Pět důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když přijde ženské nic

Nedávno se mě jedna novinářka zeptala: „Čeho se ve vztahu bojíte nejvíce?“

„Ničeho,“ odpovídám.

Nechápala. „Nebojíte se ničeho?“

Opravil jsem ji: „Naopak! Nejvíce se bojím ničeho.“

Byl jsem rád, že ta žena neví, co je nic ve vztahu. Byl jsem rád, že ještě nepoznala tuto součást lidské karmy. Protože existují bolesti, které vás trápí. Ale pak také bolesti, které vás zničehonic změní. A právě to je nic.

Karma není nadpřirozeno. Karma je přirozený zákon příčiny a následku. Ilustruji to právě na nic.

První zákon karmy říká: „Co člověk nyní vysílá, to se mu později vrátí.“ Jinými slovy také: „Nemůže sklidit něco, co nezasel.“ Nemůžete sklidit ječmen, když jste zaseli žito.

Na nic je to vidět nejlépe. Nic je totiž lhostejnost.

Jak to znám? Protože jsem tu chybu také jako kluk udělal. Díky tomu vím, jak lehké je tuto chybu udělat a jak těžké, ba nemožné je napravit ji.

Budu konkrétní. Jako kluk jsem dlouhodobě lhal jedné dívce. Neptejte se mě proč. Proč lháři lžou, když vědí, že pravda může vyjít najevo a že potom zničí jejich důvěryhodnost? Proč lžou, když vědí, že stačí jedna jediná odhalená lež a protějšek jim už nemusí věřit? Proč lžou, když vědí, že stačí jedna jediná odhalená lež a zpochybněny budou okamžitě všechny dosavadní pravdy, které kdy vyslovili i které od této chvíle vysloví? Jak píšu ve svých knihách: Chceš-li, aby ti člověk věřil, nelži mu. A pokud mu lžeš, nediv se, že ti přestane věřit.

Já lhal jen tak. Bylo mi to lhostejné. Ona sama mi byla lhostejná! Bylo mi tehdy jedno, jestli se lež provalí a ona ode mě odejde. I když mě milovala, já ji nepovažoval za zásadní osobu svého života. Takový jsem byl idiot. Ale hlavně jsem si vůbec nepřipouštěl, že by odešla, protože ona při mně pořád zůstávala. I když jsem lhal sebevíc.

Jako by nevěděla, že lžu. Ale ona to věděla. A když moje lež praskla, dala mi novou šanci.

A já, idiot, si myslel, že to je mnou, mou zásluhou. Že já jsem tak úžasný, že mě nemůže opustit. Ale bylo to jinak. To, že neodcházela, bylo o ní. O jejím velkém dobrém srdci. O její trpělivosti se mnou. O její víře, že se změním, že ji docením, že dospěju. Nedospěl jsem.

Protože jsem nevěděl, že svým nic (mou lhostejností vůči ní) postupně vytvářím její nic (její lhostejnost vůči mně). A tím se dostávám k Nádobě bolesti.

Každý člověk ji má v sobě. Vypadá jako sklenice. Do ní se po kapkách ukládá bolest, kterou způsobuje ten druhý. Člověk vydrží hodně, ale ne všechno. Čím hodnější člověk je, tím víc snese. Čím hodnější člověk je, tím větší je jeho Nádoba bolesti, která pak pojme hodně ran. Tak to v životě chodí. Máte-li velké srdce, je schopné rozdat hodně lásky, ale bohužel se do něj vejde i hodně bolesti.

Ta Nádoba bolesti nemá žádnou výpusť. Bolest se v ní pouze hromadí. Když vám protějšek neubližuje, hladina nestoupá, ale ani neklesá. A tady nastává problém. Čím hodnější totiž jste, tím více si vůči vám druhý dovolí. Zjistí, že vám může ublížit duševně i fyzicky. Ba že to ublížení může být veliké, a vy pořád zůstáváte. Jenže nevidí, že vaše Nádoba bolesti se plní. Že s každým ublížením se blíží dosažení okraje té sklenice. A pak ta sklenice přeteče.

