Co ukrývá rodinný archiv

Tedy né, že bychom měli doma nějaký skutečný archiv. Ale léty se nastřádají fotografie, vysvědčení, různá potvrzení, diplomy, ale také propouštěcí zprávy z nemocnic a úmrtní listy, blahopřání ke sňatku a potom ke sňatku dětí, srdíčka s přáníčky, co jste dali své mamince a co vaše děti dali vám. A teď k tomu začínají přibývat věcičky od vnoučat….

Jistě to každý zná, tenhle zaplať Pámbů nekončící řetězec. A zřejmě skoro každý má doma

nějakou tu krabici, album či jen starý kufr, kam jsou jako němí svědci již odžitého, vzpomínané artefakty odkládány. Jak šly roky, zdědil jsem některé z nich od své babičky a ta je zase měla od své matky. Dostaly se tedy ke mně písemnosti a fotografie i mé prababičky a pradědečka. Patřil mezi ně i jeho úmrtní list, z kterého jsem se dozvěděl, že byl „správce sléváren ve výslužbě“, a že zemřel ve věku 84 roků. Sláva, řekl jsem si při tom přebírání, mám genetickou naději, že cosi z jeho DNA přešlo i na mne a tak si ten „současný seniorský přepych“ ještě chvíli užiji.

Našel jsem také fotografii prababičky, na níž svým výrazem ve tváři působí jako velmi přísná dáma.

Pamatuji se na ní z doby, kdy asi jako sedmiletý kluk jsme jí s bratrem neřekli jinak než „babička Kudlička“, protože se jmenovala Kudliczová.

Babička Kudlička se mi vybavuje jako „strašně“ stará, měla širokou sukni černé barvy a v ní něco o čem jsem později už jen čítal. Měla kapsář. Přes sukni nosila zástěru. Často ji vyhrnula, zalovila v kapsáři a vyndala z něj bonbón „včeličku“. Včeličky jsme milovaly, protože byly krásně žluté a byla na nich včelka. Cucali jsme je až do té slastné chvíle, kdy tvrdý obal praskl a na jazyku se rozplynula medová náplň. Kromě včeliček měla Kudlička také „fialky“. Ty už nám tak nechutnaly, ale měly krásnou modrofialovou barvu a silně voněly. Dnes vím, že po ethylvanilinu.

Babička Kudlička už téměř neviděla a skoro nevycházela ze své světničky v podkroví. Připadalo nám legrační, když si třeba zašívala roztrženou zástěru. Používala zásadně velikou jehlu a černou, režnou nit, kterou navlékala pomocí patentního navlékače jehel. Látku sešila několika centimetrovými stehy.

Nezapomenutelné bylo její vyprávění. A babička Kudlička vydržela vyprávět opravdu celé hodiny. Líčila nám příhody jejichž postavy jsme nechápali. Všechny je označovala křestními jmény, která nám nic neříkala. Příběhy samotné byly pro nás něco mezi pohádkou a hrůzu nahánějícím vyprávěním tedy hororem, pokud bychom význam tohoto slova tehdy znali. Kudlička se třeba dívala na zahradu, nemohla chudinka tenkrát již téměř nic vidět, ale ona tam viděla velké kostelní hodiny. Chtěla, abychom jí řekli, kde je velká a malá ručička. Vzápětí nám oznámila, že se od těch hodin na nás dívá Stalin. Nevěděli jsme sice, kdo to Stalin je, ale připadalo nám to napínavé.

Ale zlatým hřebem toho probírání starých věcí se stala listina, která mému pradědečkovi osvědčuje, že berkanonier Venzel Kudlic byl členem Infanterie, Batalion Pilsen Nr. 35, Landwehr, tedy jakési domobrany, a to v roce 1884. No řekněte, není to krása ?