Článek
Mnozí karlovaráci si jí jistě ještě dobře pamatují. Na jejím místě je dnes prodejna drogerie a parfumerie „Rossmann“. Do „Vindobky“ se chodilo na obědy, na svačinky, na zákusky, na pivo. Byla to taková, řečeno dnešní mluvou „jídelní socka“.
Za vchodem byla její voňavější část, prodávalo se zde kakao, káva, zákusky, koláče a další sladké výrobky. Jeden čas zde bylo umístěno i několik stolků, kde sedávaly většinou maminy, které krmily své potomky. Za touto sladkou částí podniku byla hlavní stravovací místnost, kde po obou stranách byly prodejní pulty, stoly pro konzumaci „na stojáka“, pokladna a výdejní okénko hlavních jídel. V zadní části byl výčep piva a ostatních nápojů od rumu až po čepovanou Kofolu či šíleně barevné Limo.
Do „Vindobky“ jsem chodil rád. Jeden čas skutečně pravidelně na oběd „na stravenky“. Na velké tabuli paní pokladní zasunovala a měnila názvy prodávaných jídel. Nejdražším byl snad vepřový řízek, brambor a okurka. Ale byla tu jídla, která by jste dnes v podnicích hledali marně. Třeba skopové na majoránce (sekaná skopová žebírka) chuti však výborné. Smažené vemínko, smažené býčí žlázky, vepřové v kapustě, nebo jen knedlíky s omáčkou. I taková bramboračka za 1.20 Kčs, ke které šlo u vedlejšího prodejního pultu zakoupit dva bramboráky (jeden za 1.10 Kčs) stačila k tomu, aby se jeden příjemně najedl. Rád si také vzpomenu na zcela nedostižné karbanátky zvané „karboše“, které vzhledem k jejich rychlé cirkulaci od dodání z kuchyně po jejich prodej a konzumaci, byly vždy čerstvé, teplé a jen se rozplývaly. Asi množstvím starých rohlíků do nich zapracovaných. Jó, Vindobka to bylo něco.
Tady vsouvám ujištění, že se nedojímám nad tím nevybudovaným „socáčem“. Jen si připomínám, co bylo a o čem dnes mnozí mladí nemají již ani povědomí.
U jídla se stálo u vysokých stolů. Často zde byla veliká tlačenice a museli jste si lokty udělat ten svůj malý plácek, odsunout vyjedené a upatlané talíře či sklenice od piva. Ale tím jste neměli ještě vyhráno. Bylo skoro pravidlem, že vám stále se pohybující uklízečka a sběračka nádobí, usmoleným hadrem šmudlala okolo vašeho talíře. Chtělo to prostě naučit se určitým úlevám od pravidel chování Gutha Jarkovského. O další hluboký zážitek se postaral některý z „houmlesáků“ (obdoba dnešních opileckých bezdomovců a žebráků), kteří samozřejmě v éře budování rozvinuté socialistické společnosti úředně neexistovali. Takový umolousanec se k vám zezadu přitočil, hrábnul vám do talíře většinou s větou: „Knedlíček už nebudete? Jenže všechno zase vynahradila relativní láce a něco jako čerstvost pokrmů, vzhledem k rychlému tempu jejich spotřeby.
Ale jednou mne Vindobona přece jen naštvala. Vybral jsem si skopové s bramborovým knedlíkem a špenát. Ten zde byl hodně kořeněný a barvy i skupenství dětské stolice. Nabral jsem první sousto a ejhle, ve špenátu něco drhlo. Pomalu jsem ten objev odseparoval a s úžasem hleděl na urostlého švába.
Trochu mne to rozhodilo a já mírně rozčilený šel ten úkaz předvést paní pokladní. Se změněnou barvou v obličeji vykoktala něco jako „zavedu vás za kuchařem“. Sestupoval jsem s talířem v ruce po schodech do tajemného sklepení, kde se pro Vindobonu vařilo.
Dalo se očekávat, že to nebude Hilton, protože když jste občas procházeli okolo větráků ústících do ulice Bulharská, zčernalý a kapající tuk něco naznačoval. Cestou nás míjela osoba, u které se jen těžko dalo rozeznat zda jde o muže či ženu. Železným hákem táhla veliký pekáč, naplněný uvařenými hnáty asi prasečími. Ale to už nám vyšel vstříc hlavní kuchař, mužík to poněkud pidlooký v zástěře, která se dost podobala pracovnímu oděvu topiče zaoceánského parníku.
Paní pokladní ukázala štítivě vidličkou na nataženého švába. „Ve špenátu?“podivil se mužík. „Jó, kdyby ste ho našel v polívce, to bych věděl, to oni nám tam, když zapomeneme přikrejt hrnce, ve kterých jí máme rozvařenou na druhý den, napadají.“ A hned rychle pokračovat: „Helejte, nedáte si tedy rači něco smaženýho?“ Nedal jsem si.
Jó „Vindobka“ to bylo něco…
