zněla „před dvěma roky jsem byla Petra a teď jsem Petra“. A po velmi rychlém rande by mě nejspíše Denis už nikdy neviděl. Bála bych se, že budu celý zbytek života řešit jen jeho - jeho proměnu, jeho život, jeho věčnou nespokojenost se vším, v podstatě jeho egocentrismus, na moji osobu by již nezbyl prostor. O dětech v tomto případě ani nemluvě, toto téma by se dalo rozebírat do nekonečna.
Co se zaměstnání týče, pokud o vaší gender přeměně neřeknete při pohovoru a váš zaměstnavatel se to dozví (věřte mi, lidi jsou drbny, dozví se to), poté to bude od vás brát jako zradu a neupřímnost. Pokud to sdělíte při pohovoru rovnou, už od začátku jste svoje šance na nové zaměstnání snížili na minimum. Stačí pak jen dotaz typu „a budete zaměstnán jako muž a nebo jako žena“? A co máte v občance? Atd…
Z mé zkušenosti lidé po přeměnách bývají velmi depresivní, s životem nespokojení a pořád dokola opakují to, co bylo před přeměnou, co je k tomu vedlo a co je po přeměně. Pořád se před světem obhajují, proč do přeměny šli. Neumějí si najít jiné téma k hovoru, protože jsou sami svoji osobou „přeplněni“.
Rozumím tomu, že v tomhle státě máme svobodu a každý si může „dělat co chce“, ale proč máme z peněz všech zdravotních poplatníků tohle dotovat? Proč já mám podporovat osobnosti nevyrovnané se svým životem, kdy výsledek kvality následujícího života je i po všech zákrocích nejistý. Zkuste se někde zeptat, kolik stojí jedna lékařská či psychologická konzultace - to je v řádu stovek až tisíců korun a těch konzultací je mraky. Dále se zkuste zeptat, na jaké finance vyjdou opakované předoperační přípravy, nemocniční péče, samotné operace, pooperační péče, ambulantní kontroly atd. A ve finále vidíte depresivní hromádku neštěstí, která neví co se sebou, protože často nemá partnera, má potíže se zaměstnáním a je z velké většiny závislá na finanční podpoře našeho státu. Jenže návratu zpět není..
Rozumím tomu, že jsou lidé, které se ve svojí tělesné schránce nemusí cítit dobře. Ale jsem toho názoru, že by si veškerou zdravotní péči měli hradit sami a že by na to neměli doplácet zdravě sebevědomí jedinci, kteří se zařadili do společnosti a sami sebe si váží.
