Článek
Neexistují podceňovanější lidé než ti, kteří mlčí. Tím, že se nerozptylují mluvením, se zcela soustředí na vnější vjemy. Pozorují víc, než připouštíte. Vědí víc, než řeknou. Mnohdy bez jediného slova poslouchají vaši lež, a přitom – k vašemu pozdějšímu úžasu – znají pravdu.
Jak je to možné?
Lháři nedochází, že lež možná není slyšet, ale je vidět a cítit. Je totiž vidět rozdíl mezi slovy a činy. „Miluji tě.“ To není jen pocit sdělený slovy. Milovat znamená adekvátně jednat. To, že někoho milujete, nemusíte říkat, je to patrné ze způsobu, jakým s druhým zacházíte.
A naopak. K čemu je slovní přesvědčování, když se nepotkává se skutky? Slovo z hlediska psychologie není nic, dokud mu návazné činy nedají skutečný obsah.
Navíc, ano, lež je cítit. Co můžete, je mluvit v rozporu s tím, co si myslíte. Co ale nemůžete, je vyzařovat opačnou energii, než se kterou jste v souladu.
Krátkozraká hloupost
Hlavní problém lži spočívá v tom, že váže jen další lež. Z toho také plyne, že chronický lhář se z psychologického pohledu nemůže změnit. Jediné, co mění, je konkrétní lež. Ano, když lháře přistihnete při lži, nezmění se v tom smyslu, že by přestal lhát; bude jen hledat nové způsoby lhaní. Takové, které už neprohlédnete.
Lhář totiž především lže sám sobě. Psychologie řadí lhaní mezi hlouposti. Ten, kdo lže, si zjevně neumí spočítat jedna a jedna. Nevěříte?
Stačí přece jedna jediná lež, kterou posluchač odhalí, a může lháři úplně přestat věřit. Ano, jedna jediná lež dokáže v sekundě zničit roky budovanou důvěru. To je nepoměr, že?
Navíc stačí jedna jediná lež, a lhář ji už nemusí vyrovnat ani tisícem následných pravd. Navždy zpochybněny mohou být všechna jeho tvrzení, která kdy vyslovil a ještě vysloví.
I proto ve Vánočním Speciálu Cestou proměny, dárku pro všechny, na kterém vám záleží, varuji: Nelžete těm, kteří vám věří. A nevěřte těm, kteří vám lžou.
Vysvětlím vám proč.
A bude to stále horší…
Lhář vás dokáže obelhat, alespoň je o tom přesvědčen. Co však znamená jeho přesvědčení, že je schopen vás obelhat?
Znamená to především to, že si o vás myslí, že jste tak hloupí, že budete jeho slovům věřit. Potažmo, že i když se někdy náhodou provalí jeho lež, zalepí vám ústa jinou lží. Tak naivní podle něj jste.
Jistě jsou lidé, kteří lžou proto, že se stydí za pravdu. Nebo že se bojí, že druhého v případě upřímnosti ztratí. Možná pykají za minulost, kdy za realitu a otevřenost byli potrestáni. To je však neopravňuje k tomu, abyste nestáli za upřímnost.
Vím, že upřímnost je dvousečná. Kdekdo po vás požaduje, abyste byli upřímní. Ale většina z nich jen do chvíle, než upřímní jste. Pak se jim vaše upřímnost zajídá a nelíbí. Jste-li však dost silní na to, abyste unesli pravdu, vyžadujte ji. Ve vztahu je důležité vědět, na čem jste.
Studie lidského mozku prokázaly, že na zradu reaguje náš organismus úplně stejně jako na smrt blízké osoby. Zapojují se totožné partie a v podobné intenzitě. Pravda, duševní bolest při zradě je větší. Umře-li vám totiž milovaný člověk, zachováváte si veškerou minulost a máte na co krásného vzpomínat. Zradí-li vás milovaný člověk, ztrácíte veškerou minulost a všechny krásné prožitky, zejména pak sladká slova z jeho úst, se dodatečně mění v jeden velký otazník. Co na tom vlastně bylo pravdy? Co bylo upřímného? Nebyl iluzí celý vztah?
