Článek
Na Štědrý den se malý Ernest vždy tuze těší. Už od rána se schází hodně příbuzných a kdykoliv, než začne štědrovečerní večeře, má jeden důležitý úkol. Zapálit velikou svíčku, napíchnutou dědou nebo babičkou na stříbrném svícnu z 19. století, který stojí uprostřed masivního dubového stolu. Ten je pro svůj kulatý tvar hodně oblíbený. Příbuzní kolem něho rádi usedají, debatují a Ernest je rád poslouchá.
Když jednou na Štědrý den svíčka poklidně zase mířila ke svému vyhoření, otevřely se dveře a přišel tatínek z práce. Se všemi se radostně přivítal, jen malý Ernest se tvářil zaraženě: „Kdes byl tak dlouho?“ pravil a sklopil oči. „V práci,“ odpověděl tatínek. „I na Štědrý den?“ pokračoval synek. „Ano. Vždyť víš, že jezdím s autobusem a někdo musí rozvézt jiné tatínky a maminky z práce domů i na Štědrý den,“ odvětil synkovi. Ten se však nedal a odvětil, že už jsou všichni po večeři a Ježíšek už je taky pryč. Tatínek se jen pousmál: „Ale vždyť jsi teprve před chvílí zapálil svíčku, ještě je dost dlouhá.“ Jenomže malý Ernest pokračoval: „A jak víš, kdy jsem ji zapálil a jak byla dlouhá? Navíc tohle je už druhá svíčka.“ Tatínek se trochu zarazil. A synek pokračoval: „Tu první jsme i jednou sfoukli, aby nevyhořela, jak jsme na tebe čekali. A ta druhá byla v jednom místě víc tlustá a pomaleji hořela.“
Maminka vzala tatínka za ruku, usmála se na něj a povídá: „Máme to ale chytrého kluka, viď? Od oběda se pořád vyptává, kdy přijdeš.“ A zašeptala: „Koupil ti dopoledne v cukrárně naproti jahodový dort se šlehačkou a má strach, že se zkazí. Myslím, že na něj má i trochu chuť.“ Tatínek pod tíhou dětské logiky i mazanosti kapituloval. Malému Ernestovi se omluvil a slíbil, že příští Vánoce už budou všichni spolu celý den.
Když došlo na rozbalování dárků, Ernest zvědavě pokukoval, zda se jeho dárek bude tatínkovi líbit. Ten nejdříve dort sám ochutnal a pak se o něj podělil s maminkou i se synem. Ten zase přiznal, že si se svíčkou trochu vymýšlel, protože mu bylo líto, že zrovna jeho tatínek u kulatého stolu chybí. Otec se ale na synka nezlobil. Naopak ho pochválil za dobré přemýšlení o hoření svíčky.
Uplynulo pár let od příběhu se svíčkou a z malého Ernesta se stal velmi vzdělaný profesor.
Zabýval se mimo jiné i datovacími metodami určujícími stáří. Například datovací metodou rozpadu radioaktivního uhlíku 14C.
Radiokarbonové datování pomohlo ověřit pravost svitků od Mrtvého moře. Ověření se týká stáří materiálu, na který byl text napsán, nikoliv kdy byl text napsán.
Jeho množství v organismech (fauna i flora) je po dobu jejich života v rovnováze s množstvím v okolí. Po smrti ale již organismy žádný uhlík nepřijímají a ten v nich se začíná rozpadat, resp. vytrácet. Najdeme-li dnes nějakou kost či fosilii, dokážeme tak podle množství radioaktivního uhlíku vypočítat, kdy organismus uhynul. To platilo do doby, než Ernest zažil podobnou příhodu se svíčkou i se svojí dcerou. Tehdy se rozpomněl na svůj zážitek z dětství a přenesl jej do vědecké práce.
Vědeckou obec pak uvedl do rozpaků, když publikoval své kritické závěry, které přednesl i na odborné konferenci: „Při datování vycházíme z předpokladů, které jsou dnes dány. Ale my nevíme, kolik radioaktivní látky bylo v organismu a v okolí v době jeho života. Ani nejsme schopni zjistit, zda došlo k nějakému jejímu přidání, či „vyplavení“ po smrti. A v neposlední řadě si nemůžeme být vůbec jisti, že radioaktivní poločas rozpadu byl vždy konstantní.
Metoda se proto pro delší časové úseky nehodí. Ale ani pro kratší.
Spalování fosilních paliv za posledních 100 - 200 let uvolnilo do ovzduší velké množství uhlíku bez radioaktivního izotopu 14C . Z jaderných pokusů, havárií a výbuchů se naopak uvolnilo velké množství radioaktivního uhlíku."
Pro samotného Ernesta ale nebyl nejvíce překvapivý samotný objev slabiny v datování, ale skutečnost, že ji znal již dávno z dětství. Měl ji před očima řadu let, ale neviděl ji. Dlouho čekala v paměti na svoji chvíli. Přemýšlel, proč tomu tak bylo, až došel k závěru, že každý vzdělávací i rodinný systém, který čím více dětem říká, co je správné, nastavuje, jak je potřeba věci chápat, tím méně je rozvíjí a mrhá jejich mozkovým potenciálem. Vytváří hranice, omezuje kreativní i kritické myšlení a může působit i škodlivě.
Pak lze pochopit, proč se lidé z velké části chovají jako ovce, hlasují a volí jako ovce, pracují jako ovce, žijí a umírají jako ovce. Po celou dobu nijak nevybočovali z davu a se svým okolím byli nejen radioaktivně v rovnováze.
Od debaty s tátou o svíčce měl Ernest Vánoce ještě raději, protože právě o Vánocích se zrodil jeho objev i poznání o rozvíjení ducha. Později si také uvědomil, jaké měl štěstí na rodiče, kteří místo kárání měli vždy více času pro pochvalu. Litoval jen, že jim to nestačil říci. Dnes on i rodiče už nejsou mezi námi. Každý rok ale můžete na Štědrý den spatřit u rodinné hrobky čtyři lékaře, jak společně zapalují velikou svíci. Jsou to tři synové a dcera Ernesta.
Anketa
Odpověď najdete v článku:
