Hlavní obsah
Knihy a literatura

Proč nepíšu jako Fulghum

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Pavel Hrdlička, Wikipedia Commons, CC BY SA 4.0

Robert Fulghum

6. 9. 11:19

Rád čtu. Když jsem byl mladý, četl jsem až hystericky, řekl bych. Svaluji na to fakt, že od 15 let nosím brýle.

Článek

Ale k tomu čtení… V současnosti už to nejde tak, jak by si člověk přál. A nejen s těma očima. Ty oči slzí, pálí, bolí. A ještě k tomu počítač a hodiny u něj strávené. Také se mi stává, že mám přechodně pocit, že už se nedá přečíst nic nového. Tedy pro mne zároveň stravitelného a schopného pochopit, co autor chtěl říci. A to nemluvím o odborné literatuře.

Nedávno jsem si v knihovně půjčil Roberta Fulghuma, mého oblíbeného spisovatele. Mám rád ta jeho vyjádření všedních všedností, která nepostrádají tu neměnnost lidského prožívání. Ten pán je vzdělaný, cestováním zkušený, má přehled a umí to podat. Sám o sobě říká: „Nemám schopnosti profesionálního sportovce. Nemám na to být astrologem, fyzikem, teologem, kuchařem, politikem, psychiatrem či taxikářem. A nemám ani nadání, abych mohl být básníkem, hudebníkem nebo malířem. To pro mne není…“

Tak to mi opravdu, ale opravdu nevadí. Mám jej rád pro jeho vyprávění, ze kterého čiší člověčina, jak se říká „na sto honů“. Od pana Fulghuma jsem přečetl myslím vše, co u nás zatím vyšlo. A zdá se mi, že on musí psát. Prostě musí. Má v sobě ten přetlak, který když sami nemáte, je těžké vysvětlit, co to vlastně je.

Jó, chvilkami si myslím, že ten přetlak také mám. Už nějakou dobu. Má to prý spojitost s určitou přecitlivělostí vnímání okolního světa. To říká má paní doktorka psychiatrička, v jejímž registru jsem jako člověk trpící občas panickou depresí. Ale zase zpět k tomu přetlaku. Ač senior, nesedím doma a nekoukám z okna. Tedy z okna koukám, je-li to třeba či zachce-li se mi. Skrzeva počasí venku…

Sakryš, zase už odbíhám. Ale to je tím naskakováním obrazů, tím přetlakem. Jdu ráno nakoupit a cestou mi běží v hlavě povídání o bezdomovci, co jsem viděl „upelešeného“ na lavičce nedaleko domu, ve kterém bydlíme. O nevysypaných odpadkových koších, zarostlém chodníku, o pošmournu, co mi na náladě nepřidá. Jako důkaz potkám spoluvrstevníka, který se skoro třese nedočkavostí, aby se mne zeptal, zda vím, kdo „zase umřel“. Fascinuje mne to „zase“. Pořád přece někdo umírá, to k životu patří a je to neodvratné. A rozhodně bych se nechtěl někoho, komu odešel jeho blízký, dotknout. Snažím se popsat tu nějakou jakoby zvrácenou radost těchto „oznamovatelů“. „Tak ty nevíš? Tak já ti to řeknu. Jó, ty jsi jej skoro neznal? To nevadí, ale řekl jsem ti to!“

Jedu odpoledne ze zahrady MHD. „Sockou“, jak se obecně uvádí, samozřejmě. Tedy městskou hromadnou dopravou, prostě autobusem. Na zastávce nastupují studentky z gymnázia a pedagogické školy. Také jezdí sockou a zcela ji zaplní. V autobuse rychle stoupne teplota přítomného vzduchu (pro sebe říkám odéru). Všechny ty jarní a romantické vůně, co se z nich linou. No jó, to na mne stále ještě působí. Néé, nemyslím nic vilného, vnímám to stejně, i když jedu s manželkou. Naskakují mi při pohledu na jednotlivé dívky představy, co je asi ještě všechno čeká… Štěbetají, chichotají se, bez zábran, hlasitě a někdy podle mých měřítek dost „nežensky“. Na některou se dívám déle a v duchu si říkám… „Počkej, až ztloustneš nebo budeš mít křečové žíly.“ Fuj, to je ale nehezké, pokárám se vzápětí.

Takže… Já ten přetlak vnímání řeším psaním do portálů, hodně do šuplíku a také několika PC přátelům (jsou to většinou ženy, ale nemohu napsat – přítelkyně, protože to označení, má zcela jiný význam než ta konzumace mého povídání).

Ale co jsem vám to vlastně chtěl sdělit ? Aha, už vím… Je mi moc líto, že nepíšu jako pan Fulghum. Ale opravdu, opravdu moc líto…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz