Článek
Majestátní symfonická hudba. Harrison Ford v titulku. Parašutisté na noční obloze. Prezidentský palác v Kazachstánu. Znuděná, ale ostražitá hlídka. Zelené noční vidění. Červený bod na zátylku a tři přesné tlumené výstřely ukončující tu nudu. Speciální jednotky přistávající na střechu.
„Slyšíte mě? Slyšíte mě? Jsou tu všichni? 2, 3, 4, 5, 6. Bomba umístěna. Jdeme.“
Můj oblíbený (a už poněkud fousatý) film Air Force One začíná zatčením generála Radeka. Bleskovou, impozantní, efektivní a perfektně naplánovanou vojenskou akcí. Ztráty minimální, hlavní záporňák potupně vytažen z postele a výraz v jeho tváři svědčí o smíření s tím, že jeho příští pyžamo už bude mít černé a bílé pruhy… Prásk! (klid, to byla jen ta bomba, která znemožnila obráncům pálit po odlétající helikoptéře).
Dlouho jsem žil ve dvou mylných přesvědčeních: Za prvé, že jde tak trochu o propagandu a že ve skutečnosti to takhle stylově nikdy neprobíhá. Za druhé, že zásahy tohoto typu jsou mimo filmové prostředí schopna provádět tak leda americká či izraelská komanda. První letošní sobota mě však z obou omylů vyvedla.
Napřed pihovatí hoši z Delta Force vzali na noční výlet do New Yorku venezuelského prezidenta Nicoláse Madura s manželkou. Geopolitice moc nerozumím, ale tipnul bych si, že cílem nebylo ukázat jim Sochu Svobody. Každopádně měsíce plánovaná operace trvala pár hodin, nikdo při ní nezemřel (UPDATED: aspoň tedy na americké straně, díky za upozornění), jen pár vojáků si odřelo koleno a v jednom vrtulníku se utrhl držák na kafe pro pilota. Celkem rozdíl oproti třídenní speciální vojenské operaci zuřící už čtyři roky, že?
A hned nad ránem otřásla mými jistotami další událost. Několik vilových čtvrtí Berlína zachvátil blackout. Ne kvůli mrazům, ne kvůli obnovitelným zdrojům, ale kvůli vědomému porušení základní elektrikářské zásady, že elektrický obvod musí být uzavřen.
Ten hypereufemismus je samozřejmě z mé strany čirá zlomyslnost a parodie na kreativní novinářské narativy evokující, že pachateli byli japonští recidivisté Onoseto a Samoseto, a zcela zastírající, že k odpovědnosti se přihlásila známá firma – teroristická „frenčíza“ extrémně levicové Vulkangruppe. Za mě top vyjádření je toto: „Vedení města obviňuje ze sobotního požáru krajní levici a případ chce vyšetřovat jako terorismus.“ (to už přitom internety přetřásaly dopis, v němž autoři hovoří o „vypnutí šťávy vládnoucím“)
Pátrání po skutečných zhotovitelích či objednatelích zakázky „Berlínský kabelový žeh 2026/01“ a po případné ruské koprodukci nicméně nechme na komisaři Gerkhanovi (nebo je to obvod Schimanského?). V tomto textu chci rozebrat pouze faktický rozvoj incidentu z pohledu síťové topologie (to zní školeně, co?), posoudit systémový kontext a vzdát hold vpravdě hrdinskému zásahu berlínských energetiků.
Pohled z ptačí perspektivy prozrazuje, že terčem žhářského útoku byl kabelový most přes kanál Teltow a že na jednom břehu stojí plynová teplárna Lichterfelde a na druhém rodinné domky zazobanců (což jsou dle dopisu patrně ti „vládnoucí“).
Berlín - epicentrum útoku
Mnohem víc se dozvíme z barevně chudší, ale informačně o to bohatší infrastrukturní mapky: Sabotéři vyřadili tři vysokonapěťová vedení 110 kV a společně s nimi i řiditelný zdroj o elektrickém výkonu 300 MW a tepelném výkonu 609 MW.
Teplárna Lichterfelde na instrastrukturní mapě
Důsledky? Teplárna z ničeho nic přestala dodávat teplo i elektřinu. To by samo o sobě ještě tak nevadilo, pokud by se nezhroutila i celá přilehlá síť. I laik však snadno nahlédne, že to v tomto případě ani nemohlo být jinak.
Vystoupáme-li trochu výš nad celou oblast, zjistíme, že útok na most vyřadil nejen energetický zdroj, ale také rozvodnu v jeho areálu. Tím pádem už se nebavíme o eliminaci tří 110kV linek, ale rovnou pěti!
