Článek
Jaké asi jsou poslední myšlenky člověka? Tu otázku jsem si kladl už jako malý kluk. Jen jsem se dlouho neodvážil ji vyslovit nahlas. Až když mi bylo dvaadvacet let a můj dědeček z máminy strany umíral.
Bylo mu devadesát. Držel jsem ho za vetchou paži v nemocnici a naše pohledy byly pevně spojeny. Měl mě moc rád. Cítil jsem, jak mi v očích čte to, co mi před chvílí sdělil lékař venku na chodbě – a co jsem dědečkovi říct nechtěl. Že nadešly jeho poslední hodiny.
Nechtěl jsem mu to říct, aby nerezignoval. Chtěl jsem ty poslední hodiny využít k tomu, aby si se mnou povídal. Aby mi nyní dal příležitost obdržet odpovědi na tři dílčí otázky, které mě sžíraly a které jsem mu nakonec položil:
- Dědečku, co je vlastně pro tebe teď (na samém sklonku života) důležité?
- Dědečku, co bys zpětně udělal jinak, kdybys nyní dostal novou šanci?
- Dědečku, jak bych měl žít já, abych sám v posledních hodinách nelitoval způsobu, kterým jsem žil?
Odpovědi mi změnily život. Začal jsem žít jinak, ostatně všechny psychologické pilíře změny života a metody, jak toho dosáhnout, obsahuje i moje kniha Znovuzrození. Vyberu tedy jen sedm námětů, které mi sdělil dědeček. Třeba inspirují také vás…
1. Nenadávej na červenou, važ si zelené
Když jsem tam, do nemocnice, tehdy vezl dědečka, byl ve špatném stavu a hodně jsem spěchal. Sakroval jsem na každé křižovatce, kde mi padla červená. Dědeček se v jednom takovém momentu divně usmál a zaskočil mě otázkou: „Máš to tak, Péťo, i v životě?“
Nerozuměl jsem. Dodal tedy: „Pokud nadáváš pokaždé, když máš smůlu na červenou, proč úplně stejně nahlas neděkuješ v opačném případě, když máš štěstí na zelenou?“
Naučil mě tím, že dobré chvíle – ty, kdy nám okolnosti nebo události přejí –, nesmíme brát jako samozřejmosti, ale vážit si jich, protože ani zelená nesvítí pořád, a právě tím je vzácná. Prožijeme-li svůj život jen v láteření na to, co nefunguje, připravíme se o spoustu radosti, kterou neuvidíme. Ne proto, že by žádná neexistovala, ale proto, že to dobré přehlížíme.
V knize Znovuzrození zdůrazňuji, jak základní složkou šťastného života je vděčnost. Píšu tam: „Mnozí lidé si mylně myslí, že aby mohli být za něco ve svém životě vděční, musejí být nejprve šťastní. Přitom je to naopak. Aby člověk mohl šťastný, musí být nejprve za něco ve svém životě vděčný.“
2. Ať se v poslední den ohlédneš a zalituješ „Škoda, že to nevyšlo“, než „Škoda, že jsem to ani nezkusil“
Můj život byl dlouho o strachu. Bál jsem se všeho. Selhání, výsměchu, promarnění příležitosti. Paradoxně jsem tak promarňoval jednu příležitost za druhou – samým strachem, abych při využívání neudělal chybu. Dědeček mi na to řekl jednu větu filozofa a fenomenologa Jana Patočky: „Vychovávat děti znamená učit je, že není v životě jenom strach a osobní prospěch, ale i mnohem víc.“
Tehdy poprvé jsem si uvědomil, že život nemá jen dvě barvy – bílou a černou, úspěch a neúspěch. Že je pestrý. Jen nesmí být nudný, stereotypní, jednobarevný. Pak nás netěší. Na svět jsme nepřišli proto, abychom se pouze báli, ale také abychom ten strach zkoušeli překonávat. Tudíž: abychom především mysleli, soustředili se na vlastní rozum.
