Článek
Zdá se neuvěřitelné, že i po více jak osmdesáti letech nevíme zdaleka všechno o atentátu a jeho širokých souvislostech. Mnohdy se v nás i díky tomu natolik zakořenily mýty a omyly o atentátu, že je jen těžko opouštíme. Téma je nesmírně obsáhlé, malou i velkou roli v něm sehrálo obrovského množství lidí. Ovšem do článků lze vtěsnat jen drobné útržky…
Na Heydricha by stačily i vidle
Všichni tu scénu známe. Je snad v každém filmu o atentátu. Josef Gabčík vstoupí do vozovky před přijíždějící vůz zn. Mercedes s poznávací značkou SS-3 s SS-Obergruppenführerem Heydrichem a místo střelby se relativně nový (navržen v roce 1940) typ samopalu Sten Gun Mk II FF 209 zasekne (vzpříčil se náboj; dnes víme, že při plném zásobníku k této chybě občas docházelo). Jenže takhle se to určitě neseběhlo.
Stoupnout si před těžký a jedoucí mercedes by totiž znamenalo, že J. Gabčík bude nejen ohrožen přejetím, ale byl by i níže než na chodníku. Při nevelké postavě by na Heydricha hůře viděl a nesmyslně by se vzdal výhodné palebné pozice. Stál proto na obrubníku chodníku a otevřený vůz s Heydrichem kolem něho projížděl ve vzdálenosti asi jeden metr. Pomohla tomu i tramvaj jedoucí opačným směrem, která „přinutila“ vůz s Heydrichem, aby jel těsně mezi ní a obrubníkem chodníku. V horní části oblouku ostré zatáčky totiž vedly koleje několik metrů přímo podél chodníku a nebyl zde samostatný pruh pro auta. J. Gabčíkovi by tak stačilo mít u sebe obyčejné vidle…
Ostrá zatáčka pod Vychovatelnou, kde byl proveden atentát. Tehdy ještě tramvajová kolejová trať vedla v zatáčce v těsné blízkosti chodníku.
Proč režiséři pořád dokola točí stejnou chybu? Je akční a napínavá. Za její vznik ale mohou částečně i sami gestapáci. V prvním vyhlášeném pátrání po pachatelích chybně uvedli, že se „vozu v cestu postavil muž se samopalem“.
Z jakého důvodu však J. Gabčík na tak krátkou vzdálenost použil samopal (místo spolehlivější špičkové pistole Colt) se už asi nikdy nedovíme.
Osudová Heydrichova nadutost, řidičova poslušnost
V okamžiku namíření samopalu na auto měl řidič (a osobní strážce v jedné osobě) J. Klein, který na atentátníky výkřikem R. Heydricha upozornil, podle bezpečnostních předpisů (i pokynů vůdce) šlápnout na plyn a doslova zmizet. Neměl vůbec dbát pokynu nadřízeného, aby zastavil. Kdyby Heydricha předpisově ignoroval, nejspíše by se atentátu vyhnuli. Místo toho však poslechl rozkazu a začal brzdit. Podcenění situace byl omyl obou nacistů. Heydrich si asi sebevědomě chtěl s českou podrasou věc vyřídit osobně a stálo ho to život. Než vůz zcela zastavil, zasáhla jej bomba hozená J. Kubišem, stojícího o několik metrů dál (snad za elektrickým sloupem). Místo do auta ji ale hodil na stupátko auta.
Útočili současně?
Existuje i názor, že oba parašutisté útočili současně. To se mi ale zdá trochu nepřesné. J. Kubiš nestál vedle J. Gabčíka a hodem bomby by jej zabil. Krom toho jedna svědkyně jdoucí po Kirchmayerově třídě (později třídě Rudé armády, dnes jde o Zenklovu ulici) od Kobylis ke křižovatce viděla, jak J. Gabčík odhodil něco kovového a pak zazněl výbuch. Na J. Kubiše dál v zatáčce už ale neviděla. Nebylo to ovšem tak, že Jan Kubiš měl hodit bombu jen v případě, když se střelba nepovede. Naopak. Bombu měl předem připravenou a měl ji hodit v každém případě. Ale až po střelbě. Dokonaný atentát tak provedl pouze J. Kubiš.
Střelci nevystřelili
Rozšířeným mýtem i díky filmařům je, že R. Heydrich s řidičem J. Kleinem pálili po parašutistech div ne jako z kulometu. Ve skutečnosti však oba ve velkém rozrušení ani nevystřelili. Heydrich zapomněl do pistole ráže 7,65 vložit zásobník. Když se podíváte na jiné fotky s esesáckým obergruppenführerem, uvidíte, že sebevědomě pistoli ani nenosil. Sáhl pro ni proto do kapsy dveří auta, ale nebyla nabitá. A řidič? Ten ve stresu zase omylem uvolnil pojistku zásobníku. Chtěl vystřelit, ale nepovedlo se. Proto gestapáci v okolí atentátu našli jenom čtyři (?) nábojnice. Jedna střela od Gabčíka zasáhla do nohy pronásledujícího řidiče Kleina před řeznictvím konfidenta Braunera. Dvě minuly cíl a jednu vystřelil J. Kubiš do vzduchu, aby se dav čumilů (někdo si i myslel, že jde o loupežné přepadení, ne o atentát na třetího nejvýše postaveného nacistu) rozestoupil a nebránil mu v úniku. Dost na tom, že český četník stojící za spřáhlem mezi tažným a vlečným vozem tramvajové soupravy se chystal prchajícího J. Kubiše zadržet, jakmile by jej přeskočil.
