Článek
Na generaci důchodců a tzv. Husákových dětí.
„Kdo nic nedělá, bydlí za hubičku“
Zatímco dnešní třicátníci a čtyřicátníci mají co dělat, aby vůbec dosáhli na hypotéku, generace narozená v 50. až 70. letech sedí ve státních bytech, které v 90. letech koupili za pár desítek tisíc. V mnoha případech mají více než jednu nemovitost, přičemž druhou, třetí nebo čtvrtou pronajímají za tržní ceny — bez jakéhokoliv závazku k re-investicím nebo solidaritě s mladšími. A když přijde řeč na zdanění těchto „pasivních aktiv a příjmů“, ozývá se křik o „nájezdu na důchodce“ a paradoxně nálepkování minulým režimem.
„Máme to vydřené!“
Tohle je nejčastější argument: „My jsme si to odmakali, vy byste všechno chtěli zadarmo!“ Jenže málokdy zazní, že byty nebyly získány na volném trhu, ale ve společnosti s jinými pravidly, kde stály zlomek dnešní ceny a byly přidělovány nikoli podle nabídky a poptávky, ale podle známostí, funkce nebo stranické příslušnosti. A dnes? Děti těchto lidí dědí byty, které bez jediného úsilí generují desítky tisíc měsíčně z pronájmu.
Nájemníci jako rukojmí
Trh s nemovitostmi a nájmy je díky tomu zcela rozvrácen. Byty jsou v rukou „malých investorů“, kteří je pronajímají za ceny vyšponované do absurdna. Nejde o žádné bohaté kapitalisty - často jde o „rentiéry“, kteří díky výhodám minulého režimu naskočili na investiční vlnu dřív, než trh vůbec vznikl.
Dnešní mladý pár nemá šanci konkurovat hotovostnímu nákupu od sedmdesátiletého investora s bytem „navíc“. Výsledkem je generační nerovnost, kterou málokdo politicky pojmenovává, protože důchodci = voliči.
Politici drží basu
Politická reprezentace se této vrstvy bojí. Proč? Protože důchodci chodí k volbám a tvoří stabilní voličské jádro. A tak se místo reformy zdanění nevyužívaných nemovitostí nebo podpory dostupného bydlení pro mladé mluví raději o „výstavbě“ — která končí často opět v rukou těch, co už mají „vyděláno“.
Je čas prolomit mlčení
Je čas říct nahlas to, o čem se šeptá v kavárnách i na realitních fórech: část českých důchodců a generace Husákových dětí není obětí systému, ale jeho tichým predátorem. Dokud se to nepřestane tvářit jako „odměna za celoživotní práci“ a nezačne se to pojmenovávat jako strukturální problém, mladá generace bude dál bydlet v podnájmu a porodnost bude klesat, zatímco jiní budou inkasovat z kapitálu, který nikdy nemuseli skutečně vybudovat.
Budoucnost? Pád z výsluní
Je tu však jeden aspekt, který se v debatě o bydlení často přehlíží: demografie. Populační křivka Česka míří dolů a mladých lidí je - a bude - méně. Generace, která dnes inkasuje z pronájmů, se tak může snadno dožít situace, kdy o její byty nebude zájem.
Zatímco dnes si mohou vybírat nájemníky a diktovat podmínky, za pár let může být realita opačná. Ve chvíli, kdy bude méně mladých lidí schopných (nebo ochotných) platit vysoké nájmy, začnou výnosy z nemovitostí klesat. A to dramaticky. Nevyužité nebo špatně udržované byty se stanou břemenem. Zisky z pasivního vlastnictví se i kvůli pravděpodobné daňové reformě změní v aktivní ztráty.
To, co se dnes jeví jako „pojištění na stáří“, se může v budoucnu ukázat jako neprodejná koule u nohy, zvlášť v menších městech nebo regionech, kde odliv mladých a úbytek populace udeří nejsilněji a kde je patrný již několik let.
Mladí rezignují na budování státu a péči o potřebné
Generační karma
Ironií osudu je, že právě ti, kdo dnes těží z výhod minulého systému, se mohou stát oběťmi struktur, které pomáhali konzervovat. Pokud mladá generace nebude mít kde a za co bydlet, nebude mít ani chuť či možnost starat se o stárnoucí populaci, která jí v tom nejzásadnějším - důstojném bydlení - nepodala pomocnou ruku.
Až trh přestane růst a nájmy začnou stagnovat, ukáže se, že nemovitostní bublina nechrání, ale pohlcuje. A tehdy už bude pozdě hledat solidaritu, kterou jsme jako společnost dávno ztratili.