Dědeček mi řekl: „Nepůjdeš-li si pro to, po čem toužíš, nikdy to mít nebudeš. Nezeptáš-li se, nikdy neuslyšíš ano. Nepřekonáš-li svůj strach, nepochopíš, že strach není tvůj nepřítel, ale kamarád, který ti v dobré víře říká: Pozor! Na tomhle opravdu záleží! Zpomal! Běž opatrně! Ale nepřestávej jít! Protože na druhé straně strachu je úspěch.“
Dědeček mě učil zbavit se lítosti z pokusu, který nevyjde. Říkal: „Všechno, po čem toužíme, nemusí vyjít. Protože už cesta je cíl. Tak se na ni vydej. O to v životě jde.“
3. Pěstuj vnitřní bohatství, protože vnější tu necháš
Pak dědeček ukázal na své tělo. „Tohle tu zůstane.“ S námahou otevřel zásuvku, podal mi peněženku a pravil: „Tohle taky. Klidně si to vezmi.“ Moje rozpaky ho rozesmály. „Jen ber, stejně to nakonec zase jenom předáš. Ani ty si peníze odtud neodneseš.“ A pak vyprávěl: „Všechna hmota zůstává na Zemi. Nemůže jinam, je mocně přitahována gravitací. Všechno ostatní si odnášíme. Prožitky. Duši. Poznání. A právě na tom jediném záleží.“
Dědeček tomu říkal hřivny. „Když se narodíš, dostaneš do vínku hřivny talentu. Ten talent není Tvůj, jen propůjčený. Dostaneš srdce, rozum, charakter. Ale nic z toho ti nepatří. Na konci to zase odevzdáš. A budeš souzen podle toho, jak jsi s tímto bohatstvím naložil. Jestli jsi své talenty využil a rozšířil, kolika lidem jsi způsobil radost a kolika bolest.“
Nechtělo se mi tomu věřit. Byl jsem fixovaný na peníze. Chtěl jsem být hmotně, ne nehmotně bohatý. Dědeček mi řekl: „Když si cokoli kupuješ, myslíš si, že za věc platíš penězi. Ale skutečnost je jiná. Ty za věci platíš svým časem, který musíš obětovat pro vydělání těch peněz. Přemýšlej. Ty koupené věci budou postupně chátrat, rozbíjet se, ztrácet na hodnotě. A čas, který jsi do jejich pořízení vložil, už nikdy nevyreklamuješ zpátky.“ Načež dodal: „Chudoba je relativní pojem. Chudý není ten, kdo nemá peníze. Chudý je ten, kdo nemá nic víc než peníze. Ten v posledních hodinách života zjistí, že odchází vlastně bez ničeho. Že znehodnotil své hřivny.“
4. Pokud ti něco schází, nikomu to neber, ale vytvoř si to
Dědeček neměl rád závist, poměřování, poškozování. Říkal, že to všechno jsou hořké vlastnosti, které nemohou přinést sladký život. Učil mě, že úspěšnější, šťastnější nebo bohatší lidé jsou kolem mě ne proto, abych je ničil, ale abych se jimi inspiroval. Abychom si svým způsobem vytvořil to, co dokázali oni.
„Oni ti ukazují, že to jde. Tvoje cesta ale není stejná jako jejich. Z toho usoudíš, že cesta k úspěchu, štěstí a bohatství existuje, ale u každého je jiná a signalizaci, kudy vede naše cesta, máme v sobě, ve svém srdci, svých pocitech,“ řekl dědeček. „Naše srdce ví, co potřebujeme. Naše city nám v každé chvíli prozrazují, kdy se cítíme dobře nebo lépe než předtím, a kdy špatně nebo hůře než předtím.“ To mě naučilo chápat city jsou jako semafor. Jednou svítí zelená („Jeď, pokračuj v tom, co teď děláš“), a jednou červená („Stůj, zastav se, něco změň, tohle není správná cesta“). Je pouze na nás, zda své pocity ignorujeme. Pokud ano, ignorujeme tím sami sebe, své potřeby.
„Závidět, poměřovat se a poškozovat druhé je nejen hloupé, ale i zbytečné. Nikdo totiž nejde naší cestou. Nemá do detailu totožné sny. Nežije náš život. S druhými lidmi se na světě pouze míjíme na svých jedinečných cestách, a to proto, abychom si vzájemně pomohli, podpořili se, inspirovali, a hlavně respektovali SVÉ CESTY. Všechno, o čem opravdu sníme, si můžeme vytvořit. Je dobré začít představou.“
5. Věnuj pozornost těm, na kterých opravdu záleží
Tohle jsem převzal pro dědečkovi. Vadí mi to, že tolik lidí se trápí pro ty, kteří se vůbec netrápí pro ně. Vadí mi to proto, že si tito lidé zbytečně zoufají, jak se k nim někdo zachoval zle. Za své špatné pocity si přitom mohou sami. Zabývají se špatnými lidmi a pak se diví, že jim je špatně. Neuvědomují si, že nezáleží na lidech, kteří je srážejí a opouštějí, ale NAOPAK na těch, kteří je podporují a zůstávají.
