Článek
Víte, kdo je Stavitel?
Tak se v psychologii označuje člověk, který se za každých okolností snaží udržet vztah. A to zejména tehdy, když se mu hroutí.
Ten pojem pochází od dětí. Představte si dítě-stavitele, které se snaží postavit co nejvyšší a nejstabilnější věž z kostek. Uvidí-li, že se mu věž hroutí, ihned reaguje, snaží se konstrukci zpevnit. Chybu objevit, odstranit. To, že se věž zřítí, není pro dítě-stavitele důvod přestat, ale přijít tomu na kloub a pokračovat. Znovu a lépe. Tak uvažuje Stavitel ve vztazích.
Když ho podvádíte, není to pro něj důvod rezignovat, ale naopak najít chybu v sobě.
Když ho zraňujete, není to pro něj důvod odejít, ale naopak se ptát, proč to děláte, co mu na vás vadí.
Chápete? Když Stavitele opouštíte, on se s tím neumí smířit. Uvažuje takto: „Zboří-li se mi věž z kostek, je to moje chyba a jsem špatný Stavitel.“
Fatální omyl
V knize Lék pro duši pokládám stěžejní otázku: Jaký je rozdíl mezi dítětem, kterému se boří věž z kostek, a dospělým, kterému se boří vztah?
Ten rozdíl je podstatný. A Stavitel si ho musí uvědomit, jinak se utrápí.
Když se dítěti nedaří stavba, je to vždy jeho problém. A to je dobře. Je-li problém ve vás, pak je i řešení ve vás. Stačí problém vyřešit, chybu odstranit a věž z kostek stojí.
Ale když se vám nedaří zachránit vztah, problém může být v někom jiném. A to je průšvih. Druhého člověka totiž neovlivníte. Druhý člověk může být úplně jiný než vy.
A tím se dostávám k pointě: Na stavbu věže z kostek je dítě samo. Ale na vztah jsou vždy zapotřebí dva. Aby vztah mohl fungovat, jsou zapotřebí oba. Na jeho rozbití stačí jeden.
Jste-li Stavitel a máte ve vztahu destruktivní protějšek, pak vztah nepostavíte, ani když do toho dáváte maximum. Jak by mohlo dítě postavit věž z kostek, kdyby mělo po svém boku toxického „kamaráda“, který mu pokaždé do věže strčí?
Na to Stavitel často zapomíná. Že může pro udržení vztahu dělat maximum, a přece to nebude stačit. Protože všechno není na něm. Na něm je pouze něco. Zbytek je na druhém.
Udělat maximum
Pro Stavitele neexistuje problém, který by nebyl ochoten vyřešit. Natolik je pro něj vztah vzácný a posvátný. A právě to je zdrojem těžkostí.
Jestliže druhý sabotuje budování vztahu nebo je docela obyčejně líný, Stavitel všechno, co je potřeba, udělá za něj. Příměr? Představte si, že s někým máte zahrádku. Vám záleží na tom, aby prospívala. Rozdělíte si úlohy. Ale protějšek své povinnosti neplní. Jestliže svou zahrádku milujete, neumíte si představit od ní odejít, anebo zůstat a dívat se, jak zarůstá plevelem. Prostě tu práci uděláte za partnera. A tím ho učíte, že to za něj uděláte pokaždé.
A když od zahrádky vašeho vztahu odejde či odchází on, ptáte se, co jste dělali špatně, proč pro něj vaše zahrádka není důležitá, proč pro něj nejste důležití vy. Čeho děláte málo, čeho máte udělat víc. Jste automaticky přesvědčení, že chyba je ve vás. Že jste špatný stavitel.
Ne! Když děláte pro člověka maximum a jemu to nestačí, neznamená to, že vaše maximum je nedostatečné. Znamená to, že to děláte pro nesprávného člověka. Někoho, kdo s vámi není kompatibilní, kdo je jiný než vy, koho nesmíte posuzovat vlastním rozumem. Jinak vás to zničí.
A především vás zničí rozchod.
Proč neznám důvod
Stavitelé jsou nejčastěji opouštěni metodou ghostingu. Ghost je anglicky duch. Protějšek Stavitelů se nejčastěji vypaří jako duch. Bez slova vysvětlení. Neřekne, proč odešel.
A to vytváří druhou těžkost v mysli Stavitelů.
Mozek totiž potřebuje znát důvod. Nedozvídá-li se ho zvenčí, vymyslí si ho sám. Uvízne v kolotoči domněnek.