Tomu okraji se říká Okraj trpělivosti. Můžete snést opravdu hodně ran, i fyzických, a pak odejít po jediném zdánlivě malém slově. Protějšek se může divit. Může vás posměšně pomlouvat, že jste případ pro psychiatra, protože bití vám nevadilo a jedno slovo ano? Ale to nepochopil, o čem je Nádoba bolesti. Vy totiž neodcházíte pro to jedno poslední slovo, to bylo jen poslední kapkou. Vy odcházíte pro všechno to zacházení před tím. Pro to, které Nádobu naplnilo…

A to je důvod, proč varuji před karmou. Každý člověk má své meze, a když je prolomíte, tak poznáte to, co já. Nic. Zničehonic nic. Může vypadat třeba jako dopis, který jsem jako kluk našel jednoho dne na stole. Dívka v něm psala:

Petře,

věř mi, že ženu nic nebolí více než poslouchat lež, a přitom znát pravdu. Odcházím od tebe nešťastná a zklamaná. A musím ti vysvětlit proč, abys to správně pochopil.

Jsem nešťastná a zklamaná nikoli z toho, jaký ve skutečnosti jsi (to je nakonec tvoje věc), ale z toho, že ses stal někým, kým jsi sliboval, že nikdy nebudeš. Lhářem.

Abys mi správně rozuměl – neobviňuji tě z nějaké chyby. Ty jsi žádnou neudělal. Ty jsi jen ukázal, kým opravdu jsi: lhářem. Pokud z nás dvou někdo po celou dobu dělal chybu, tak jsem to byla já, protože jsem ti to, že už lhát přestaneš, věřila.

Nevyhledávej mě, prosím. Odcházím – upřímně – proto, že mám strach.

Já se nebojím zjevných nepřátel. Těm nevěřím, proto mě ani nemohou obelhat. Koho se v životě velice bojím, jsou falešní přátelé. Těm zpočátku věřím, a tudíž mě snadno obelžou, zklamou a zraní.

Proto se už bojím tebe!

Celou dobu mého lhaní jsem si myslel, že nemám co ztratit. Že když ona odejde, já o nic nepřijdu, protože pro mě byla nic.

Jenže v moment, kdy jsem tyto řádky dočetl, jsem poznal, že všechno bylo naopak. V den, kdy odešla, mně zbylo nic. Zbyl jsem si jen já sám. Já, lhář, který pro ni byl nic.

Rochefoucauld už v sedmnáctém století napsal: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“

Ta dívka ode mě odešla ne poté, co napsala tento dopis. Odešla de facto dávno předtím. V psychologii se tomu říká emoční odpojení. To je stav, kdy protějšek s vámi fyzicky dál je, nicméně už k vám nic necítí. Nic. Vlastně ani odpor.

Teprve zpětně, když jsem držel její dopis, jsem si počínající ženské nic začal uvědomovat. Emoční odpojování začíná za hranicí, kde žena zničehonic přestává:

To všechno přestane dělat z jediného důvodu: Že jí už došlo, že si zaslouží někoho lepšího, než jste vy.

Je to chvíle, kdy žena obvykle ještě zůstává nablízku, ale už nereaguje. Mnozí muži si myslí, že tohle je ta nejhorší fáze. Ne, to nejhorší teprve přijde.

Ta žena vám totiž začne chybět. Ona sama, její péče, její láska. I to, co vás otravovalo, vám začne chybět. To všechno totiž dosud utvářelo váš život, na který jste si zvykli. A vy jste si to jen neuvědomovali nebo si toho nevážili.

S příchodem ženského nic pocítíte ten rozdíl. Pochopíte, že všechno je jinak, než jste si mysleli.

Hlavně záhy pochopíte, že všechno je pryč. Že tu ženu jste ztratili. Jako když nezaléváte květinu a ona dlouho prosí o vodu. Když překročíte mez, ta květina uschne. A nevzbudíte ji ani hektolitrem vody.

Právě to je nic. Moment, kdy zapadnou dveře, ať skutečné, od bytu, nebo ty v komunikaci. Vám to zpočátku nevadí, možná se i smějete. Než zjistíte, že ty dveře nemají kliku. Ba ani škvíru u podlahy, kterou byste následně podstrčili lísteček s omluvou. Tehdy vám to začne docházet. Že ty dveře už neotevřete. V zoufalství chcete řvát, nadávat, žebrat, vyhrožovat. Ale ty dveře jsou polstrované, odhlučněné, můžete do nich bušit vší silou, ale nevznikne jediný zvuk. Až pak se vyčerpáním a bezmocí sesunete za ty navždy zabouchnuté dveře k zemi, a teprve teď si to naplno uvědomíte. To vy jste vězeň. Uvěznilo vás nic. Nulová reakce. Nulová naděje.

