Článek
Některé učitele jsme ale přímo nenáviděli. Třeba ruštinářku. Důvodem byla sama ruština, ale i její zjev a způsoby. Říkali jsme jí „gorila“ pro její obličej, který se skutečně nápadně podobal tváři opice. Měla zlé oči, pištivý hlas a její neustálé „nu rebjáta, kak skazál tavářišč Lénin, nádo učiťsja“, nás strašně štvalo. Zajímavé bylo, že spolužačky „komunistky“, které hltaly každé její slovo se snažily opakovat ruská slovíčka přesně podle ní a dokonce i stejně pištivým hlasem. Znělo to značně legračně. Nedokáži už dnes posoudit, zda „gorila“ byla dobrou ruštinářkou, ale její nucení nás až do omrzení vyslovovat některé ruské výrazy „s tím správným přízvukem“ bylo protivné. „Nu Jáger skaží iďót tumán“, přikazovala. A zakladatel naší tříčlenné protikomunistické ligy zahuhlal:… „ydot túman“. Ruštinářka mírně pobledla a hlasitěji opakovala: „nět Jáger, nádo skazáť iďót tumán!“ Jáger opět zahuhlal své „ydot túman“ ale to už mu Gorila vlepila takovou facku, že jeho červená pihatá tvář zčervenala ještě víc. Když ale stejně nesprávně vyslovovala „rebjáta“ jejichž rodiče byli v KSČ, trpělivě do omrzení opakovala „nu vot charašó, nu vot charašó.“
Gorilu jsem velice velmi neměl rád. Nutila nás také učit se nazpaměť různé citáty soudruhů Lenina, Stalina a dalších bolševických šílenců. Museli jsme též recitovat ruské básně. „Óčeň krasývije stichý“. Ještě teď, když píši tohle povídání mi v hlavě běží úryvky typu: „pa dlinnomu kupé i kajút činóvnik učtívy dvýžetsja. Sdájtě svajich paspartóv! I ja sdájú svajú purpúrnuju knížicu“. Dnes bych se rusky snad dohovořil stejně „dobře“ jako němčinou z níž znám slova jako stát, vlevo, vpravo a několik nadávek.
Jednou jsem při hodině ruštiny nedával pozor a četl jsem si pod lavicí sešitové vydání „Biggles nad pouští“. Bylo to ideologicky velmi závadné, protože Biggles byla postava anglického leteckého esa z doby I. světové války. Jeho dobrodružství mne tenkrát silně fascinovala. Abych si při hodině ruštiny ještě svojí pohodu umocnil, co chvíli jsem se sehnul a pod lavicí si ukousl chleba namazaný sádlem, který jsem měl rozložený vedle „Bigglese“. A právě to shýbání asi „gorilu“ nějak upozornilo, že se ne zcela plně věnuji jejímu ruskému výkladu. Jak jsem tak byl v tom napětí a zároveň té sádelné pohodě, „gorila“ se, aniž by přerušila své „nu vót my búděm sejčás…“ přiblížila až za má záda. Vysokým hlasem zapištěla znovu „a sejčás“, shýbla se a hrábla mi do lavice. „Co to je?“ zařvala již česky. Vytáhla ruku na kterou se jí přilepil zbytek mého chleba se sádlem. Přeskakujícím hlasem jsem odpověděl po pravdě, že chleba se sádlem. Třepala štítivě rukou ze které odpadla má svačina. A sádlem na podlahu! „Gorila“ byla celá bez sebe. Druhou rukou hrábla do útrob lavice a ještě štítivěji vyndala sešit s Bigglesem nad pouští. Zasyčela a upustila sešit na zem, jakoby byl rozžhavený do běla. Téměř současně mi vlepila takovou facku, že jsem tváří narazil do lavice. Byla to tedy „pecka“, protože se mi okamžitě spustila krev z nosu. „Gorilu“ to poněkud zmátlo a držíc mne za límec vláčela mne k umyvadlu. Cestou se už ale zase uklidnila, protože otočila kohoutkem studené vody a plynule řekla: „Nádo umyváť !“ Učitelku Šímovou, jak se ve skutečnosti „gorila“ jmenovala, jsem tedy rád skutečně neměl.
