Proč mají hodní lidé těžký život

Víte, kdo je hodný člověk z hlediska psychologie?

Ten, který je druhým pořád k dispozici, nikdy jim neřekne ne, vždy se snaží vyhovět, zavděčit a vyjít vstříc, až poněkud zapomíná na sebe. Potřeby, přání a spokojenost druhých lidí má v žebříčku hodnot vždy na vyšším místě než své. A někdy své vlastní sny, touhy a život vůbec upozadí. Pro druhé. Protože je hodný.

Možná vás v souvislosti s touto definicí napadá jiné slovo. Hloupý. Možná dokonce hodné lidi znáte nebo hodní sami jste, a už vás to štve. Nechcete být takoví. Myslíte si, že je to chyba, protože vás kdekdo zneužije. Vnímejte ale, co vám budu psát. Není to chyba. Je to přednost. Ale musíte se k ní jako k přednosti chovat. I ostatní.

V knize Lék pro duši zevrubně vysvětluji, odkud se toto nutkání bere. Syndrom hodného člověka, v kostce, se vytváří už v dětství. V rámci výchovy je človíček veden k tomu, aby hlavně byl hodný a poslušný. To jsou důležité přívlastky.

Poslušný je ten, kdo poslouchá. Kdo poslouchá, neodmlouvá. Kdo odmlouvá, je nehodný. Nehodný čeho? Nehodný lásky, dobrého zacházení, šťastné budoucnosti. Takto je nám to vysvětlováno.

Říkáme-li ne, jsme trestáni. Trest nás bolí. Spočívá ve ztrátě něčeho, na čem nám záleží, bez čeho případně vůbec nemůžete být. Nehodné a neposlušné dítě přijde o nejmilejší hračku, nedostane vytoužené štěňátko, nesmí ven s kamarády. Má domácí vězení a je izolováno. Opakuje se mu, že ho nikdo nemá a ani nebude mít rád. A tak si, z hlediska psychologie, zafixujeme, že ne znamená izolaci, trest, bolest, ztrátu. Proto ne neříkáme.

Už chápete, proč někteří lidé navenek nedokážou říct ne, ačkoli by vnitřně tolik chtěli? Proč se obětují a pak se trápí tím, že se obětovat neměli, anebo že si druzí dostatečně neváží jejich oběti? Ano, těmto lidem záleží na ocenění. Potřebují být důležití, užiteční, prospěšní, milovaní. Nejsou-li, pak – pozor – chybu vidí v sobě.

„Asi jsem nebyl dost hodný, dost poslušný.“ „Zasloužím si špatné zacházení.“ „Musím být ještě hodnější a poslušnější, jinak mě nikdo nebude mít rád a mě to bude bolet.“

Cítíte hlavní problém syndromu hodného člověka? Že i když dá svému okolí maximum, nemá čisté svědomí, jestliže to tomu okolí nestačí.

Ano, můžete dělat pro druhé maximum, a přitom být nedostateční. Finta je v tom, že ve skutečnosti vůbec nedostateční nemusíte být. Jen narazíte na lidi, kteří vás zneužívají.

Manipulátor je člověk, který dokáže použít vaši citlivou stránku proti vám. Ne, použít je nesprávné slovo. On ji dokáže zneužít.

Manipulátor si vybírá oběti racionálně, chladnokrevně, cíleně. Hledá oběti, které se zmanipulovat dají. Hodní lidé sem patří dokonale.

Hodný člověk, kromě jiného, je od dětství naučen „věřit autoritě“. Řekne-li učitel, že jste zlobili, rodič vás potrestá. A to zejména tehdy, když váš rodič nepřipustí, že by vše mohlo být jinak. Že pětka, udělená učitelem, automaticky neznamená, že je dítě nedostatečné. Že pětka může znamenat, že učitel ten den neměl náladu – i on je člověk a má právo na slabé chvíle, chyby. Potrestá-li však takový rodič své dítě, učí tím své dítě, že „všechno v jeho životě záleží na hodnocení druhých lidí“. Že bolest, kterou dítě schytá, je zasloužená, jestliže s tímto dítětem někdo nebude spokojený.

A tak manipulátorovi stačí hodnému člověku říct: „Nejsi dost dobrý. Opustím tě.“ A hodný člověk se zlomí. Nechce izolaci. Nechce ztrátu. Nechce špatné vysvědčení. To vše ho bolí. A bolest nikdo nechce.

Tudíž se hodný člověk snaží manipulátorovi vyhovět, zavděčit, zcela pominout své já. Jeho priority, energie, čas nejsou důležité ve srovnání s tím, co žádá manipulátor.

A když manipulátor není spokojen, hodný člověk neřekne: „Tak si trhni.“ Naopak se trápí tím, co udělat ještě lépe, aby manipulátor konečně byl spokojen. Protože jedině se štěstím druhých může být šťastný sám hodný člověk. Tak to má nastavené od dětství.

Hodní lidé bývají přesně opační než ti, kteří je zneužívají. Hodní lidé nechtějí nikomu překážet, vadit, nikoho zklamat, neobtěžovat. A z toho plyne jejich největší psychoimunologický problém.

Že nevíte, co je psychoimunologie? Součást psychologie, která prokázala, že stav lidské psychiky přímo souvisí se stavem lidské imunity. Zjednodušeně řečeno: Čím víc psychicky trpíte, tím podlomenější je vaše tělesné zdraví. Na bázi psychoimunologie stojí všechny mé knihy. Chci zastavit to, aby se lidé sami vnitřně zabíjeli. Hodní lidé především. Vždyť, jaký bude svět bez hodných lidí?

