Mnichovská zrada byla naší výhrou

Nejen za minulého režimu jsme byli přesvědčováni, že západní spojenci (a velmoci) nás v Mnichově v září roku 1938 zradili. Jenže Velká Británie, fašistická Itálie a nacistické Německo nás zradit nemohly. Ani s jednou zemí jsme neměli podepsanou žádnou spojeneckou smlouvu. Pocit zrady bychom tak mohli mít pouze z Francie, se kterou jsme smlouvu podepsanou měli. Bohužel tehdy bylo běžné, že se smlouvy nedodržovaly (my nedodrželi tu se SSSR). Ovšem pocit zrady mohla mít i Francie z nás.

Že bude Hitler pro svět pohromou, rozpoznal už T. G. Masaryk po přečtení Mein Kampfu. 30. dubna 1933 mu Prager Press otiskl kritickou analýzu vůdcova dílka. Tradičně podepsanou pseudonymem (zde V. S.).

Masarykův žák a pokračovatel E. Beneš v roce 1938 rozpoznal, že Hitler dřív nebo později rozpoutá světovou válku, kterou Německo i se svými spojenci prohraje. Uvědomoval si ale, že na válku s Německem ještě nebyl nikdo v Evropě připravený. Krom toho I. sv. válkou generačně vykrvácená Francie se chtěla další válce za každou cenu vyhnout. Na takovou politiku ale E. Beneš nahlížel (snad i trochu škodolibě, neb vládu É. Daladiera neměl příliš v oblibě) tak, že Francii nakonec budou dobývat naše letadla, tanky a děla (vyráběná i po Mnichovu). Což se i stalo a část Francouzů to vnímala jako naši zradu, jiní jako pomstu.

Správně též předpokládal, že Hitler bude vznášet vůči Československu (ČSR) územní požadavky, kterými ale neskončí. Současně však počítal s tím, že ČSR, Francie a V. Británie budou vítězný konec války slavit společně.

Pod obrovským tlakem (a později i vyčerpáním), s využitím kontaktů a svých schopností intrikovat, rozehrál největší a vítěznou diplomatickou bitvu v dějinách ČSR, kterou ohrozil vlastní pověst, aby ochránil zem i národ. A začal hrát o čas ve snaze odvrátit „Mnichov“. Jen u něho se proto setkávaly diplomatické, politické a vojenské informace. S odstupem času je i vidět proč.

Národní shromáždění (parlament) se od března 1938 nejspíše z Benešova popudu nescházelo. Bylo mírnou většinou proněmecké a hrozilo, že v případě Sudet by mohlo dojít hlasováním k jejich připojení k Říši. Ne-li nakonec i celé ČSR, která by se tím stala spojencem Hitlera. Československo ale mělo být vnímáno jako prozápadní a demokratická (i proto později ani nebyla využita z mnoha důvodů problematická pomoc sovětsko-bolševického Ruska) válečná oběť nacistického Německa. Ovšem bez válečné agrese Hitlera vůči nám a vybombardování republiky. A mělo být válečným spojencem v boji proti nacismu. K tomu později dopomohl i atentát na Reinharda Heydricha, po němž platnost Mnichovské dohody zrušila Francie i V. Británie. 

V březnu a dubnu opustili Hodžovu vládu tři ministři z německých stran. Vláda se dál sice scházela, ale nehlasovala.

V květnu se radikalizovali Němci v Sudetech, na Německé straně hranic se koncentrovalo 10 divizí wehrmachtu (Sasko, Bavorsko) a ČSR vyhlásila částečnou mobilizaci.

Následně se Beneš přes francouzské diplomaty snažil tajně prosadit návrh na směnu části území za německé demokraty, socialisty a židy. Snažil se tím zabránit (či oddálit) rozpadu republiky (než vypukne válka) a vnutit Francii a Británii postavení pozdějších zrádců, nikoliv mírotvůrců. Bylo na nás totiž nahlíženo jako na stát, který svojí neochotou vzdát se „pár“ km2 způsobí světovou válku. Beneš si však uvědomoval, že po válce by na nás také mohlo být nahlíženo jako na kolaboranty, pokud bychom území Hitlerovi předali bez nátlaku velmocí či bez boje (a ten viděl jako krajní nevyhnutelnost).

Proto ještě 15. září 1938 odjel do Paříže ministr Nečas s tajnými rukopisnými pokyny Beneše (které měl Nečas po jednání zničit, což neučinil), obsahujícími mimo jiné i návrh na odstoupení asi 4 - 6 tis. km2 s tím, že dojde k vysídlení 1,5 až 2 mil. německých obyvatel do Německa. Ve stejný den ale přijal Adolf Hitler na Berghofu britského premiéra N. Chamberlaina a snahy Beneše vypadaly marně.