To je důvod, proč je mozek třeba pochopit. Při zradě v nás totiž do značné míry něco umírá. Umírá v nás iluze o člověka, jakého jsme si naivně malovali. Umírá v nás iluze o vztahu, ve který jsme věřili, jenž jsme ve svých plánech rozvíjeli, ale který ve skutečnosti neexistoval. A tady začíná psychologický průšvih. S obelháním může člověk přestat věřit v sebe.
Jestliže jsme si naivně mysleli, že máme krásný vztah, znamená to, že jsme jak vztah, tak partnera neodhadli. Jestliže jsme vztah a partnera neodhadli jednou, jak můžeme doufat, že příště už ho odhadneme? Mnoho lidí si tak po zradě přestane být jisto sebou samými.
S úlevou pak přijmou omluvná slova lháře, že už pochopil, že se ponaučil, že už to neudělá znovu. Problém je, že když mu prominete, on pochopí, že vám může znovu ublížit, protože ho naučíte, že máte příliš dobré či slabé srdce. Anebo že vám na rodině záleží víc než jemu. A proto nikdy neodejdete. Ani po opakované lži.
Jenže to je pravda jen napůl.
Příběh talíře
Když rozbijete talíř, můžete ho slepit, ale trhliny v něm už zůstanou. Tak jako v pomyslné „nádobě důvěry“, kterou má v sobě každý z nás.
Ano, obelhaný člověk možná zůstane, ale jen napůl, jen fyzicky. To znamená, že jeho tělo bude dál kdesi po vašem boku. Emočně však může být už zcela odcizené.
Lidský organismus má totiž jeden spásný mechanismus, pud sebezáchovy. Ten se aktivuje bez ohledu na lidskou mysl. Naopak, právě tehdy, když nemyslíte (příklad: přepracování), vás pud sebezáchovy umí vypnout (vyhoření). Zabrání tak tomu, abyste sami sebe zničili. Prostě vám znemožní sebezkázu. Znehybní vás. Bohužel, důsledky si můžete nést – jako lekci – celý zbývající život.
Pud sebezáchovy funguje nejen na fyzické, ale i na psychické či chcete-li emoční rovině. Proto psychologie rozlišuje dvojí odpojení od partnera. Fyzické odpojení znamená to, že partnera přestanete vídat. Odstěhujete se, vyměníte prostředí. Emoční odpojení je však mnohem horší. Protějšek pro vás přestane emočně existovat. Bude vám už jen lhostejný.
Mnoho lhářů tohle nechápe. Tak dlouho vám lhali, a vy jste jim promíjeli, dál je milovali. Potom přijde jedna i banální lež, a vy už je ignorujete.
Lháři jsou totiž, technicky vzato, hloupí lidé. Nechápou, že nádobu důvěru můžete plnit nespočtem lží, a klidně i obřích, dlouhou dobu. Leč, ta nádoba, stejně jako každý člověk, má své limity. Je-li nádoba důvěry plná až po okraj, stačí už i „maličkost“, a trpělivost v člověku přeteče. Ne proto, že by chtěl. Ne proto, že by se jeho mysl pro to rozhodla. To je výsledek pudu sebezáchovy. Čeho je moc, toho je zkrátka už příliš.
A tak se stane, že obelhávaní lidé se změní. Přestanou věřit sladkým slovům. Než udělají zbrklý závěr, počkají si na činy. A hlavně se naučí rozpoznávat lež už v jejím zárodku. Při tom, když lhář hýbe svými rty. On si myslí, že lež není slyšet. Ale lež nemusí být slyšet. Dost na tom, že je vidět a cítit. Obelhanému člověku s kontaminovanou nádobou důvěry trvá dlouhou dobu, než si ji pročistí a obnoví. Jde to, ale má to svá pravidla.
Jak píšu ve Vánočním Speciálu Cestou proměny, tak dlouho lidé doplácejí na své dobré srdce, až jim jednoho dne dojde, že si zaslouží víc.
A jakmile si uvědomí, že si zaslouží víc, už je nic v jednostranném vztahu neudrží.