Dnes víme, že mnohé se stalo jinak. A nebo vůbec. Nic to však nemění na hrdinství parašutistů.
Následující video obsahuje:
Úspěšnost atentátu byla ve skutečnosti unikátní
- Podíváme-li se na bilanci první a druhé vlny patnácti operačních výsadků v letech 1941 a 1942 na území protektorátu, tak jedenáct z nich úkol nesplnilo, tři ano a jeden splnil úkol částečně.
- Většinou byl cíl sabotážní, kurýrní a zpravodajský. Atentát na E. Moravce už J. Švarc nestihl (padl později při obraně kostela).
- Vysazeno bylo 37 parašutistů, ale jen 6 misi přežilo. Mezi nimi byli kromě Čurdy ještě další dva zrádci. Viliam Gerik (popraven byl po válce jako Čurda) a Václav Kindl, který byl při pátrací akci v roce 1944 omylem zastřelen příslušníkem gestapa.
Šlo o velmi nebezpečné výsadky s velmi malou šancí na přežití. Parašutisté s tím počítali. O to větší je jejich hrdinství a oběť, kterou byli ochotni přinést.
Jak se ale dívat na zrádce? Do protektorátu neseskočili s úmyslem zradit. Přesto se tak stalo. Možná měl být proveden lepší výběr silných osobností. Tři výsadkáři sami sebe zjevně dobře neodhadli. Vojensky je snadné zrádce odsoudit, ale nikdo z nás v jejich kůži nebyl…
Význam atentátu
Velmi zkráceně. Francie a Británie odvolaly své podpisy pod Mnichovskou dohodou, což přineslo poválečnou obnovu hranic v předmnichovském rozsahu (krom části dnešní Ukrajiny). Otevřela se i cesta k poválečnému vystěhování Němců, dekretům a Československo se definitivně zařadilo na stranu pozdějších vítězů.
Běsnění Němců po atentátu bylo strašné, ale nepochybně nedosáhlo takové míry, kterou na podřadné Čechy Heydrich chystal v rámci „konečného řešení české otázky“. Čechy se měly stát čistě německým prostorem a dnes na to hodně lidí zapomíná. Heydrich neměl v úmyslu germanizovat českou svoloč. Mluvil o genocidě, o vysídlení.
Vojenská akce
Atentát byl z části reakcí militantního a kontroverzního generála Františka Moravce v exilu. Impulsem byla poprava arm. gen. Josefa Bílého a div. gen. Hugo Vojty pouhý den po nástupu R. Heydricha do funkce v září 1941 a vyhlášení stanného práva. Jednalo se proto o rozhodnutí především vojenské, méně politické.
Z počátku atentát neměl ani podporu u prezidenta Beneše. Ovšem je potřeba vědět, že nejen E. Beneš zatím váhal s povzbuzováním (málo efektivního, viz úspěšnost výsadků) domácího odboje, protože na všech frontách Němci ještě vítězili. Otázkou proto i je, zda říkal to, co si opravdu myslel. Propagandě se totiž hodilo vytváření dojmu, že atentát je především dílem síly domácího odboje. Na což Němci i částečně skočili.
Nepřesnosti a zajímavosti kolem J. Gabčíka
- Podepisoval se českým Josef místo slovenským Jozef. Snad s ohledem na českou matku Marii Beránkovou. Zřejmě i díky ní byla jeho prvním jazykem čeština. Mohl se cítit o něco více i Čechem s ohledem na trochu svéráznou povahu svého slovenského otce.
- Na vysvědčení z Živnostenské školy z roku 1929 má také uvedeno „Josef“.
- Dlouhé roky bylo i chybně uváděno jeho datum narození 8. dubna 1912 (je uvedeno i na zmíněném vysvědčení). Jde však o datum křtu. Ve skutečnosti se narodil 7. dubna 1912.
Zdroje:
Filmy o atentátu na Heydricha: Atentát, Operace Daybreak, Smrtihlav, Sokolovo, Anthropoid / Film Lidice / Seznam výsadků do Protektorátu Čechy a Morava / První ohlášené pátrání / Hugo Vojta / František Moravec / Josef Bílý / Reinhard Heydrich / Atentát na Heydricha / Nevzdáme se! Nikdy! (str. 2, resp. 36) / Kedy sa narodil Jozef Gabčík? / Dokument o předělání křižovatky v roce 1981 / Johannes Klein
