Článek
Necítím se při zdůvodňování „být singl“ dobře. A stejně silně se necítím oprávněný k nějakému hodnocení, co je lepší, zda svazek manželský nebo volné soužití. Ale přiznávám, že jsem „stará škola“ a tedy, že se mi manželství jeví jako přirozenější.
Letos v srpnu tomu bude 61 let, kdy jsme se v roce 1962 s mojí drahou ženou brali.
Já „karlovarák“ přistěhováním v roce 1945, ona z Vysočiny bydlící ve Varech od roku 1959. Velmi dobře si pamatuji, jak dlouho a jak silně jsem se tehdy na ten den, „až budeme svoji“, těšil.
Dnes to asi zní trochu divně, ale opravdu to tak bylo. A nikdy, ani na jediný den, jsem toho našeho rozhodnutí být manželé nelitoval.
Snad i má žena měla a má stejné pocity. I když… někdy to se mnou neměla lehké. Vím však, že jsme celých těch šedesát jedna let vždy stáli při sobě, drželi se, pozdvihovali i společně hodně protrpěli. Tak, jak to v životě chodí.
Za sebe vím, že nebýt mé ženy „úplně bych zvlčil, chodil jako špindíra, neholil se, neměnil si spodní prádlo a vypadal jak bezdomovec“. Denně si uvědomuji, i když o tom nemluvím, což bych asi měl, že starostlivá péče, kterou mi žena věnuje, má blízko servisu poskytovaného VIP. Rozdíl je v tom, že z toho všeho, cítím její laskavou lásku a trpělivost, co mne drží nad vodou a vlastně s trochou nadsázky „při životě“. Moc jí za to děkuji.
A tak pokud bych se měl znovu rozhodovat zda je manželství dobré, zda je naplněním člověčího žití, láskyplným objetím nebo tak nějak… rozhodně hlasuji pro manželství.