Ve svých knihách varuji před nejrozšířenějším omylem ve vztazích. Mnoho lidí si myslí, že opakem lásky je nenávist. Není to přesné. I nenávist je emoce a vyjadřuje, že někomu ještě pořád stojíte za myšlenku, hněv, slovo, že mu na vás svým způsobem pořád záleží.

Jediným skutečným opakem lásky je lhostejnost, apatie, ignorace. Naprostá bezemočnost. Nic je nulový zájem. O člověka, o vztah. Ten, kdo je terčem nic, zjišťuje, jak strašné je mít v mysli někoho, kdo vás nemá v srdci. Natož když se máte naučit žít s vědomím, že to vy jste ho svým nic, svou příliš dlouhodobou lhostejností, přiměli odejít.

Jako kluk jsem si myslel, že ženy nevědí, co chtějí. Ve skutečnosti tím, kdo nevěděl, co chtějí, jsem byl já. Ženy totiž dobře vědí, co chtějí, potažmo koho chtějí. Chtějí někoho, kdo je nebude chtít ztratit. Někoho, kdo chápe, že láska nikdy sama nebolí. To, co ve vztazích vytváří bolest, je lhaní, ponižování, přehlížení a jiné formy ubližování. Bolest nezpůsobuje láska, ale člověk. A právě takové protějšky ženy vedle sebe nechtějí. A už vůbec ne v blízkosti svých dětí. Žena, která se má jenom trochu ráda, nepotřebuje někoho, kdo nepotřebuje ji.

Stalo se vám to, co mně, také? Přemýšlejte, prosím, nejen o tom, o koho jste přišli, ale také proč. Zlepší to vaše budoucí vztahy. I když teď jste na dně, protože nemáte nic, ačkoli jste mohli mít všechno.

Tady je pět hlavních varování:

O karmě se říká, že je krutá. Ve skutečnosti je spravedlivá. Hlavní zákon karmy zní: „Čeho si nevážíš, to ti bude odebráno.“

Nevážíme-li si zdraví, přijdeme o něj. Nevážíme-li si přátel, ztratíme je. Nevážíme-li si lásky, opustí nás. Proč se vztekáme, když jsme dávali najevo, že pro nás není hodnotná?

Karma je drsná, ale dobrá učitelka. Drsnými zkušenostmi nás učí, abychom si vážili toho, co máme, ještě když to máme, ne až když to ztratíme. Ztráty učí člověka začít nový život u svých priorit – u zdraví, lásky, jiných lidí.

Slabí muži, a já byl mezi nimi, rádi vydírají ženy slovy: „Promiň mi přece, všichni jsme jen lidé a děláme chyby.“ Kdo však říká A, měl by dodat B: Za chyby se platí.

I za to je třeba karmě děkovat. Nejdráže zaplacené chyby jsou nakonec nejužitečnější. Už je většinou neopakujeme, protože cenu, kterou jsme museli zaplatit, si pamatujeme.

A co je v životě obvykle tou nejvyšší cenou? O tom je druhé varování:

Tou hlavní cenou, kterou vykupujeme zkušenosti, a největším pomocníkem karmy je čas. Ten plyne pouze vpřed, nikdy ne zpátky. A to muži někdy podceňují.

Ženy si směr i rychlost časového proudu dobře uvědomují. Muži rádi žertují, že nestárnou, a častěji jednají, jako by všechno šlo následně vrátit. Ale ne, pánové, nejde. Když skleničku upustíte na zem a rozbijete, nepomůže říct „promiň“ – její střepy už se nikdy nescelí, tak jako jednou rozbitá důvěra.

Karma říká, že každý náš čin je projevem našeho rozhodnutí, za které potom neseme plné důsledky. Ne, pánové, už nic nebude jako dřív. Ale to je dobře. Alespoň může být všechno, díky našemu ponaučení, takové jako nikdy předtím.

Opustí-li žena muže, který ji nemiloval nebo na kterého nebylo spolehnutí, ví, že neztrácí. Naopak je její okolí pročištěnější – o jednoho nesprávného člověka méně. Naopak tím, kdo ztratil, je muž, přijde-li o ženu, která ho milovala, na kterou bylo spolehnutí.