Okolí teplárny Lichterfelde na infrastrukturní mapě
Když se přiblížíme ještě blíž k mrakům a aktuálnímu bydlišti Marlene Dietrichové či Bertolda Brechta, s hrůzou nám dojde, že tento ohňostroj fakt nevyprodukovali žádní čučkaři. Ti zmetkové setsakramentsky věděli, co, kde a proč dělají a šli najisto. Když podpalovali kabelový most (a já fakt nevím, zda použili napalm nebo hodně moc dětských prskavek), bylo jim naprosto zřejmé, že zhasínají mnohem víc než jen rozvodnu Lichterfelde. V první řadě „slepou“ větev s rozvodnami Marienfelde a Baldersheim a vedení k rozvodně Steglitz na stejném břehu, v druhé řadě také rozvodny Kopernikus, Dahlem, Schlachtensee a Claszelle, které tvoří ostrovní okruh na břehu protilehlém.
Širší oblast kolem teplárny Lichterfelde
Zde je nutné udělat jednu otravnou, ale důležitou vysvětlující odbočku. Zatímco v Česku patří naprostá většina 110kV sítě do klasické distribuce (až na historický pozůstatek o délce 84 km, o nějž pečuje ČEPS), v Německu má spíš páteřní charakter (byť patří pořád do distribuce) a přímo v Berlíně slouží jako klíčová napěťová vrstva, která oproti Praze vykazuje složitější topologii a výrazně vyšší podíl podzemních vedení.
O to zranitelnější jsou však místa, kdy vedení vystupují na povrch, a dokonce se jich ještě více sbíhá dohromady. Jinými slovy kabelový most přes Teltow byl naprosto ideální cíl. Mantrami energetické bezpečnosti jsou principy redundance či předimenzování. Při takto zvolené topologii by však ani dvojnásobek kabelů nepomohl. Problém byl prostě v tom úzkém hrdle na mostě.
Že by Vulkangruppe disponovala vlastní energetickou jednotkou Delta Force?
Nechápejte mě špatně, to není žádný obdiv. Když někdo úmyslně sebere teplo a elektřinu 45 000 domácností a 2 200 podniků a blíže neurčenému množství škol, zdravotnických zařízení a domovů důchodců, a to ještě k tomu v době, kdy teploty padají do dvouciferných minusů, je to naprosto perverzní čin na úrovni obyčejného terorismu. Vždyť bez energií bylo několik dní kolem 100 tisíc lidí a Němci hovoří o největším poválečném blackoutu…
Po zdechnutí všech dotčených rozvoden a 110kV linek se samozřejmě odporoučela i všechna navazující vedení na nižších napěťových hladinách. A protože jiným způsobem než přes ten nešťastný most se oblast nedala rychle napojit, desítky techniků musely okamžitě skočit do zateplených montérek a vyrazit na místo činu.
Jenomže tohle fakt není jako práce s buzolou, děti. Představa, že tam Franz s Gerhardem šoupnou jednu obří čokoládu a pořádně to dotáhnou, aby to nejiskřilo, tady úplně nesouzní s realitou. Za prvé, napřed bylo nutné kopat, a to poměrně hluboko. Za druhé, bylo třeba zahřát nejen montéry, ale i kabely samotné, protože jejich opravu lze podle technologických předpisů provádět jen za teplot nad nulou. Čili buď je mohli přepravit někam k Neapoli, nebo museli do výkopů osadit vyhřívané stany (asi tušíte, co nakonec vyhrálo).
To ale zdaleka není všechno. Bavíme se o kabelech tloušťky cca 10 cm a spojování různých technologií (podle data instalace). Staveniště tudíž muselo být navíc dokonale čisté a bezprašné. Což výkopy, jak známo, běžně bývají…
Není divu, že zástupci města v prvních chvílích hovořili o tom, že tyto opravy běžně zaberou pět týdnů. Že to nakonec Franz s Gerhardem skutečně stihli do politiky proklamovaných 5 dnů, považuji za malý zázrak. Bude to nejspíš trochu provizorní bastl (asi tam fakt šoupli tu čokoládu), ale i ten má cenu zlata, protože každá hodina bez proudu v zamrzlém velkoměstě obyvatele hodně bolí.
Tímto bych chtěl tedy vzdát hold berlínským energetikům. Tohle fakt nebylo jednoduché, chtělo to asi dost improvizace, odvahy, erudice a zkušeností. A nervů. Gute Arbeit, Jungs!