Nesýčkuji. Hodní lidé bez přehnání zabíjejí sebe. A to hlavně proto, že na svou bolest jsou sami. Jak by na ni nemohli být sami, když nechtějí nikoho obtěžovat? Proto mají pocit, že se nemohou se svým trápením nikomu svěřit! Myslí si, že jejich problémy jsou nedůležité, protože pro ně samotné opravdu jejich bolest je podřadná. Víc je trápí cizí bolest.

Hodní lidé, zdá se to jako paradox, často končí nejhůře. Mají vážné nemoci, dříve umírají. A to proto, že si neřeknou o pomoc. Jen si to představte: Chodíte ulicí a nevíte o ranách, které uvnitř jiných krvácejí. Nenapadne vás, že ti lidé potřebují pomoc. Duševní rány totiž nejsou vidět a hodní lidé dokážou být i silní – usmívat se tam, kde jejich duše umírá. Jako klauni.

Hodní lidé jsou nejčastěji zneužívaní. To ví každý. Málokdo si ale uvědomuje, proč jsou zneužívaní. A jak snadné je zajistit, aby nebyli.

Hodní lidé dávají. Jenom dávají. To není nutně chyba. Chybou však je, že dávají, aniž by měli jakoukoli mez. Když totiž jenom dáváte a nemáte žádnou mez, pak přitahujete lidi, kteří jenom berou, a ti žádné meze nemají.

Vyhnat ze života lidi, kteří vás zneužívají, znamená naučit se dělat to, co vás možná lidé v minulosti odnaučovali. Říkat ne. Ne znamená mez. Hranici. Mantinel.

Podotýkám, co nastane, když to zkusíte. Řeknete-li ne, nespočet lidí vás začne nenávidět, pomlouvat, označovat za sobce. Je to groteskní, ale sobci vás začnou označovat za sobce. Začnou říkat, že myslíte jen na sebe. Že jste se změnili k horšímu. Že vás opustí. Že budete trpět… Cítíte? Jste zpátky v dětství. Ale nyní už byste měli mít větší rozum.

Vyženete-li ze života lidi, kteří nerespektují vaše ne, váš čas, energii, sny, potom se – ve vší úctě k manipulátorům a jejich lžím – váš život nezhorší, ale zlepší.

Opustí-li vás lidé, kteří vás zneužívali, potom vám – ve vší úctě k manipulátorům a jejich lžím – bude lépe, ne hůře.

Vy totiž nepotřebujete lidi, kteří si vás neváží. K čemu vám v životě jsou? Vy nepotřebujete lidi, kteří nechápou, že i vy máte své potřeby a nebudete šťastní, dokud je neuspokojíte.

Ne je slovo, které je dobré do života zařadit. A to tam, kde začínáte být zlomení, nemocní.

Vím, že máte strach. Znovu jste tím dítětem, které si něco „nesmělo dovolit“. A ano, máte pravdu, nespočet lidí vás opustí. Ale já vám říkám: Buďte za to rádi. Lidé, kteří pohrdají i vaším zdravím, ve vaší blízkosti nejenže nemají, nýbrž ani nikdy neměli být.

Pročistěte si okolí. Nejlepší dezinfekcí je slovo ne. Odejdou všichni falešní přátelé. Protože vás už nebudou moci zneužít. Nezůstane možná nikdo. To je ale v pořádku. Stále lepší nikdo než někdo falešný, stále lepší nikdo než zdroj ustavičné bolesti.

Ale možná někdo zůstane. Někdo, kdo chápe vaše ne. Kdo si možná zažil podobný příběh. Kdo vás právě proto podpoří a nikdy neopustí. Tak jako vy jeho.

Být hodný není chyba. Být hodný je základní předpoklad k tomu, abyste měli krásný vztah. Je tu však háček: Vztah tvoří dva lidé. Hodný člověk potřebuje ve vztahu někoho, kdo mu v lepším případě krásnou energii vrátí, v horším případě mu alespoň neublíží.

Jenže to už není v silách hodného člověka. Ten ovlivní jen to, jak se chová k druhým. Ale to, jak se druzí chovají k němu, už záleží na nich. To by měl pochopit. A když se k němu druzí chovají špatně, měl by si uvědomit: „Tohle není o mně, tohle je o nich.“ A nastavit si mez tam, kde lidé jeho hodného srdce zneužívají.

Ten, kdo říká ne, nemusí být nutně sobec. Může myslet na sebe, chránit sebe, aby se pak mohl postarat o druhé. Problém hodných lidí je ten, že nemyslí na sebe, nechrání se, a pak jim chybí energie pro druhé. Nakonec jsou stejně odkopnuti, využití do mrtě. A nejhorší je, že je to jejich chyba. Neměli nastavenou mez.

Mít nastavenou mez neznamená přestat být hodný. Je to jen mantinel, za kterým se už dál nehraje. Kdo respektuje vaše meze, užívá si vašeho hodného srdce, těží z něj. Jakmile ale vaší dobrotou pohrdne, uslyší: „Tak tohle ne, dost, už stačilo.“ A vůči němu přestáváte být hodní. Ačkoli vůči jiným (kteří respektují vaše meze) dál hodní jste.

Mějte své meze, věřte mi. Jinak budete přitahovat lidi, kteří vás budou zpochybňovat, zraňovat a vysávat bezmezně.

Nezasloužíte si to. Nezasloužíte si je. A oni si nezaslouží vás.

Tak jednoduché to může být. Ale chce to začít slovy: „Dost, stačilo, tohle už ne!“