A z toho plyne i jednoduchá matematická úvaha:

Vztah je jako kánoe. Pádlují-li v jedné takové vodáci proti sobě, jejich společná loď se v lepším případě nikam nepohne, v horším případě se překlopí. Každopádně platí, že v té lodi nikdy není jenom jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, nebo dva poražení.

Problémy, nejen na vodě, přicházejí nikoli proto, aby vztah zničily, ale prověřily. Abychom věděli, s kým máme tu čest. Není příjemné usednout do lodě s někým, kdo se nás pak snaží vyklopit. A to i za cenu, že vyklopí sebe. Nicméně je důležité to poznat.

Není pravda, že příležitost dělá zloděje. Příležitost odhaluje zloděje. Dát druhému šanci, aby ve vztahu ukázal, kdo je, je nejlepší způsob, jak ho poznat. Ano, možná nás ošidí, zradí nebo jinak zklame. Ale dokud nezjistíme, co je zač, dokud nepřeteče Nádoba naší bolesti, nebudeme vědět, na čem jsme, nebudeme si jisti.

Ženy tohle vědí. Mají hodně trpělivosti. Mají to vrozené. Musejí mít trpělivost s dětmi, jež je také potřeba roky vychovávat a směrovat. Nemohou dítě opustit jen proto, že dnes zlobí. Současně ale ženy vědí, že jim čas ubíhá. A jednoho dne pochopí, že neexistuje racionální ani emocionální důvod, proč lhostejným lidem dávat donekonečna další šance, když tolik jiných čeká na šanci první.

„Promiň mi mou chybu,“ snažil jsem se tehdy říct té dívce, která odešla.

Její odpovědí mi bylo pouze zrcadlení. „Ne, ty mi promiň mou chybu.“

Zarazil jsem se a přemýšlel, jakou svoji chybu má na mysli – jakou mohla udělat ona, ta, kterou jsem po celou dobu klamal? Vysvětlila to: „Chybou bylo s tebou tak dlouho udržovat vztah, tak dlouho ti věřit.“

A s tím přišlo nejbolestnější poznání:

Neztrácí žena, která přijde o partnera, který jí dlouhodobě lhal a kterému byla lhostejná. Ztrácí ten muž, přijde-li o partnerku, která mu dlouhodobě věřila a která ho milovala.

Najít totiž nového člověka, který vám bude lhát a budete mu lhostejní, je snadné. Ale najít v dnešním světě někoho, kdo vám bude věřit a milovat vás, to je mnohem těžší.

Proto mi jistě lehce odpovíte na otázku: Kdo z těch dvou ztratil všechno?

Dnes mi na konzultaci přišla žena, ověšená řetízky. Usmívala se: „Ani nevím proč, nějak intuitivně mě šperky přitahují.“ Pověděl jsem jí proč. To není kvůli ceně. To je symbolem. Vztahy jsou jako řetízek. Každý řetízek je tak pevný jako jeho nejslabší článek. Přetrhne se tam, kde selže ne nejsilnější, ale nejslabší článek.

Podobně partnerský vztah skončí tam, kde selže slabší z partnerů. Proto ženy nepotřebují slabé články do řetízku. Potřebují silné.

Síla se pozná podle schopnosti překonávat slabost. Podle schopnosti zvládnout to, co není lehké. Například přiznat chybu, napravit ji, neopakovat ji.

To všechno je těžké. Proto to zvládne jen silný člověk.

Sílu člověka nezjistíte, když jde všechno lehce a bez problémů, ale naopak s prověrkami a těžkostmi. Tehdy se odhalí skutečný charakter článku.

Myslete na to, prosím, až vás přepadne pokušení tomu druhému ublížit – svým egem, lží, falší, přetvářkou, pomluvou, zradou nebo přehlížením. Ten druhý nebude tím, kdo ztratí. On přijde jen o vás. Jen o naprosté nic.

Zatímco vám jednou dojde, že všechno bohatství ve vztazích je obsaženo ve schopnosti vzájemně si věřit, milovat, podporovat se.

Hledejte člověka, který si vás za to bude vážit. Toho, kdo vás ignoruje, si nezasloužíte. A nezaslouží si vás ani on.