Článek
Když se řekne „čecháček“, málokdo zareaguje neutrálně. Pro někoho je to posměšná nálepka maloměšťáka, pro jiného bolestivé zrcadlo národní mentality. Pojem čecháčkovství se za posledních sto let pevně usadil v českém kulturním i společenském prostoru a pořád budí emoce.
Kdo to vlastně čecháček je? Odkud se vzal, proč nás pořád tak dráždí, a hlavně, co o nás samotných vypovídá?
Kde se vzal pojem „čecháček“?
Slovo čecháček je zdrobnělina, která zní skoro roztomile. Jenže její význam je všechno, jen ne lichotivý. Už v období první republiky se objevovalo jako označení pro příliš opatrného, uzavřeného a malého člověka. Skutečný náboj ale pojem získal hlavně během normalizace po roce 1968.
Tehdy se z čecháčka stal symbol člověka, který drží hubu a krok, zalézá do soukromí, pěstuje si chatu, a hlavně si nevšímá „velkých“ věcí kolem sebe. Svoboda, občanská angažovanost nebo odvaha? Ne, hlavně klid a vlastní pohodlí.
Typický čecháček? Možná ho znáte…
Čecháček je tak trochu všude, možná i v každém z nás. Pár typických rysů, které se s tímto pojmem pojí:
- Zavřený do svého světa: domov, zahrádka, televize, chata. Cizí věci? Radši neřešit.
- Závist jako národní sport: „Hlavně že sousedovi chcípla koza.“
- Pasivita: „Stejně se s tím nic dělat nedá.“
- Přizpůsobivost na hranici servility: přežít za každou cenu, hlavně nevyčnívat.
- Ironie místo akce: smích místo odvahy, cynismus místo postoje.
Tyto rysy nejsou jen výmyslem. Historie Čechů, okupace, komunismus, změny režimů formovala národní charakter do podoby, která někdy volí raději ticho než pravdu.
Přesto jsme ve světě slyšet
A právě proto je fascinující, že i v této atmosféře dokázali někteří Češi prorazit globálně. Ne tím, že by čecháčkovství popírali slovy ale činy. Vystoupili ze svého stínu, překonali svou dobu, prostředí i očekávání.
Antonín Dvořák
Skládal hudbu světové úrovně a přitom zůstal hluboce spojený s českým venkovem. Jeho Novosvětská symfonie dobyla Ameriku, aniž by ztratil českou duši.
Jaroslav Seifert
První a zatím jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu. I když byl často v opozici k režimu, neztratil civilní jazyk a lidskost – dvě vlastnosti typické i pro čecháčkovskou ironii, jen u něj s noblesou.
Václav Havel
Člověk, který znal českou malost i zbabělost, ale nehodlal se jim poddat. Dokázal ze sebe udělat symbol občanské odvahy a slušnosti nejen doma, ale i ve světě.
Madeleine Albrightová
Dcera českého diplomata, která emigrovala do USA a stala se první ministryní zahraničí USA. Nikdy nezapřela svůj původ a dokázala, že české kořeny neznamenají malost, pokud je člověk dokáže přetavit v sílu.
Jaromír Jágr, Emil Zátopek, Martina Navrátilová
Sportovci, kteří překonali domácí podmínky a svět jim tleskal. Ukázali, že tvrdá práce a osobní integrita mohou vyrůst i tam, kde by je čecháčkovství radši udupalo. I v současné době se mnohým čechům daří vice v zahraničí než doma.
Je to ještě popis reality, nebo jen urážka?
V dnešní době se pojem čecháček často používá jako zbraň. Typicky z městského, intelektuálního nebo liberálního prostředí, jako výsměch těm, kdo volí jinak, myslí jinak nebo žijí „obyčejně“. Jenže tím riskujeme, že se z kritiky stane povýšená karikatura. A ta nikoho nezmění, spíš jen rozděluje.
Není lepší ptát se po příčinách než po vinících?
Co s tím?
Místo smíchu a ukazování prstem se nabízí jiný přístup: sebereflexe. Jsme někdy malí? Možná ano. Ale není to důvod ke studu, spíš k přemýšlení. O tom, co znamená být občan, jakou chceme kulturu a jakou zemi.
Čecháčkovství není nutně jen špatné. Může to být výzva. Naučit se překonávat pohodlí, být otevřenější, angažovanější, méně cyničtí. A možná i velkorysejší k sobě i k ostatním.
Na závěr
Pojem čecháček zůstává. Ale jak s ním naložíme, je na nás. Buď ho budeme dál používat jako nálepku a posměšek, nebo jako zrcadlo, které nám pomáhá růst.
A kdo ví, možná to zrcadlo jednou ukáže úplně jiný obraz.
