Hlavní obsah
Láska, sex a vztahy

7 vztahů, ve kterých jste osamělejší, než když jste single

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Shutterstock

Proč druhému nestojím za slovo, objetí, upřímnost, docenění, vyslechnutí, splnění jediného přání? Proč mu už nezáleží na tom udělat mi radost? To je vztah? Proč v něm je? Proč mi to odpírá? Co když je to mnou? Co když už neznamenám nic?

18. 9. 9:05

Myslíte, že nejhorší je být sám? Pak jste nepoznali osamělost. Nejhorší osamělost, jaká existuje. Osamělost ve vztahu. Ten stav, kdy se cítíte zoufale sami, na všechno sami, i na vztah samotný, vedle jiné osoby.

Článek

O vztazích mě nejvíc naučil jeden kamarád. Nepotřeboval k tomu jediné slovo.

Byl jsem tehdy zlomený ze vztahu, který se mi hroutil. Na pískovišti jsem si hrál se svým malým synkem a mě napadlo zeptat se kamaráda, který byl mou vrbou i sovou (tím, kdo nejen naslouchá, ale je schopen i poradit), jakou chybu v té chvíli hlavně nemám dělat. Tolik jsem tu partnerku chtěl zpátky, ale bohužel její srdce už měl někdo jiný.

Kamarád tehdy sáhl do pískoviště a nabral do obou hrstí písek. Pak předpažil a dlaně před mýma očima rozevřel jako dvě misky, v obou bylo vrchovatě písku. Nato jednu dlaň uzavřel v pěst a písek, v té pěsti stále více stlačovaný, unikal mezerami mezi prsty ven, až v té pěsti nezbylo ani zrnko. Druhou dlaň ponechal otevřenou. Písek na této misce mohl frnknout, kdykoli chtěl. Ale neudělal to. V otevřené dlani zůstal prakticky všechen.

Neřekl ani slovo, přesto se mi rozsvítilo a poděkoval jsem mu. Došlo mi, že o lásku nemá smysl bojovat. Láska totiž buď je, anebo není. Lásku si nelze vynutit. Vynucená láska není skutečná. Co si musíte vynutit, není od srdce, upřímné a autentické. Dostáváte to možná z lítosti, možná z falše, možná proto, že ten druhý musí, ale rozhodně ne proto, že ten druhý chce. Proto i ve své knize Lék pro duši píšu: Jakmile cítíte, že o lásku druhého člověka musíte bojovat až žebrat, přestaňte. V takové chvíli totiž už lásku nelze získat, v takové chvíli už žádná láska není. Jedině ta láska, o kterou se nemusíte prosit, je reálná.

Opravdová láska

Když pak můj syn rostl, jednoho dne se mě odhodlal zeptat: „Tati, co je vlastně láska?“ Právě jsme míjeli stánek s rychlým občerstvením. Naproti němu seděl žebrák a natahoval ke kolemjdoucím žebravé ruce. Dal jsem synovi peníze, aby mu u stánku koupil jídlo. Syn podal žebrákovi obloženou bagetu, ten ji s vděčnou úklonou přijal, ale k překvapení mého syna ji uschoval do svého ušmudlaného kabátu.

„Vy to nebudete jíst?“ zeptal se syn.

„Ne,“ odpověděl žebrák. „Kamarád má dnes narozeniny. Bude to můj dárek.“

Syn byl ještě hodně mladý, proto se s úšklebkem podivil. „Vaším dárkem bude bageta?“

Žebrák se usmál. „Chlapče, ta bageta je nyní všechno, co mám.“

Všechno, co mám… Ta slova synovi vyrazila dech. Pochopil, jak musí být úžasné mít takového přítele, který je ochoten dát vám všechno, co má. Ba že ještě úžasnější musí být vlastnit takové srdce – být tak ryzím člověkem.

Opravdová osamělost

Mnohokrát jsem si na ty dva momenty vzpomněl. Zejména tehdy, kdy jsem byl single a napadlo mě, zda mi něčí láska neschází. Pak jsem ale zažil i velmi špatné vztahy, které mě naučily pochopit rozdíl mezi samotou a osamělostí.

Samota je označení pro fyzický stav, kdy jste sami, tedy kdy fyzicky nemáte po svém boku žádnou jinou osobu. Někdo říká, že se samoty bojí, a proto chce jakýkoli vztah, za každou cenu. Takový člověk však neví, že to, čeho se ve skutečnosti bojí, není samota, ale osamělost. To je označení pro emocionální stav, kdy vůbec nemusíte být sami, ale cítíte se tak, i když je ve vaší blízkosti fyzicky někdo jiný. Přičemž tu nejhorší osamělost můžete zažít paradoxně ve vztahu. Ačkoli v té chvíli nejste sami, cítíte se sami. Sami na vztah, sami na lásku, sami na komunikaci, sami na doprošování, obhajování, zachraňování.

