Článek
Psalo září roku 2003, zemřel Johny Cash a v Česku čelila vláda premiéra Špidly učitelské stávce za zvýšení platů. Ve Švédsku selhal výrobní blok jaderné elektrárny Oskarshamn. Výpadek ve výši 1200 MW by sice švédská soustava ještě ustála, jenomže souběžně došlo k poruše v rozvodné stanici, která slouží k vyvedení výkonu další jaderné elektrárny Ringhals. Minus dalších 1800 MW, dohromady 3000 MW, tedy pětina aktuální výroby! Pokles napětí a frekvence vyvolal reakci ochranných zařízení a postupný rozpad sítě. Tím to ale neskončilo. Se Švédskem je totiž propojeno energetickou pupeční šňůrou východní Dánsko. Rázem bylo bez proudu 5 milionů lidí v obou severských zemích. Dodávky elektřiny se naštěstí podařilo obnovit ještě do večera.
Neuplynulo ani 14 dní a blackout okusili i Italové. Akorát jedenáctinásobně rozsáhlejší (a dodnes největší v evropské historii). Víte, co je tzv. Bílá noc? To je každoroční kulturní událost s bezplatnými vstupy na výstavy, do muzeí a dalších kulturních institucí. Protože probíhá (kupodivu) v noci, výsledkem jsou ulice plné lidí a veřejná doprava v intenzivním provozu. Takže to poslední, co potřebujete, je rozsáhlý výpadek proudu, k jakému došlo 27. září. Jak se to stalo? Itálie byla už tehdy notorickým dovozcem elektřiny. Kvůli silnému zatížení se prověsila linka ze Švýcarska natolik, že mezi ní a přilehlým stromem došlo k výboji. Zátěž převzaly dvě paralelní linky, ale co čert nechtěl, jednu z nich postihlo obdobné příliš blízké setkání se stromem. Zbývající vedení vydrželo asi čtyři vteřiny, než se z důvodu přetížení odpojilo. A za dalších 12 vteřin už byla Itálie po ztrátě výkonu ze Švýcarska zcela odpojena od zbytku evropské soustavy. Asi si dokážete představit důsledky. Z 56 milionů lidí jich mnoho strávilo noc v ulicích, ve vlacích či výtazích.
Do třetice všeho špatného byla sobota 4. listopadu roku 2006. Po řece Ems na severozápadě Německa plula obří loď. Tak veliká, že správce přenosové soustavy musel odpojit elektrické vedení křižující vodní tok. Jenomže provozovatel sítě situaci podcenil – bez této linky zavládl v rozsáhlém území nedostatek výkonu. Pak svou chybu částečně napravil, ale výsledkem byl i tak poněkud mezinárodní blackout postihující více než 15 milionů obyvatel Francie, Německa, Nizozemska, Belgie, Itálie, Španělska a Portugalska. Období bez proudu naštěstí trvalo jen dvě hodiny. I tak přijímaly pohotovostní služby enormní počet hovorů vyděšených obyvatel.
Jak je vidět, analyzovat příčiny blackoutů je úkol hodný spíše akademické práce než článku na blog. Největší potíž je v tom, že k výpadku vede většinou souhra několika nepříznivých událostí a jevů. Vzpomeňme na Černobyl. Přesto se většinou dá identifikovat cosi jako dominantní problém. Pojďme se jen tak letmo podívat na ty nejčastější.
Historickým šampionem bude pravděpodobně technická závada – hrála klíčovou roli při blackoutech na Novém Zélandu (1998), v Indonésii (2005), Kolumbii (2007), na Islandu (2010), v Turecku (2012), Bangladéši (2014), Americe (2019) či na Srí Lance (2020). Že závada může být někdy celkem banální, to potvrzuje menší blackout, k němuž došlo v Londýně v srpnu 2003 (tento rok byl na výpadky elektřiny mimořádně výživný). Ponechme stranou fakt, že bez proudu byl „jen“ 250 tisíc lidí po dobu pouhé půl hodiny. Podle vyšetřování způsobilo výpadek selhání dvou kabelů a jednoho transformátoru.
Mezi další časté příčiny blackoutů můžeme jmenovat nepřízeň počasí (USA 1977, Kanada 1989 nebo třeba v živé paměti setrvávající Japonsko 2011), nejrůznější nehody (Kypr 2011, Německo 2019, to byla ta povedená oprava mostu, vzpomínáte?), špatný technický stav soustavy (v posledních třech letech doména Pákistánu), nedostatek elektřiny (Indie 2001), ale také přetížení sítě (například Turecko 2015).
Dosud nejrozsáhlejším blackoutem v dějinách zůstává ten, který v létě 2012 postihl skoro každého druhého obyvatele Indie. Vedla k němu kombinace faktorů: překračování plánovaného odběru velkými odběrateli, plánované i neplánované odstávky linek, nadměrné zatížení a problémy s ochrannými prvky linky Bina-Gwalior. Ta vypadla jako první a způsobila dominový efekt, který vytvořil v síti deficit ve výši neuvěřitelných 32 000 MW. Ještě týž den se většinu dodávek podařilo obnovit, ale den poté selhala síť opět, a to na ještě rozsáhlejším území a s daleko závažnějšími důsledky. Blackout postihl 600 milionů lidí. Dle deníku The Wall Street Journal byla však ve skutečnosti dotčená populace přibližně poloviční, protože zbytek zasažené oblasti neměl přístup k elektřině ani při funkční soustavě.
A na závěr jeden relativně aktuální blackout k zamyšlení. Vloni v říjnu se ponořilo do tmy 140 milionů obyvatel Bangladéše. Příčinou byl nedostatek zemního plynu. Co je na tom k zamyšlení? Nedostatek způsobila obrovská poptávka po zkapalněném plynu ze strany evropských států. To vyhnalo ceny a Bangladéš si najednou jednoduše nemohl dovolit dodávky, na které byl až dosud zvyklý. V hlavním městě nešla elektřina celých sedm hodin. Pikantní na tom je, že pokud se to bude opakovat, důsledky této situace se mohou Západu vrátit jako bumerang. Právě v Bangladéši je totiž spousta textilních továren, které produkují oblíbené oděvní značky pro Evropu. Na druhou stranu těžko lze srovnávat žal Evropana, že si nekoupí své oblíbené tričko, se situací Bangladéšana, který neví, zda bude mít čím topit a svítit.
Článek vznikl v rámci projektu Energie ve dne v noci.
