Článek
Středa 21. srpna 1968 v 02:45 hodin… Těsně nad ránem neznámý a silný rachot a dunění. Hřmot nepřestává. Řev vrtulníků přelétávajících nízko nad městem. Dunivý hukot dopravních letadel nad lesem směrem na Olšová Vrata. Na ulici Západní u Dolního nádraží šňůry světel. Dívám se z okna paneláku a rozpoznávám tanky, tanky, obrněné transportéry, nákladní auta. Kolona za kolonou.
Vybíhám z bytu polooblečený, otupělý, nechápající s dosud nepoznaným strachem. U silnice je už hlouček stejně vypadajících lidí. Jeden z tanků zastavuje. Ptám se s ostatními, co jsou zač. Odpověď důstojníka ve věži tanku je strohá: „Něznájem, prikaz, kontrarevolucija.“ Už asi chápeme a jsme ohromeni. Nechce se mi to věřit a strach opět útočí. Mám sevřený žaludek. Další lidé vybíhají z domovů, také polooblečení, rozespalí, bledí, tiší a udivení. Vracím se do bytu a telefonuji mamince. Také nic nechápe a myslí si, že si dělám nějaká špatný žert. Nevím, co mám dělat dál. Rozhlas ještě mlčí.
Je 04:30 hodin a ze zapnutého rozhlasu po drátě se ozývá něco jako: „Včera od 23:00 hodin byla naše republika započata obsazována vojsky SSSR, NDR, BLR, PLR a MLR. Obrana našich hranic je nemožná. Žádáme obyvatele, aby vojskům nebyl kladen odpor.“
Vybíhám znovu ven. Beru si svojí Flexaretu. Lidí je na ulicích stále víc a víc. Už pomalu chápou, že je to pravda, že to není zlý sen. Karlovy Vary jsou přecpané tanky, transportéry a auty. Na vozovkách i chodnících leží rozjeté a zdeformované popelnice, lavičky, konstrukce stánků, vyrvané obrubníky, vytrhaný asfalt. Všude řev motorů, štiplavý dým. Zmatek, chaos.
Na nákladních automobilech bledí, vytřeštění, špinaví a zapáchající vojáci. Uniformy upnuté ke krku, všichni mají jakoby o několik čísel větší přilby. Rusové!
Lidé se staví proti nim, proti tankům a obrněným transportérům. Kolony se zastavují, nemohou dále. Lidé mluví jeden přes druhého, křičí, nadávají slovy i posunky, plivají na vojáky i techniku. Píší na tanky i transportéry křídou slova jako: Vrazi! Okupanti! Job tvoju mať! Iditě damoj! Brežněv – Hitler.
Vojáci nechápou. Tváře debilů. A zase mi hlavou běží otázky… Tihle vojáci, to jsou představitelé národa, který nám tolik let „měl být vzorem“? Důstojníci se snaží vysvětlovat. Je to řeč blbců a fanatiků. Důstojník, se kterým mluvím, je lékař, ale hovoří jazykem bolševického komisaře či politruka z padesátých let Nad zastavenou kolonou nízko přelétávají bojové vrtulníky. Letecké kanony namířené kolmo dolů do ulic. Lidé ještě nechápou, jaké nebezpečí jim hrozí. Nemohou. Nechtějí. Vidím skupinku, která zastavila transportér, strhla náhradní kanystry s benzinem, polila srolované plachty na zádi a zapálila je.
Ještě nestřílejí. Ještě ne. Vojáci seskakují, část se staví do polokruhu, odjišťuje samopaly a míří do davu. Druhá část vojáků hasí oheň kabáty.
Před hlavní poštou stojí improvizovaná barikáda. Spíše hromada z toho, co bylo po ruce. Lavičky, popelnice, nějaké desky. Tank hravě projíždí. Kusy plechů a třísky z laviček létají vzduchem. Tank se otáčí na místě, hlaveň kanonu se stáčí dolů. Vojáci se rozlézají po městě jako mravenci z rozkopnutého mraveniště. Výzbroj, jakoby očekávali tuhý odpor. Kulomety, bezzákluzová děla, tarasnice.
Mnoho lidí pláče. I chlapi. Je mi také do breku. Koušu se do rtů, ale slzy samy stékají po tvářích. Je to ze vzteku a z nemohoucnosti něco udělat, nějak tomu šílenému divadlu zabránit.
Dělám jeden snímek za druhým. V Jaltské ulici před pojišťovnou si vybírám v zrcadlovce tvář vojína se samopalem. Stisknu spoušť, ale voják to zpozoroval, prodere se davem, vrazí mi hlaveň samopalu Kalašnikova do břicha a z jeho tváře mongolského nájezdníka nečiší nic dobrého. „Tys fašist“… drtí mezi zlatými zuby.
Dveře do pojišťovny se otvírají, já vklouznu dovnitř a dav lidí mne vzápětí odděluje od té tváře vojína „osvoboditele“. Třesu se strachy a čekám, až se vše posune dál.
Před poštou projíždějí tanky a devastují vše, co jím stojí v cestě.
Ve městě mizí vše, co připomíná SSSR. I pomník sovětského vojína u pošty. Je svalen, rozbit. Vidím, jak jeho hlavu hází skupinka lidí do řeky Teplé.
Smysl to nemá, ale co v tuto chvíli má smysl?