Zatímco samota spíše uzdravuje (zejména když potřebujete být dále od lidí), osamělost naopak vyčerpává, ta emocionální prázdnota či bezmoc zbavuje člověka síly, sebevědomí, sebelásky. A tak se může snadno stát, že samota je ve výsledku lepší než vztah, zejména než ten vztah, ve kterém vás protějšek ani nerespektuje, neuznává, nevnímá, ignoruje, vysává, trestá…

Vím, nemusí být lehké být sám. Ale mnohem těžší je být osamělý, věřte mi.

Sedm NE

A tak, pokud jde o mě, jsem raději sám než v „jakémkoli“ vztahu. Ba existují vztahy, o které už nikdy nebudu stát. Vždy upřednostním samotu před osamělostí ve vztahu. Které vztahy jsou ty, v nichž se lidé cítí nejosamělejší?

1. Vztah živený jen jednou osobou

Je to vztah, ve kterém pořád jen jeden dělá první krok. Pořád jen jeden chápe, že vztah je jako zahrada – musí se nepřetržitě opečovávat, jinak zaroste plevelem a přestane nést sladké ovoce. A protože to druhý neřeší, stává se zahrada jen jednostranným úkolem. Zatímco jeden do péče o ni vkládá vše, druhý nic a jen bere. Je tak pouze otázkou času, kdy ten, kdo jen dává, se vyčerpá, a zahrada tak zpustne. Navíc svým způsobem „jeho“ vinou, protože on přestal – ale ne proto, že by už dávat nechtěl, jen už nemá co. Vydal se ze vší energie.

V souladu se zákonem o zachování energie platí, že aby člověk mohl dávat, potřebuje také dostávat. Ba i ten, který jen dává, musí někdy dostat. Nikdo z nás není schopen dlouhodobě dávat to, co se mu nevrací. Vztah proto přirovnávám k dvojkolu. Nelze, aby jeden pouze šlapal a druhý pouze stál na brzdě. Bicykl pak nejede…

2. Vztah vzniklý jen pro naplnění nešťastného člověka

Do vztahu vstupujeme proto, abychom byli silnější než sami. To ovšem neznamená, že do vztahu můžeme vstoupit slabí. Vztah je jako řetízek. Přetrhne se vždy v nejslabším místě – tam, kde nevydrží nejslabší článek. Proto je každý vztah jen tak silný, jako slabší z jeho členů. Kde selže on, povolí celý vztah – bez ohledu na to, jak silný dokázal být ten druhý. Přičemž jednou z hlavních forem slabosti je neschopnost vnímat štěstí.

To nelze léčit zvenčí. Je to vnitřní problém člověka. Kdo je chronicky nešťastný, tomu schází dovednost vážit si i maličkostí. Přitom kdo si neváží malých věcí, toho šťastnými neučiní ani věci velké. Velké věci jsou totiž tvořeny těmi malými. A zvenčí není možné dát člověku to, čeho sám není schopen. Jak ho zvenčí potěšit, když se odpojil od radostných emocí?

Kdo v sobě sám například ještě neuzavřel minulost, ten nemůže čekat, že to za něj zvládne někdo jiný. A přichází-li navíc se špatnými, negativními emocemi, může mít sklon i na svém protějšku vídat jen to nevyhovující, nedostatečné. Mít přínos pro vztah znamená přicházet alespoň s částečným světlem. Kdo však chce ve vztahu rozdávat radost, musí ji mít nejprve v sobě. Nikdo není schopen dát to, co sám nemá.

3. Vztah ignorující klíčové potřeby

Ano, do vztahu vstupujeme proto, aby nám bylo lépe než o samotě – abychom byli naplněnější, schopnější, moudřejší. Nikdo totiž není dokonalý, nikdo nemá všechno, ale každý má něco jiného. To, že žádní dva lidé nejsou shodní, znamená, že nedostatky jednoho mohou být vyplněny přednostmi druhého a naopak. Druhý nás tak může podpořit, zvednout či obohatit tam, kde si už nevíme rady, a naopak. Problém však je, když lidé ve vztahu přestanou tvořit skutečný pár. Když se přestanou doplňovat, povzbuzovat, motivovat, nýbrž naopak jeden druhého začne omezovat, zesměšňovat, ignorovat. Když potřeby jednoho jsou víc než potřeby druhého. Nebo když na potřebách jednoho záleží absolutně a na potřebách druhého vůbec.

Jako by šlo o souboj. Jako by se bývalí spoluhráči změnili v protihráče. Jako by seděli ve společné loďce, ale rozhodli se pádlovat proti sobě. Na jednom nezáleží vůbec, na druhém zcela. Přitom oba jsou v jedné lodi a převrhne-li se jednomu, zavře se voda nad oběma. Také proto ve svých knihách apeluji: Ve vztahu nikdy neexistuje jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, či dva poražení. Naplnit potřeby druhého by mělo být stejně uspokojující jako mít druhým naplněné potřeby vlastní.