Dne 19. září 1938 vyjádřila V. Británie a Francie ve své nótě požadavek na postoupení Sudet, na kterou čs. vláda 20. září 1938 odpověděla záporně.

V noci z 20. na 21. září 1938 obdržel Beneš britsko-francouzské ultimátum požadující přenechání Sudet s tím, že v případě konfliktu Československu nepomohou. A Beneš přesvědčil vládu, aby ultimátum přijala. Šlo o neústavní rozhodnutí (o území hlasuje parlament) a Beneš i někteří ministři možná kalkulovali s tím, že po válce bude považováno za neplatné.

Druhý den čs. vláda odstoupila a zástupci Británie a Francie se nechali slyšet, že jejich vlády „nemohou nadále nést zodpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat.“

Nová vláda gen. Syrového 23. září ve 22:15 vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Bouřící lid v ulicích něco takového pro povzbuzení morálky a národního ducha v té chvíli potřeboval, neb v pohraničí už i docházelo k nepokojům. Beneš s nejbližším okolím ale věděl, že mobilizace je předem nachystané divadlo. Ani Hitler na mobilizaci bezprostředně nijak nereagoval.

24. září obsadila Francie hranice s Německem v síle 40 divizí.

25. září Francie oznámila, že přijde Československu na pomoc, pokud Německo zaútočí.

27. září Hitler vyhlásil mobilizaci.

28. září N. Chamberlain napsal Hitlerovi, že Spojené království dodrží plán z 21 . září, ale Německo nesmí použít násilí.

Později si Guy Monod, šifrant francouzské ambasády v Praze poznamenal: „Všechno vzdáváme ze strachu z diktátorů, ze strachu, že bychom museli vést válku. Opouštíme Čechy v rozporu se všemi zárukami a ujištěními danými před třemi dny. Ovšemže Beneš sám mluvil o postoupení území se žádostí, aby tento nápad byl vydáván za nápad Londýna a Paříže. Avšak naši vládnoucí činitelé, celí šťastní, že mají důvod k selhání, raději na sebe vezmou i takovou nečestnost.“

29. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda, kterou Československo opět neústavně přijalo a gen. Syrový národu oznámil realitu. Jít proti Hitlerovi by byla sebevražda (a to se na Československo ještě chystali Poláci i Maďaři).

Skutečnou zradou v Mnichovské dohodě bylo to, že Francie a V. Británie Hitlerovi nakonec odsouhlasily území o velikosti 42 tis. km² (pro Německo 29 tis. km2, Maďarsko 12 tis. km2 a  Polsko 1 tis. km2).

Neobsahuje skoro žádné politické zdůvodnění, ani právní vysvětlení, jak vůbec mohly strany dohody rozhodovat o území suverénního státu. A hned v prvním odstavci uvádí, že čtyři mocnosti „se dohodly se zřetelem k dohodě, jíž už bylo ve věci odstoupení sudetoněmeckého území v zásadě docíleno,“ na následujícím provedení. Odkazuje snad dohoda na jinou dohodu, která byla nejspíše jen ústní, možná vedena diplomatickou cestou a byla domluvena dříve? Týden zpět, před 20. zářím? Není však znám její obsah, co bylo probíráno, kdo a jak se jí účastnil.

Válečná vřava se Československu vesměs vyhnula. Mnichovská dohoda byla zrušena, hranice byly obnoveny v rozsahu před Mnichovem (krom Podkarpatské Rusi), obce byly minimálně poničeny a většina Němců byla odsunuta. Benešův plán (postupně vznikající z donucení v téměř zoufalé beznaději) vyšel. Jen se k němu nikdy nemohl přiznat. V Norimberku se svět za Mnichov omlouval a on sám by mohl být označen za velezrádce.

Nebránili jsme se a prý si ohnuli páteř. Opravdu byla sebevražedná válka jedinou možností, jak si ji neohnout?

Volněji zpracovaný (ale srozumitelný) výklad vlivu prezidenta Beneše na události vzniku Mnichovské dohody dle historika Jana Tesaře. Toto je stěžejní ukázka z filmové komedie i dramatu Ztraceni v Mnichově, který se přímo událostem roku 1938 věnuje jen částečně.

Zdroje:

Neznámá Masarykova recenze Hitlerovy knihy Mein Kampf / Ilja Erenburg - Pád Paříže / Jan Tesař - Mnichovský komplex / Antoine Marès: Edvard Beneš - Drama mezi Hitlerem a Stalinem / Mnichovská dohoda / Záznam jednání čs. vlády 21. září 1938 - přijetí britsko-francouzského ultimáta / Britsko-francouzská nóta předložená československé vládě / Čs. vláda odmítá britsko-francouzskou nótu / Ztraceni v Mnichově / Rozhovor s historikem Petrem Kourou / Karel Pacner - Osudové okamžiky Československa, str. 163 - 173 / Zbyněk Zeman: Edvard Beneš - Politický životopis, str. 184