Co naopak na pochvalu není je reakce města na krizovou situaci. Ponechme stranou chování politiků a že někdo hrál během blackoutu tenis (z bulváru mi tedy chybí informace, kolik to skončilo a jestli byl „tajbrejk“). Jde mi spíš o celkovou připravenost úřadů na událost, s níž už Berlín po zkušenostech musí dávno počítat.
V nejnovější roční zprávě berlínského Rechnungshofu (což je cosi jako krajská verze českého Nejvyššího kontrolního úřadu) se praví, že v roce 2021 Němci revidovali zákon o zvládání katastrof s ohledem na dřívější energetické sabotáže a covid. O tři roky později Rechnunshof zhodnotil, co se od té doby kromě legislativní změny podařilo reálně zlepšit.
„Výsledkem byl znepokojivý obraz: Berlínské orgány pro zvládání katastrof nejsou dostatečně připraveny, a to jak organizačně, tak personálně, na katastrofy a závažné incidenty; nejsou splněny klíčové právní požadavky.“
Konkrétně v Berlíně je 37 úřadů pro zvládání katastrof. Během šetření čtyři z nich úřadu vůbec neodpověděly a pět sdělilo, že se ani necítí být orgány pro zvládání katastrof ve smyslu zákona (navzdory tomu, že jim úřad přiděluje konkrétní úkoly, se patrně identifikují spíše jako kadeřnické salóny). Jinak řečeno systém je zhruba ze čtvrtiny nefunkční.
V poměrně vyhrocené situaci se dále v médiích přetřásal nízký počet náhradních ubytování (slovy DVĚ), výzva, aby lidé v postižených oblastech vyrazili do restaurací (a objednali si třeba Bratwurst, ach jo…), či informace, že polní lůžka jsou sice k dispozici, ale chybí náklaďák, který by je dovezl na místo.
Zkrátka se ukázalo, že Berlín, jedno z nejdůležitějších měst celé Evropy, není vůbec připravený na pořádný blackout. A to přitom berlínská energetická infrastruktura čelila podobným sabotážím za poslední roky několikrát.
Poslední útok přišel 9. září 2025 a způsobil největší výpadek elektřiny v Berlíně za posledních 25 let. I k němu se přihlásili dlouhoprstí bandité, totiž Vulkangruppe, ale to teď neřešme. Místo toho si vyslechněme slova energetického experta Philippa Blechingera z Reiner Lemoine Institutu pět dní poté:
Obecně platí: V síti jsou body, které mohou způsobit za relativně malého úsilí velké škody. (…) Na síti 110 kV máme mnoho odběratelů, ale nižší redundanci. Když někdo ví, kudy vedou kabelové trasy a kde stojí rozvodny, zná zranitelné body systému. Detailní plány nejsou volně dostupné, ale hodně se toho dá vyčíst z terénu či oficiálních dokumentů. Na precizní útok jsou potřeba přesnější znalosti o specifických plánech sítí. Ale v Německu máme určitě víc než tři lidi, kteří tyto znalosti mají.
Ano, je to opravdu to, co si myslíte. Čtvrt roku před útokem energetický expert explicitně varoval úřady před tím, že berlínská síť má několik Achillových pat, že není tak těžké je identifikovat, a že tedy mohou čelit útoku, který způsobí šlamastyku naprosto nesrovnatelných rozměrů ve vztahu k vynaloženému úsilí.
Tím samozřejmě nechci říct, že se této sabotáži dalo zabránit. Nedalo. A jak trefně pravil můj tchán: Jediný způsob, jak spolehlivě zabránit blackoutu, je elektřinu rovnou odstřihnout.
Nelze se však ubránit pocitu, že Berlín byl už poněkolikáté přistižen v negližé. O nepřipravenosti na krizové situace jsem už hovořil. Je však nutné ještě dodat, že možná by stálo za to popřemýšlet i o efektivitě a správném nasměrování veřejných investic. Nebylo by za této situace účelnější vynaložit miliardy eur z infrastrukturních programů spolkové vlády na posílení energetických sítí místo na sázení milionů stromů?
Zdaleka přitom nejde jen o zdvojování vedení, ale i o budování paralelních ostrovních provozů a decentralizovaných systémů. To pochopitelně něco stojí. Ale s ohledem na to, jak je pro chod naší civilizace čím dál zásadnější dostupnost elektřiny a dalších energií, jde o naprosto nevyhnutelné investice.
Čím dřív si my, Evropané, přiznáme, že na světě už nemáme tolik kamarádů jako dřív, tím dřív to pochopíme.