Můj dědeček říkal, že soustředění je vysavač. Čemu věnuji svou pozornost, tomu beru jeho energii. Pokud se zaměřuji na špatné lidi, saju z nich jejich špatnou energii. Nemohu jinou, dobrou totiž nemají. Podle dědečka v tom spočívá zákon o zachování energie. Jednou vyrobená energie nemůže zmizet, jen se stěhuje. Proto je rozumné vážit, na koho se zaměřujeme. Netrapme se pro lidi, kteří nám ublížili. Nemarněme jimi čas, a tedy svůj život. Nepřehrabujme kamení, zbytečně přehlédneme diamant. A nejen to, soustředíme-li se na špatné lidi, nezbývá nám už pak pozornost a energie pro ty, kteří jsou pro náš život skutečně důležití. A to jsou ti, kteří nám nejenže neubližují, ale navíc nás před těmi, kdo nám ubližují, ještě chrání.
6. Nesnaž se stát někým jiným, snaž se být co nejlepší verzí sebe sama
„Na konec mám pro tebe jednu špatnou a jednu dobrou zprávu,“ pronesl umírající dědeček. „Ta špatná: Nikdy nebudeš jako někdo jiný. Ta dobrá: Nikdo jiný nebude nikdy jako ty.“ A dodal: „Snaž se o to, aby tvůj život byl výsledkem tvých rozhodnutí. A jedno z nejdůležitějších rozhodnutí v životě je, koho si pustíš do své blízkosti. Kéž to jsou lidé, kteří budou respektovat, jaký jsi, a budou tě podporovat v tom, abys byl stále lepším člověkem, a to bez toho, aby tě současně nutili stávat se někým jiným.“
Mluvit svým hlasem. Žít svůj život. Být sám sebou. Nebát se vlastní cesty. Umět se postarat o sebe, kdyby všichni ostatní odešli. Být tu pro opravdu důležité lidi.
7. Kdykoli hledáš šťastný konec a nevidíš ho, pochop, že se právě díváš na nový začátek
Úplně poslední dědečkovu myšlenku jsem si nejen zapsal, ale i podtrhl. Zněla: „V procesu tvoření neexistuje žádný konec.“ Dědeček miloval přírodu. Miloval, že na zimu usíná, ale na jaře se zase probouzí. Fascinovalo ho, že den navazuje na noc, příliv na odliv, narození na smrt. Že tato spirála se točí odnepaměti a navěky. Že v přírodě není vakuum. Že v ní není ani skutečný konec. Že každý zdánlivý konec je ve skutečnosti jen dalším začátkem.
Když dělali poslední rozhovor s legendární, ale již těžce nemocnou herečkou Audrey Hepburn, ptali se jí, jak moc ji bolí skutečnost, že odchází z tohoto světa. Ve svých jednadevadesáti letech se upřímně usmála: „Já přece neodcházím, vracím se domů.“
Dědeček tvrdil, že neodejde do tmy, ale za světlem. Že tma je tady. Že často nevidíme a nechápeme. A že sami světlo někdy postrádáme. Proto mi říkal: „Jestliže neuvidíš žádné světlo kolem sebe, jestliže bude kolem tebe jen tma a beznaděj, pamatuj, že to světlo máš být ty, že to světlo máš vytvořit v sobě.“
A proto jsem se naučil:
- Oceňovat i zelenou na semaforu.
- Zkoušet cokoli nového, abych se mohl radovat z úspěchů a učit se z neúspěchů.
- Budovat své poznání, charakter a štěstí.
- Vytvářet si po svém to, co mi imponuje u druhých.
- Věnovat pozornost těm, na kterých opravdu záleží.
- Snažit se být svou nejlepší verzí.
- Nebát se konců, protože jde beztak o nové začátky.
