Hanebné koncesionářské poplatky

Není to tak dávno, kdy jsem na toto téma napsal článek, kterým jsem prvotně reagoval hlavně na to, že nevím, proč bych jako člověk naprosto ignorující vysílání ČT a ČRo měl oběma institucím přispívat na jejich existenci a lidem v nich na živobytí.

Považuji za nesprávné, že (především) nová finanční zátěž větší vahou dopadne na poplatníky samoživitele, kteří televizor a rádio nevlastní. Tito (většinou) ekonomicky nejohroženější občané už tak nesou náklady na domácnost sami a poplatky jsou nerovnou zátěží na hlavu. Bez možnosti vyhnout se platbě za nepožadované mediální služby a informace.

Poslanci zde projevili mimořádně necitlivé asociální odtržení od reality, od občanů. Chápu, že při jejich platech a valorizacích se už asi nejsou schopni zabývat takovými lapáliemi, ale pak mě děsí, jak parlamentní systém selhává.

Samoživitelé sice mohou TV sledovat třeba v mobilu nebo na notebooku, ale kvalita digitálních přístrojů bude v různých sociálních skupinách velmi odlišná. U některých nebude žádná, u jiných si poslanci mohou o nějakém plynulém streamování nechat jen zdát. A to nemluvím o sledování čehokoliv na mobilním telefonu. To opravdu není pro každého.

Vybírání poplatků je proto nespravedlivé a hanebné. Platební povinnost by měla být odvozena od využívání konkrétní služby, spotřeby, ne od hypotetické.

Dálniční známku si mohu nebo nemusím pořídit. Argument, že třeba zdravotní pojištění také solidárně platím a nemusím jej využít, neobstojí. Pojištění je nezbytně existenční platbou, zatímco (vnucovaná) konzumace médií je čistě na mém rozhodnutí v čase volna a je zbytná.

Jednoduše není. Začíná to už tím, jak se politici rvou jako koně, kdo bude a nebude schválen do všech možných televizních a rozhlasových rad, dozorčích rad atd. Je to natolik kontroverzní, že obhajovat objektivitu a vyváženost VPM (veřejnoprávních médií) může jen bloud. Anebo ten, který naopak velice dobře ví, jak si lze VPM ochočit. Ale nejde jen o politiky.

Žádná redakce na světě totiž není schopna zajistit zpravodajství přesně odpovídající aktuálnímu dění. Proto se také zpravodajství o stejné události v různých médiích liší. Neexistuje prostě způsob, jak přenést realitu do vysílání třeba jako fotografii. A když by to lidé dokázali, pak bychom nepotřebovali více než jednu televizní a jednu rozhlasovou stanici. Proto jsou ČT i ČRo jen dalším tendenčním médiem, ale rozhodně nejsou jedinými šiřiteli „pravdivé pravdy“. A nemyslím to vůbec špatně, jen poukazuji na to, že než marně usilovat o vyváženost VPM médií a posilovat jejich roli, je lepší podporovat názorové střetávání a tříbení více stanic a zaměřit se na kvalitu některých pochybných pořadů vyráběných v ČT.

Mám určité pochybnosti, zda úlohou VPM mají být i sportovní přenosy s astronomickými náklady. Jestli není lepší tyto komerčně lákavé přenosy zpoplatnit a ušetřené prostředky využít na jiné projekty. Je to jen taková úvaha, jak by mohla ČT šetřit a nenatahovat ruku.

Působí na mě jako diktát. Domníval jsem se, že tolik let od sametové revoluce bude státu méně, ale on se naopak více sápe po mých penězích (nejde jen o tyto poplatky). Nevím, proč se třeba poslanci nevydali cestou naopak snížení základní výše poplatku a zavedením dobrovolných poplatků za žádané vysílání. Trochu mi navenek PS někdy připomíná zbytečnou bandu poslanců za časů Husáka.

Nevím, jak poslanci ve sněmovně pracují a baví se, ale proč mají zaměstnavatelé platit poplatky za teoretickou možnost využívání VPM zaměstnanci na pracovišti v pracovní době? Už se těším, jak si s paní pokladní v hypermarketu dám při placení kafíčko a nějaký díl Coloumba. Že to nejde? Ale neříkejte. Přece poslanci nesoudí podle sebe. A sněmovna bude platit poplatky jako velká korporace. I když pokud jde o zaměstnance, tak vlastně už platí v rámci domácnosti…

Zaujal mě čl. 17 (obdobně čl. 11 Listiny EU a čl. 10 Evropské úmluvy o lidských právech), podle kterého má každý právo svobodně přijímat informace ve spojitosti s čl. 3, že mi nesmí být způsobena újma na mých právech. Pokrytecké je to, že musím platit, i když informace z VPM přijímat nechci. Pořád si myslím, že jde o jistou formu státního nátlaku. Ale což, přežili jsme soudruhy z východu, přežijeme i ty ze západu. A pak jsem se začetl více…

Překvapení mi způsobil rozsudek C-492/17 ze dne 13. 12. 2018, který připustil paušální poplatky na financování VPM, pokud splňují kritéria veřejného zájmu.

Kolem veřejného zájmu se vedou léta diskuse, co to vlastně je. Podle soudu by měl sloužit demokratickým hodnotám EU. Mělo by to vypadat takto:

Na komerčních zdrojích nezávislá VPM budou poskytovat nezaujaté informace (vzdělávání, kultura a demokratická diskuse), podporovat kulturní rozmanitost a garantovat mediální pluralitu. Poplatek je vztahován k domácnostem proto, protože VPM lze sledovat prostřednictvím internetu třeba na mobilu. Tak je prý zajištěn rovný přístup k informacím a povinný poplatek zabrání „černým pasažérům“ využívat VPM bez placení.

Soud ale zdůraznil, že poplatky nemají překročit nutné náklady (prostor pro nekonečné dohadování), na VPM nemají mít vlády vliv (naivní) a mají být transparentní (každá koruna by měla jít dohledat, aby bylo vidět, na co byla vynaložena).

Oficiální celé znění rozsudku ale v češtině nenajdete. Publikují se jen v úředních jazycích (angličtina, francouzština, němčina).

Mohl bych napsat více, ale je toho tolik, že jdu raději ven. Sluníčko svítí a včera jsem viděl spoustu krásných ovcí, tak snad i dnes budu mít štěstí.

Lexxion | EMR | ISDC