Článek
Etický kodex je prevít. Dřív stačilo desatero, ale nyní vás ani deset popsaných stránek nezbaví podezření, že jste mysleli opravdu na všechno. V ideálním světě bychom jej všichni nosili v sobě jako vyšší princip. V méně ideálním by byl výbavou alespoň státních úředníků sloužících veřejnému zájmu. V tom skutečném světě si jen ve jménu etického kodexu hrajeme se slovy.
Možná to znáte. Když si nejste úplně jistí, zda jste se rozhodli správně, opakujete si hlavní argument pořád dokola a snažíte se tak přesvědčit i sami sebe. Stejně působí vysvětlení Petra Mlsny ohledně oprávněnosti přijetí vstupenky na hokejový šampionát. V rozhovoru pro Český rozhlas Plus několikrát zopakoval, že se jednalo o pořadatelskou vstupenku, která není volně obchodovatelná, čímž nic neporušil, ničím se neprovinil. Je smutné slyšet toto vysvětlení od někoho, kdo stojí v čele Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS).
Pokud něco není veřejně obchodovatelného, neznamená to, že je to zdarma. Navíc nic jako vstupenka zdarma neexistuje. Vždy můžete určit její hodnotu. Například na základě místa, které vám přiděluje a ceny pro toto místo obvyklé. Pokud bychom přistoupili na argumentaci pana Mlsny, nedalo by se za nevhodný dar či úplatek považovat nic, co by původní majitel popsal jako movitou nebo nemovitou věc nikoliv určenou pro volný trh.
Etický kodex je dobrý sluha vně společnosti ale pro někoho, kdo se jím má řídit uvnitř, může být zlým pánem. Stačí ale nasadit kreativní myšlení a návod je naopak vykládán jako ukazatel k jeho nejbližší objížďce. Z daru je nedar (nebo společenská úsluha), ze střetu zájmu je upevňování nezávislosti, protože se setkáváte se všemi a ode všech přijímáte nedary. Možná by tuhle hru se slovy měl každý etický kodex také zakázat. Nebo nepovolovat. Nebo raději obojí.