Domněnky jsou problém proto, že vycházejí z naší vlastní hlavy. Zatímco důvod odejít se vyskytl v jiné hlavě. Naše domněnky nemusejí vůbec odpovídat cizím důvodům. Jsme-li ovšem Stavitelé, ten důvod vždy spatříme v sobě. Kde jinde? (Už přece víme, že „stavitel, kterému se zbortí vztah, je špatný stavitel“.)
A tak Stavitel, který je opuštěn bez vysvětlení, říká: „Co strašného jsem mohl provést? Co mi kdy protějšek vytkl?“ Tak dlouho hledá, až důvod najde. Nikdo totiž nejsme bezchybný a každý děláme chyby. Možná ten Stavitel někdy přesolil polévku. Nebo nedosolil. Proč by tím důvodem nemohlo být tohle? Nebo si vybájí jinou chybu?
Přitom mi zcela uniká podstata ghostingu. Nepoloží si otázku: „Proč mi to druhý neřekl?“ Tedy: „Byla-li problémem přesolená/nedosolená polévka, proč mi to neřekl?“
Odpověď je prostá. Protože Stavitel by výtku akceptoval a chybu opravil.
Ale to může být v příkrém rozporu s tím, co jeho protějšek chce.
Tím, co protějšek chce, může být odchod od Stavitele. Možná si protějšek už jinde založil nový vztah. Možná tomu novému partnerovi už musel slíbit, že co nevidět odejde. Jenže copak lze odejít od Stavitele?
Když Staviteli vytknete cokoli, on to akceptuje a opraví. Chápete? On odstraní důvod pro váš odchod. Ale co když potřebujete odejít, ne odstranit podmínky pro váš odchod?
Proč tolik zraňování
Proto Stavitelé zažívají v posledních fázích vztahu peklo. Ten, kdo od nich chce odejít, se buď všemi silami snaží vytasit jakoukoli záminku.
„Málo se mnou spíš! Proto mám milenecký vztah. Proto odcházím.“ „Jej,“ opáčí Stavitel, „tak spolu budeme spát víc!“ A bylo by vyřešeno… Tudíž ten, kdo se chce Stavitele zbavit, musí sdělit takový argument svého odchodu, aby Stavitel nemohl reagovat opravou. Aby na takový argument nemohl vůbec odpovědět slovem. Aby jen svěsil hlavu a řekl: „Budiž, jdi.“
To je důvod, proč Stavitelé slyší výtky, se kterými nemohou nic dělat. Například: „Protože stárneš.“ Nebo: „Protože máš za sebou tuto minulost.“ Co s tím může Stavitel dělat? Co můžete dělat s postupujícím věkem nebo neopravitelností minulosti? Nic.
A tak opouštěný Stavitel slyší, co všechno je na něm špatné a on to nemůže ovlivnit.
Anebo neslyší vůbec nic. Jen zaklapnutí dveří. A důvod si vymyslí sám. Čím víc svých chyb nosí v hlavě, tím neschopnější si při opuštění připadá.
Nuže, divíte se tomu, že si pak netroufá do vztahů? Že s každou další spadlou věží si o sobě myslí, jak je nemožný? Když ke mně chodí Stavitelé na konzultaci, jsou to paradoxně ti nejméně sebevědomí lidé. Schytali tolik ran, a to jen proto, že dělali maximum pro vztah. Maximum pro nesprávný protějšek.
Pamatujte
Víte-li o sobě, že jste Stavitelé, pak máte ten nejdůležitější předpoklad pro zdravý vztah. Máte schopnost přiznávat své chyby, a tedy je odstraňovat, i schopnost vidět problémy, a tedy je řešit.
Co mít nemusíte, je správný, kompatibilní protějšek, jenž vás doceňuje. To ale neznamená, že ho nebudete mít nikdy.
Nikdy se sebou nejednejte jako s nulou jen proto, že s vámi někdo jako s nulou jedná. Nikdy si automaticky neříkejte, že rozpad vztahu musí být jenom vaše chyba. Nikdy nepodléhejte skepsi, že odchod milovaného partnera znamená změnu vašeho života k horšímu. Odejde-li od vás člověk bez respektu a schopnosti vidět vaši hodnotu, váš život bude bez něj lepší i lehčí.
A hlavně: Stavitelství není jen o stavění. Stavitelství musí mít svou mez. Jsou stavby, které na tekutých píscích nepostavíte. Něco musíte nechat padnout, abyste mohli něco mnohem zdravějšího postavit.
Ano, dobrý Stavitel je i ten, kdo pochopí, že tady nic smysluplného nepostaví. Není ostuda jít jinam. Vztah je jako most. Potřebuje dva pevné břehy. Je-li jeden nestabilní, druhý břeh může dělat maximum a most se přece zhroutí.