4. Vztah založený na očekávání dokonalosti

Vím, že je to látka ze základní školy, ale mnozí dospělí to pořád nechápou: Nejsme dokonalí; proč tedy od nás někteří očekávají, že dokonalí budeme? Proč očekávají dokonalý život? Proč utíkají ze vztahu, kde se objevily problémy? Jak mohou chtít vztah bez problémů? Copak i lidský život může být bez problémů?

Ten, kdo utíká od problémů, aby jinde objevil bytost i vztah bez problémů, nepřestane utíkat. Lidé jsou chybující tvorové, a právě proto láska znamená milovat a oceňovat ne proto, že by protějšek byl dokonalý, ale navzdory tomu, že dokonalý není, ba právě proto, že dokonalý není – že má své nedostatky. Jen považte: Co takové zrudnutí při polibku? Co vlahá dlaň při prvním vzetí za ruku? Co zrychlený dech při prvním milostném sblížení? To všechno jsou znaky nedokonalosti, rozechvělosti, nejistoty. Ale nedělá to lásku, život, člověka krásným?

Dokonalý vztah neexistuje. Nicméně téměř dokonalým jej dělá to, když dva zjevně nedokonalí jedinci nepřestávají pracovat na jeho zdokonalování. A to bez očekávání, že někdy dokonalý bude. A vůbec k tomu očekávání: Čím méně od druhého člověka očekáváme, tím šťastnější můžeme být. Očekávání totiž vzniká v naší hlavě, ale činy druhého vznikají v jeho hlavě. Nikdo jiný nedokáže myslet a jednat tak, jak předpokládáme – nikdo jiný totiž není my. A i když se domníváme, že právě náš úhel pohledu a způsob myšlení je ten jediný správný a možný, je to jenom náš subjektivní klam. Nikdo jiný nedokáže stejně dávat, milovat, chápat, reagovat. A nedělá ho to horším, než jsme my, jen jiným.

I proto vstupujeme do vztahu. Najít někoho totožného jako my je nemožné, a i kdyby někdo takový existoval, bylo by to zbytečné. My nepotřebujeme někoho jako my. My už přece sebe máme. Co potřebujeme, to není naše totožné Já, ale jiný člověk, který nás vhodně doplní a je s námi kompatibilní: má to, co my nemáme, a současně je rád, že my máme to, co on nemá.

Nejzbytečnější zklamání ve vztahu jsou způsobena idealistickými očekáváními. Takové očekávání je zločin, který pácháme na druhých, a následné zklamání je pak zasloužený trest, který vykonáváme na sobě. A proto odstraňme subjektivní domněnky, co by někdo jiný měl či neměl podle nás dělat. Snížíme tím zbytečnou frustraci a zhrzení z toho, že to nedělá. Jinými slovy: Neusilujme o to, aby se v našem vztahu sešli dva dokonalí lidé. Raději ať se sejdou dva nedokonalí lidé, kteří respektují jinakost druhého.

5. Vztah zneužívající odpykané viny k novým obžalobám

Chybujeme. Jak by ne – jsme lidé. A za chybu náleží trest, samozřejmě. Jen tak viník už chybu nezopakuje. Ale! Už na právech jsme se učili, že nikdo nesmí být dvakrát trestán za tentýž prohřešek. Ve skutečném životě jsou však lidé nuceni pykat za tutéž chybu opakovaně, ba nepřetržitě. Zejména manipulátoři (viz Lék pro duši) si libují v tom, že na partnery vytahují staré a již dávno odpykané chyby, nebo opětovně rozrývají již téměř zahojené rány, jen aby obnovili dávné bolesti. Činí tak dokola, jako by „pořád chyběla ještě jedna omluva“. Jako by utrpení za jeden hřích nemělo být nikdy ukončeno…

Manipulátoři využívají psychologického jevu, kdy se všichni po chybě cítíme vinni. Ačkoli chybu odpykáme, ona pořád zůstává v naší minulosti. Nelze ji vrátit, změnit, odestát. A tak nám může být neustále opakováno, jak jsme tehdy ublížili. Proto také jedním z prvních kroků manipulátorů ve vztahu je vyzvědět naši Achillovu patu a vědět, co později obrátit proti nám. A proto: Nedovolme, aby proti nám někdo používal naši dávnou minulost. Ať se v ní stalo cokoli, platí, že jsme-li ponaučeni a rozhodnuti tutéž chybu již nikdy neopakovat, nejsme v takovém případě stejní jako v minulosti. Byť minulost pochopitelně nadále zůstane součástí našeho života, naší životní historie.

Kdo neakceptuje minulost člověka, nepřijme ani člověka samotného. Respektive: Přijmout člověka bezezbytku znamená už nikdy proti němu neobrátit jeho bolestnou minulost, kterou si dostatečně odpykal.

6. Vztah prosycený lží

Vztah stojí na důvěře. Bez důvěry končí. Narušená důvěra je jako zranění na špatně zhojitelném místě. A narušit důvěru lží je naprostá hloupost.

Lež je tak nesmyslná, že stačí, aby byla odhalena jen jediná z mnoha lží, a od té chvíle budou zpochybněny už všechna slova lháře, i kdyby tisíckrát mluvil pravdu. Jedna odhalená lež, a je zničena pověst. Tomu, kdo byl přistižen při lži, už druzí nikdy nemusejí věřit. Jak by mu mohli věřit, když všichni vědí, že byl schopen lhát?

Lež není chyba, omyl, nedopatření. Lež je racionální, promyšlené, úmyslné, vědomé rozhodnutí. Je to dobrovolný akt, při kterém lhář věří, že se mu lež vyplatí. Ví, že nemluví pravdu i že za odhalení lži může zaplatit. A přesto lže. Obvykle je přesvědčen, že je tak dobrý lhář, že se na jeho lež nepřijde, respektive že i když se na ni přijde, vylže se z ní jiným způsobem. Z toho plyne, že lhář se nemění, při odhalení hledá jen další způsoby lhaní.

Lhaní je způsob myšlení člověka. Lhář se domnívá, že může nekonečně lhát; že i když bude odhalen, vymyslí způsob, jak by mu lidé dál věřili. Lhář nepochybuje o tom, že jste tak hloupí, že vás umluví. Podceňuje však to hlavní – energii. Lidé mají nejen sluch, ale i cit. A energie při komunikaci nelže. Lidé mohou v reálném životě jednat v rozporu se slovy, která říkají, avšak nemohou jednat v rozporu s energií, kterou vyzařují. Jejich energie totiž vždy vyjadřuje jejich Já. Všichni jednou pochopíme, že nepřítel, který je upřímný, je svým způsobem lepší a čitelnější než domnělý přítel, který je falešný.

A tak i vy zjistíte, že důležitější než to, co člověk říká, je to, co dělá. Jakmile začnete věnovat větší pozornost činům než slovům, lháři na vás budou krátcí. Dojde vám totiž, že slova mohou lhát, ale činy vždy vystihují pravdu.

7. Vztah odložený „na zadní plotýnku“

Ještě jste nezažili, že vás někdo odloží „na zadní plotýnku“? Tak se v psychologii označuje vztah, který nemá u vašeho protějšku prioritu – který u něj není v popředí zájmu, ba který se v jeho žebříčku důležitosti nenachází vůbec. (Byť jeho slova vykládají opak.)

Takový protějšek se obvykle vyznačuje slovy, že „na vás nemá čas“. Ve skutečnosti není pravda, že „nemáme dost času“. Všichni máme času stejně – dvacet čtyři hodin denně. To znamená, že všichni máme každý den dost času na to, co je pro nás důležité. To, že se nám tedy někdo nevěnuje, není otázka času, ale jeho priorit – něco jiného je mu zkrátka přednější.

Na zadní plotýnky sporáku obvykle odkládáme vaření, které nemá absolutní prioritu. Se vztahem, pokud nám na něm opravdu záleží, tohle neuděláme. Víme, že i když stojí čas a energii, tak z dlouhodobého pohledu se nám taková investice vrátí – máme-li ovšem partnera, který také náš vztah neodkládá „na později“.

Jistě, vztah přináší přinejmenším třikrát víc problémů než samota. Vedle našich osobních problémů se nás dotýkají problémy partnera, společné problémy vztahu, k tomu případně také problémy dětí nebo příbuzných. A všechny je třeba včas řešit. Problémy nejsou mrtvé, ale živé organismy. Neřešené problémy rostou a rozmnožují se. Utíkáme-li od nich, pak ten hlavní problém neseme de facto v sobě – neochotu pochopit život. Ten je totiž plný problémů, jako každý vztah. A najít protějšek, který je ochoten s námi problémy řešit, je jako vyhrát jackpot.

V jeho poskytovaném čase, energii a pozornosti totiž objevíme nejdražší dary, které si přitom navzájem můžeme vyměnit. Naopak bez těchto priorit sice můžeme žít vedle sebe, ale ne spolu. Můžeme být jako dva cizí lidé. Osamělí, emocionálně izolovaní, přehlížení. V horším rozpoložení než sami, kdy můžeme být i „v dobré společnosti“ – sami se sebou. Zatímco ve vztahové osamělosti pochybujeme o sobě, ztrácíme sebevědomí, sebedůvěru, sebelásku, sebeúctu, sebehodnotu. A tím ztrácíme sami sebe.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz